ECLI:CZ:US:2000:2.US.11.2000
sp. zn. II. ÚS 11/2000
Usnesení
II. ÚS 11/2000
1
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Antonína Procházky a JUDr. Miloše Holečka ve věci ústavní stížnosti M. U., zastoupené JUDr. K. K., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 10. 1999, čj. 22 Cdo 1809/98-262, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 6. 1. 2000 doručena ústavní stížnost stěžovatelky směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 10. 1999, čj. 22 Cdo 1809/98-262, kterým bylo rozhodnuto, že předpoklady přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 občanského soudního řádu nebyly v jejím případě naplněny a dovolání stěžovatelky bylo za použití §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu odmítnuto jako nepřípustné.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 5. srpna 1997, čj. 15 C 978/92-199, bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví stěžovatelky k nemovitosti, a to rekreačnímu objektu č. 126 se st. plochou č. kat. 135/1 o výměře 924 m2 se zahradou č. kat. 45/1 o výměře 1382 m2 a ostatní plochou č. kat. 45/6 o výměře 948 m2, zapsaných v kat. území a obec K. na LV č. 250 u Katastrálního úřadu v Liberci. Předmětné nemovitosti byly přikázány do výlučného vlastnictví L. U., kterému byla uložena povinnost zaplatit stěžovatelce na vyrovnání jejího spoluvlastnického podílu částku 570 925,- Kč, a to tak, že částka 300 000,- Kč je splatná dnem 31. 12. 1997 a částka 270 925,- Kč dnem 30. 6. 1998. Na základě odvolání stěžovatelky Krajský soud v ústí nad Labem, pobočka v Liberci, rozsudkem ze dne 18. prosince 1997, čj. 29 Co 712/97-220, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 5. 8 1997, čj. 15 C 978/92-199, ve věci samé a změnil ho pouze ve výroku o lhůtě k plnění tak, že L. U. je povinen zaplatit stěžovatelce na vyrovnání jejího podílu částku 570 925,- Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka mimo jiné uvedla, že Nejvyšší soud jako orgán veřejné moci porušil její ústavně zaručené základní právo plynoucí z
II. ÚS 11/2000
ustanovení Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále došlo k zásahu do jejího ústavně zaručeného práva na soudní ochranu. Odmítnutí této ochrany - denegatio iustitiae - by bylo v rozporu jak s Listinou a s ústavou ČR, tak i mezinárodními závazky, které ČR podle čl. 10 Ústavy převzala, mj. s úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod publikovanou pod č. 209/1992 Sb., respektive s jejím čl. 6 odst. 1. Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud ČR odmítl považovat otázku, zda soud může rozhodnout tak, že zbaví spoluvlastníka vlastnictví v prokazatelné situaci, kdy nový vlastník nikdy nemůže nahradit pro předlužení cenu spoluvlastnického podílu, za zásadní, ač jde o otázku základních lidských práv, a to práva na ochranu vlastnictví a porušil tím základní práva stěžovatelky. Takové rozhodnutí považuje stěžovatelka ve svém faktickém důsledku za formu vyvlastnění bez náhrady, což je zcela zásadní otázkou nejen zákonnou, ale i ústavní. Takový proces je zcela nespravedlivý a neposkytuje stěžovatelce ochranu ani v nejzákladnějším rozsahu lidských práv.
Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na obsah ústavní stížnosti si vyžádal vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení.
Nejvyšší soud ČR jako účastník řízení ve svém písemném vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 3. 2. 2000 zcela odkázal na odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR. Nejvyšší soud ČR má za to, že napadeným rozhodnutím neporušil práva stěžovatelky, která ve své ústavní stížnosti zmiňuje.
Vedlejší účastník řízení L. U. se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatelky se závěry Nejvyššího soudu ČR o nepřípustnosti dovolání. Pokud dovolací soud dovolání odmítne, může ústavní soud přezkoumat pouze to, zda tento soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení a zda byly správně posouzeny podmínky pro podání žádosti o připuštění dovolání. Jinými slovy, ústavní soud může zkoumat pouze to, zda dovolací soud svým postupem nebo nečinností neporušil ústavně zaručená práva stěžovatelky, konkrétně právo na to, aby její návrh byl stanoveným postupem projednán. Ústavní soud tak nemůže přezkoumávat vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, tj. zda se v dané věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, neboť není další instancí v řízení o připuštění dovolání. Po posouzení předložených listinných materiálů ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 10. 1999, čj. 22 Cdo 1809/98-262, je zjevně neopodstatněná, nebot' dovolací soud postupoval v souladu s procesními ústavně zaručenými pravidly soudního řízení, věnoval předmětné věci náležitou pozornost a své závěry o nepřípustnosti dovolání náležitě odůvodnil. Stěžovatelka nějaké extrémní vybočení (např. usnesení o odmítnutí nebylo odůvodněno, žádost byla chybně posouzená jako podaná po lhůtě) z ústavně zakotvených pravidel soudního řízení ani nenamítá. Pouze polemizuje se závěry Nejvyššího soudu ČR. Ten se však nemohl případem zabývat po věcné
II. ÚS 11/2000
stránce, když nedošel k závěru, že se jedná o věc, která splňuje podmínky pro věcné projednání dovolání.
Čl. 36 Listiny stanoví právo na soudní a jinou právní ochranu. Každý má právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí. Tato uvedená práva stěžovatelky postupem soudu nebyla porušena. Stěžovatelce bylo umožněno, aby podala opravné prostředky, jak odvolací tak i dovolací soud o návrzích jednaly a vydaly příslušná rozhodnutí, ve kterých podrobně rozvedly úvahy, které je vedly k jejich rozhodnutí.
Podle přesvědčení ústavního soudu rozsah práva na spravedlivý proces vyplývající z čl. 6 odst. 1 Úmluvy není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, tj. že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotně právním poměrům. Zásadám spravedlivého procesu podle tohoto článku úmluvy je třeba rozumět tak, že v souladu s obecným procesním předpisem - v řízení před obecným soudem musí být účastníku zejména zaručeno, že jeho věc bude projednána veřejně, v jeho přítomnosti tak, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Tyto zásady byly v souzené věci dodrženy.
Pokud jde o tvrzení stěžovatelky, že pokud dovolací soud dovolání pro nepřípustnost odmítne, pak odebírá tomu, kdo podal dovolání, možnost domoci se spravedlnosti prostřednictvím jakéhokoliv dalšího opravného prostředku, nezbývá ústavnímu soudu než konstatovat, že nic nebránilo stěžovatelce podat z důvodu procesní jistoty zároveň s dovoláním také ústavní stížnost směřující proti rozhodnutím soudu prvého a druhé stupně. Výtky stěžovatelky adresované obecným soudům tak nejsou na místě. Zásada "nechť si každý sám střeží svá práva" ovládající z převážné míry současné občanskoprávní řízení, vyžaduje od každého účastníka pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat.
Je tedy zřejmé, že interpretací ani aplikací citovaných právních norem evidentně nebyla porušena napadená základní práva a svobody stěžovatelky, která jsou zaručena ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR.
Za tohoto stavu věci Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 12. 4. 2000
Vojtěch Cepl
předseda senátu Ústavního soudu