ECLI:CZ:US:2000:2.US.11.98
sp. zn. II. ÚS 11/98
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Vojtěcha Cepla, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A.B., zastoupené advokátkou Mgr. J.J., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 1997, čj. 30 Ca 337/95-18, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka napadla ústavní stížností rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 1997, čj. 30 Ca 337/95-18, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí O.Ú., pozemkového úřadu, ze dne 27. 7. 1995, čj. PÚ 8775/92-Šm, podle něhož stěžovatelka není vlastníkem nemovitostí specifikovaných ve výroku tohoto rozhodnutí v katastrálním území Š.
Stěžovatelka je toho názoru, že napadeným rozsudkem krajského soudu bylo zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva vyplývajícího především z čl. 6 bodu 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolu č. 3, 5 a 8 (dále jen "Úmluva"). Porušení svého práva spatřuje pak v tom, že její záležitost - přestože byla soudem projednána - nebyla projednána spravedlivě, neboť krajský soud se při svém rozhodování nezabýval tím, zda správní orgán provedl tak, jak mu to ukládá správní řád, všechny dostupné důkazy a nezabýval se ani tím, zda správní orgán respektoval ustanovení §33 odst. 2 správního řádu a dal stěžovatelce možnost před vydáním napadeného rozhodnutí se vyjádřit k podkladům rozhodnutí.
Stěžovatelka má dále za to, že postupem krajského soudu a jeho rozsudkem bylo porušeno její Ústavou zaručené právo na rovnost účastníků řízení, jež je zakotveno v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a to tím, že v řízení poškodil stěžovatelku a zvýhodnil správní orgán jako druhého účastníka.
Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost po doplnění ze dne 5. 3. 1998 odpovídá všem formálním požadavkům, které jsou stanoveny zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na ustanovení §42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů, si vyžádal vyjádření a spisy od Krajského soudu v Brně a O.Ú., pozemkového úřadu.
Krajský soud v Brně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že s důvody ústavní stížnosti nelze souhlasit. Stížnostní důvody opravného prostředku stěžovatelky směřovaly do možnosti požádat o náhradu pozemků podle ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, a dále do skutečnosti, že správní orgán porušil ustanovení §32 odst. 2 správního řádu a nedostatečně zjistil skutečný stav věci, neboť nebylo doposud spolehlivě prokázáno, jakým způsobem přešly nemovitosti na družstvo. Těmito námitkami se soud důsledně zabýval a po provedeném řízení zjistil, že stěžovatelce byl uznán restituční důvod podle ustanovení §6 odst. 1 písm. p) shora citovaného zákona, proti této skutečnosti stěžovatelka ničeho nenamítá, ani nenamítala, soud se proto nemusel zabývat tím, jakým způsobem došlo k přechodu nemovitostí na stát a zda tak byl skutečně naplněn shora uvedený restituční titul. Pokud jde o nový stížnostní důvod spočívající v tom, že správní orgán nerespektoval ustanovení §33 odst. 2 správního řádu, pak soud podotýká, že v opravném prostředku tato námitka uvedena nebyla. Nutno však poznamenat, že i v případě, že by tak stěžovatelka učinila, neměl by tento zjevný procesní nedostatek vliv na zákonnost rozhodnutí správního orgánu a proto by k němu soud v souladu s ustanovením §250i odst. 3 občanského soudního řádu nepřihlédl. Krajský soud má za to, že správní orgán dostatečně zjistil skutkový stav pro závěr, že nemovitosti nelze v souladu s ustanovením §4 odst. 1, §6 odst. 1 a §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, vydat, a že v takovém případě přichází v úvahu pouze náhrada podle ustanovení §16 tohoto zákona.
O.Ú., pozemkový úřad, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že v dané věci učinil vše, co je jeho povinností na základě příslušných právních předpisů a neporušil ani žádné procesně právní předpisy, když před vydáním rozhodnutí pozval Ing. F.B. k vyjádření se k podkladům pro vydání rozhodnutí (protokol z jednání ze dne 26. 7. 1995 je založen ve správním spisu). Pozemkový úřad předvolal pana B., nikoliv stěžovatelku, z důvodu, že stěžovatelka svému synovi udělila generální plnou moc k zastupování dne 8. 2. 1995. Proto pozemkový úřad navrhl zamítnutí ústavní stížnosti a současně se vzdal práva být vedlejším účastníkem v řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že okolnosti, uvedené v ústavní stížnosti, nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadeného rozsudku zásadním způsobem zpochybnit a ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud vzal v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných právních předpisů zastávaný stěžovatelkou, tak výklad zastávaný v dosavadních řízeních ve věci rozhodujících orgánů veřejné moci, a to při respektování skutečnosti, že Ústavní soud není další soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Ústavní soud neshledal v souzené věci extrémní nesoulad mezi právními závěry vyslovenými v napadeném rozhodnutí a vykonanými skutkovými zjištěními. Za těchto okolností je proto rozhodnutí o přezkoumání rozhodnutí správního orgánu věcí posouzení obecným soudem, na jehož argumenty, uváděné v odůvodnění napadeného rozhodnutí, Ústavní soud odkazuje.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka v podstatě opakuje námitky již uplatněné v řádném soudním řízení a polemizuje s právními závěry, které přijal obecný soud.V tomto směru vývody ústavní stížnosti nepřinášejí do posuzované věci nic nového, neboť uvedené námitky byly vesměs předmětem úvah rozhodování v předchozích řízeních, a Krajský soud v Brně se s nimi řádně a obsáhle vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí.
Námitky stěžovatelky uvedené v ústavní stížnosti tak představují pouze polemiku s napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně, a neberou na zřetel skutečnost, že smyslem restitučních předpisů je snaha zmírnit následky některých majetkových křivd, k nimž došlo v období let 1948 - 1989. Podstata je v tom, že jde o zmírnění (ne odstranění) některých (ne všech) majetkových křivd. Úplná náprava není možná a žádné řešení nepostihne všechny případy, přičemž není žádného Ústavou ČR zaručeného práva na restituci majetku.
Pravomoc Ústavního soudu je vázána na zjištění, zda zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno ústavně zaručené právo nebo svoboda [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Ústavní stížnost napadá rozhodnutí obecného soudu s tvrzením, že bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Právo na spravedlivý proces ve smyslu citovaného článku Úmluvy znamená zajištění práva na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Právo na spravedlivý proces však není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, tj. že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotně právním poměrům. Stěžovatelka kromě pouhých tvrzení nepředložila žádný důkaz, kterým by vyvracela to, k čemu ve svém rozsudku došel obecný soud. Není úkolem Ústavního soudu napravovat situaci, kdy stěžovatelka v řízení neunesla důkazní břemeno.
Pokud se týká namítaného porušení čl. 37 odst. 3 Listiny, tj. porušení zásady rovnosti účastníků, tato zásada neznamená, že by byl soud povinen vyhovět všem návrhům účastníků a Ústavní soud neshledal ani v tomto bodě porušení základních práv a svobod stěžovatelky.
Je tedy zřejmé, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně nedošlo k zásahu do namítaných základních práv a svobod stěžovatelky, které jsou zaručeny ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR.
Za tohoto stavu věci Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 27. 9. 2000
JUDr. Antonín Procházka
předseda II. senátu Ústavního soudu