ECLI:CZ:US:2000:2.US.105.2000
sp. zn. II. ÚS 105/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti 1) Dipl. Ing. et Dipl. Ing. O. B., 2) A. S., 3) Ing. Arch. K. P., zastoupených JUDr. R. B., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 4. 1999, č. j. 20 Cdo 1195/98-109, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. června 1996, č. j. 19 Co 292/96-58 a usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 1. dubna 1996, č. j. 7 C 141/94-49, takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 21. 2. 2000, se stěžovatelé domáhají zrušení pravomocného usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 4. 1999, č. j. 20 Cdo 1195/98-109, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. června 1996, č. j. 19 Co 292/96-58 a usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 1. dubna 1996, č. j. 7 C 141/94-49.
Prvoinstančnímu i odvolacímu soudu stěžovatelé vytýkají, že nebyli správně soudy poučeny o povinných i oprávněných osobách, jak to soudcům ukládá §5 a §43 odst. 1 o. s. ř. a tento nedostatek byl navíc schválen odvolacím soudem, Dále namítají, že stěžovatelce Dipl. Ing. et Dipl. Ing. O. B., která v důsledku politické perzekuce byla nucena žít v emigraci a ztratila tak kontakt s český právním prostředím, byla soudem odepřena právní pomoc podle čl. 90 Ústavy a čl. 37 Listiny základních práv a svobod, že všechna jednání a rozhodování obecných soudů proběhla za nepřítomnosti stěžovatelů, v čemž spatřují porušení čl. 96 odst. 2 Ústavy a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Pokud se týká poučovací povinnosti soudů, odvolávají se stěžovatelé na rozhodnutí Ústavního soudu, která jsou v návrhu ústavní stížnosti přesně specifikována.
Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. června 1996, č. j. 19 Co 292/96-58, bylo odmítnuto odvolání podané A. S., Dipl. Ing. et Dipl. Ing. O. B. a Ing. A. H. proti usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 1. dubna 1996, č. j. 7 C 141/94-49, jímž bylo řízení zastaveno pro nedostatek právní způsobilosti žalovaných být účastníky tohoto řízení.
Usnesení soudů obou stupňů napadly stěžovatelky včas podaným dovoláním. Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 4. 1999, č. j. 20 Cdo 1195/98-109, bylo rozhodnuto, že :
I. Řízení o dovoláních proti usnesením Okresního soudu v Jičíně ze dne 24. března 1995, č. j. 7 C 141/94-30, a ze dne 1. dubna 1996, č. j. 7 C 141/94-49 se zastavuje.
II. Řízení o dovoláních A. S. a A. H. proti usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. prosince 1995, č. j. 17 Co 672/95-44, a 17 Co 1016/95-46, a ze dne 13. června 1996, č. j. 19 Co 292/96-58, se zastavuje.
III. Dovoláním Dipl. Ing. et Dipl. Ing. O. B. proti usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. prosince 1995, č. j. 17 Co 672/95-44, a 17 Co 1016/95-46, se odmítá.
IV. Dovolání Dipl. Ing. et Dipl. Ing. O. B. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. června 1996, č. j. 19 Co 292/96-58, se zamítá.
V. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Řízení o dovoláních stěžovatelů proti rozhodnutí soudu prvého stupně bylo Nejvyšším soudem ČR zastaveno, neboť podávat dovolání proti rozhodnutí prvoinstančního soudu občanský soudní řád nepřipouští.
Pokud se týká zastavení řízení Nejvyšším soudem ČR o dovoláním prvé a třetí dovolatelky proti rozhodnutí odvolacího soudu, stalo se tak proto, že přes výzvu soudu ve stanovené lhůtě se stěžovatelky nezvolily zástupce z řad advokátů, když se jedná o řízení s povinným zastoupením. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem ČR druhé dovolatelky, sub III. enunciátu, bylo zapříčiněné opožděným podáním.
Ve všech třech případech se jednalo o procesní vady, kdy ze strany Ústavního soudu nebylo zjištěno žádné porušení ústavnosti obecnými soudy. Rozhodnutí Ústavního soudu, jak uvádějí stěžovatelky, ukládají sice soudům povinnost upozornit žalobce v restitučních řízeních na vady podání, nelze tak však činit opakovaně, zvláště byli-li žalobci na vady řízení upozorněni. Do této kategorie ovšem nespadají pozdní podání, zmeškání procesních lhůt atp.
Z důvodů výše uvedených se i Ústavní soud zaměřil na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, uvedeném sub IV., kterým bylo zamítnuto dovolání Dipl. Ing. et Dipl. Ing. O. B. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové. Dovolací soud reagoval na dovolací důvody, které stěžovatelka spatřovala v tom, že oba soudy zcela živelně překrucovaly skutečnosti, a to se zřejmým úmyslem věci nevydat. Dovolací soud se však k projednání merita věci opětně nemohl vyjádřit, když konstatoval, že jestliže povaha rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se řízení končí, vylučuje možnost věcného přezkumu rozhodnutí soudu prvého stupně, pak okolnost, že řízení, jež rozhodnutí soudu prvého stupně předcházelo, bylo postiženo vadou, a to nejen podle §241 odst. 3 písm. b), ale i podle §237 odst. 1 o. s. ř., samo důvodnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu výše citovaných ustanovení nezakládá.
Konečně Nejvyšší soud dovodil, že dovolání může podat pouze účastník řízení. Jako žalobce u obou soudů vystupoval vždy Ing. arch. K. P., zatímco Dipl. Ing. et Dipl. Ing. O. B. byla vždy označována za jeho zástupkyni. V řízení nebylo shledáno, že by v jeho průběhu došlo k záměně účastníků podle ustanovení §92 odst. 2 o. s. ř. či k procesnímu nástupnictví.
Podaná ústavní stížnost je zaměřena také výlučně na procesní stránku věci, kdy stěžovatelé vytýkají soudům, že se jim nedostalo spravedlivého procesu, kdy byla porušena rovnost účastníků a kdy nebyla dodržena zásada veřejnosti.
Žádné takto tvrzené porušení ústavnosti ze strany Ústavního soudu nebylo shledáno. Již samotný výčet stěžovatelů se liší s údaji o dovolatelích. Jako dovolatelka sub III. byla uvedena Ing. A. H., jako třetí stěžovatel v ústavní stížnosti ji nahradil a je uveden Ing.arch. K. P.
I pro podání ústavní stížnosti musí platit stejná identita účastníků řízení, neboť na každého zvlášť se váží procesní lhůty, práva a povinnosti. Z tohoto důvodu nutno z řízení o ústavní stížnosti vyloučit Ing. arch. P., a to pro ztrátu lhůty. Podle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, činí tato lhůta 60 dnů. Počíná běžet dnem, kdy bylo doručeno rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje.
Protože dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, připouští je o. s. ř. jen ve výslovně uvedených případech. V případě zastavení řízení nebo jeho odmítnutí ze strany dovolacího soudu, se nestává takové usnesení Nejvyššího soudu ČR posledním prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje a bylo proto nutné v uvedené lhůtě podat stížnost proti rozsudku odvolacího soudu, jinak dojde ke ztrátě lhůty, kterou Ústavní soud je vázán a kdy nemůže o věci jednat. Tak tomu bylo i v pojednávaných případech, uvedených v usnesení Nejvyššího soudu ČR sub. I. - III. Ztrátu lhůty nutno vztáhnout i na případ uvedený sub. IV., kdy Nejvyšší soud ČR dovodil, že dovolatelka Dipl. Ing. et Dipl. Ing. O. B. nebyla účastnicí dovolacího řízení, jak již uvedeno výše a kdy povaha rozhodnutí odvolacího soudu vyloučila možnost věcného přezkumu rozhodnutí soudu prvého stupně.
Pokud se týká veřejnosti řízení, s odvoláním na Listinu základních práv a svobod, je upravena zákony, zákonná dikce nebyla porušena, takže ani tato námitka nebyla shledána jako oprávněná a protiústavní.
Ústavní soud byl proto nucen mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a to jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Vojtěch Cepl
předseda senátu ÚS
V Brně dne 3. května 2000