ECLI:CZ:US:2000:2.US.110.98
sp. zn. II. ÚS 110/98
Usnesení
II. ÚS 110/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, ve věci ústavní stížnosti T.D., zastoupeného advokátem JUDr. T.K., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. l. 1998, sp. zn. 8 To l/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal dne 12. 3. 1998 ústavní stížnost, která směřovala proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. l. 1998, sp. zn. 8 To l/98. Napadeným usnesením byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 5. 12. 1997, čj. 2 Nt 1327/97-10, jímž byla podle §71 odst. 2 trestního řádu navrhovateli prodloužena lhůta trvání vazby do 15. 1. 1998.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že obecné soudy porušily ve svém postupu čl. 8 odst. l, 2, 3 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") již při převzetí do vazby a v dalších stádiích trestního řízení pak došlo i k porušení čl. 37 odst. 3, čl. 40 odst. 3 Listiny, čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR a v konečném důsledku i k porušení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel dále namítal, že jak počínáním vyšetřovatele, tak i počínáním státní zástupkyně i obecných soudů došlo v jeho případě k porušení zásady rovnosti účastníků a k porušení práva na tzv. fair play proces, který je garantován Úmluvou. Stěžovatel je toho názoru, že vazební důvody ve smyslu §67 písm. a) a c) trestního řádu nejsou dány, vazba stěžovatele není nijak řádně odůvodněna a obecné soudy, zejména stížnostní soud, nesplnil revizní princip, který ovládá stížnostní řízení ex offo, ve smyslu ustanovení §147 odst. 1 trestního řádu a znamená, že stížnostní soud se musí v konečném výroku vypořádat se všemi námitkami stěžovatele uplatněnými ve stížnosti stěžovatele.
II. ÚS 110/98
Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost upravená a doplněná na základě výzvy Ústavního soudu, odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na obsah ústavní stížnosti si vyžádal vyjádření Krajského soudu v Plzni a KSZ.
Krajský soud v Plzni ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 26. 5. 1998 uvedl, že předmětný spis 5 T 2/98 nemá k dispozici, neboť se v současné době nachází u Vrchního soudu v Praze, který rozhoduje o stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu o postoupení věci. K samotnému obsahu ústavní stížnosti krajský soud uvedl, že obsahuje zavádějící tvrzení, která jsou prezentována mnohdy urážlivou formou. Ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 13. 4. 2000 Krajský soud v Plzni sdělil, že předmětná trestní věc je v současné době projednávána v hlavním líčení pod sp. zn. 5 T 2/98 Krajského soudu v Plzni. Toto hlavní líčení probíhá od 11. l. 2000 do 18. 5. 2000 a stav věci pak vyplývá z přiloženého vyjádření předsedkyně senátu 5 T. Pokud jde o obsah ústavní stížnosti, krajský soud se domnívá, že stížnost obsahuje zavádějící tvrzení a samotné stížnosti by nemělo být vyhověno.
V přiloženém vyjádření ze dne 12. 4. 2000 předsedkyně senátu 5 T Krajského soudu v Plzni uvedla, že se v dané věci jedná o velmi rozsáhlou trestní věc, kdy trestní spis čítá již 8300 stran, celkem 31 svazků a 28 příloh. Z přiloženého přehledu procesních úkonů, které byly činěny, je zjevné, že s trestní věcí předsedkyně senátu neustále pracuje a hlavní líčení bylo nařízeno na nejbližší možný termín. Stěžovatel byl vzat do vazby na základě usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 8. 5. 1997, sp. zn. Nt 121/97, a to podle ustanovení §68 trestního řádu z důvodu uvedeného v §67 písm. c) trestního řádu. Počátek vazby byl stanoven od 7. 5. 1997 - 9.15 hodin. Z vazby byl stěžovatel propuštěn na základě usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 5. 1998, a to podle ustanovení §72 odst. 2 trestního řádu, když byl převeden téhož dne do výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 1993, sp. zn. 2 T 10/92, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 3. 1996, sp. zn. 11 To 29/94, v trvání pět a půl roku nepodmíněně. Z tohoto trestu byl pak podmíněně propuštěn usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 26. l. 2000 se stanovením zkušební doby podmíněného propuštění v trvání 72 měsíců. V současné době se stěžovatel nachází na svobodě a řádně a včas se dostavuje k hlavním líčením konaným v této trestní věci.
KSZ jako vedlejší účastník řízení se k ústavní stížnosti přes opakované výzvy Ústavního soudu nevyjádřilo.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že okolnosti, uvedené v ústavní stížnosti, nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadeného usnesení zásadním způsobem zpochybnit a ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
Je třeba poznamenat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. Není tedy soudem nadřízeným soudům obecným a nevykonává nad nimi dohled či dozor. Jsou to především obecné soudy, které, se znalostí konkrétní trestní věci, stádia, ve kterém se nachází a na základě podrobných znalostí všech okolností a souvislostí případu, musí posoudit, zda existují či trvají vazební důvody.
Z napadeného usnesení Krajského soudu v Plzni Ústavní soud zjistil, že odvolací soud se plně ztotožnil se závěry okresního soudu, které považuje za zákonné a odpovídající shromážděným důkazům a neshledal ve výroku napadeného usnesení soudu prvního stupně, jakož i v řízení, které mu předcházelo, žádné podstatné vady. Proto stížnost stěžovatele jako
nedůvodnou zamítl podle ustanovení §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu.
II. ÚS 110/98
Podle ustanovení §67 odst. a) a c) trestního řádu může být obviněný vzat do vazby jen tehdy, jsou-li tu konkrétní skutečnosti, které odůvodňují obavu, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest, nebo že bude pokračovat v trestné činnosti, pro níž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil.
Ústavní soud konstatuje, že přestože ústavní stížnost směřuje toliko proti usnesení krajského soudu, kterým byla zamítnuta stížnost proti usnesení okresního soudu o prodloužení vazby, napadá stěžovatel v ústavní stížnosti prakticky celý průběh přípravného řízení od jeho zajištění, přes sdělení obvinění, vzetí do vazby a její prodloužení a rovněž napadá důvodnost trestního stíhání.
Vazba sama o sobě je nejpřísnějším a nejzávažnějším zásahem do práv občana, a proto je toto omezení osobní svobody upraveno nejen v trestním řádu, ale vychází především z čl. 8 Listiny, kde je zaručena osobní svoboda a zásahy do ní jsou možné toliko na základě zákona. Vazba je zajišťovacím institutem. Nemá povahu trestu a jejím účelem není ani výchovné poslání. Je to opatření výjimečné, které nelze uplatnit, pokud by byla příliš přísná s přihlédnutím k předběžnému závěru o stupni nebezpečnosti trestného činu, jehož se obviněný měl dopustit pro společnost. Vzetí do vazby by proto v souladu se zásadou přiměřenosti a zdrženlivosti nemělo přicházet v úvahu tam, kde lze důvodně předpokládat uložení trestu nespojeného s odnětím svobody. Vzetí do vazby je přípustné, jen pokud jsou zjištěny konkrétní skutečnosti, které odůvodňují některou z obav uvedenou v §67 písm. a), b), c) trestního řádu. Přitom se však nevyžaduje zcela nezvratná jistota o naplnění konkrétních skutečností odůvodňujících vazbu. Tyto skutečnosti musí být dostatečným a rozumným podkladem pro odůvodnění alespoň některé zde uvedené obavy.
Průběh trestního řízení je živým procesem, který se vyvíjí a nelze tedy předem pevně stanovit, kteří svědkové mají být ještě vyslechnuti a jaké důkazy a v jakém rozsahu mají být ještě provedeny. Není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do průběhu řízení a hodnotit podíl stěžovatele na zjišťované trestné činnosti. V daném případě dospěly obecné soudy k závěru, že u stěžovatele jsou důvody vazby ve smyslu ustanovení §67 písm. a), c) trestního řádu, že tyto nepominuly ani v daném stadiu řízení.
Prokázání viny obviněného je možné pouze na základě nepochybně zjištěných skutečností za použití procesních prostředků, které trestní řád umožňuje proti obviněnému použít. Stejně tak obviněný může na svoji obranu uplatnit všechna práva, která mu dává trestní řád, zejména práva stanovená v §33. Pokud se obviněný dovolává svých práv a svobod v průběhu vyšetřování, má rovněž podle §167 trestního řádu právo kdykoliv žádat státního zástupce, aby byly odstraněny závady v postupu vyšetřovatele. Je plně v kompetenci státního zástupce v přípravném řízení a obecných soudů v soudním řízení, aby se námitkami stěžovatele vznesenými v ústavní stížnosti zabývaly v rámci probíhajícího řízení a tyto v souladu s ustanovením §2 odst. 6 trestního řádu hodnotily v rámci provedeného dokazování (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 62/95, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, sv. 4, č. 78 a usnesení Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 12/95, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 14).
Ústavnímu soudu nezbylo než konstatovat, že zásah do práv stěžovatele, jichž se v návrhu dovolává, zamítnutím stížnosti stěžovatele odvolacím soudem proti prodloužení lhůty trvání vazby do 15. l. 1998 shledán nebyl, svoboda stěžovatele byla omezena důvodně v rámci příslušných ustanovení trestního řádu. Krajský soud své rozhodnutí o zamítnutí stížnosti stěžovatele proti prodloužení vazby vyčerpávajícím způsobem odůvodnil a na toto odůvodnění Ústavní soud odkazuje.
II. ÚS 110/98
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný mihlo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 31. 5. 2000
Vojtěch Cepl
předseda senátu Ústavního soudu