ECLI:CZ:US:2000:2.US.125.2000
sp. zn. II. ÚS 125/2000
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr Jiřího Malenovského, ve věci ústavní stížnosti R. H., L. H., a L. H., zastoupených JUDr. PhDr. S. B., advokátem, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 1. 1998, č. j. 19 C 328/95-50, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 12. 1999, č. j. 21 Co 401/99-57, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 29. 2. 2000, domáhali zrušení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 1. 1998, č. j. 19 C 328/95-50, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 12. 1999, č. j. 21 Co 401/99-57.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 12. 1999, č. j. 21 Co 401/99-57, bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 1. 1998, č. j. 19 C 328/95-50, kterým soud nevyhověl návrhu stěžovatelů na záměnu účastníků řízení na straně žalovaných ve sporu, kde se domáhali vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelé mají za to, že postupem soudu, kdy o jejich odvolání do usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 rozhodoval Městský soud v Praze ve chvíli, kdy již řízení bylo zastaveno, jim byla odňata možnost řádně věc projednat před soudem a soud tak porušil jejich právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces, zaručené v čl. 4 Ústavy ČR, v čl. 36 a 38 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na ustanovení §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, si vyžádal vyjádření Městského soudu v Praze, vyjádření a spis Obvodního soudu pro Prahu 4 a vyjádření vedlejšího účastníka řízení.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 5. 9. 2000 odkázal na odůvodnění svého usnesení a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
Obvodní soud pro Prahu 4 ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 29. 8. 2000 uvedl, že ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou a odkázal na obsah svého spisu, sp. zn. 19 C 328/95.
Vedlejší účastník řízení, Obvodní bytový podnik v Praze 4, s. p. v likvidaci, se sdělením ze dne 25. 8. 2000 postavení vedlejšího účastníka řízení podle ustanovení §28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vzdal.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že okolnosti, uvedené v ústavní stížnosti, nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadených usnesení zásadním způsobem zpochybnit a ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
Z obsahu napadených rozhodnutí o nevyhovění návrhu na záměnu účastníků řízení na straně odpůrce zásah do práv, kterých se stěžovatelé dovolávají, shledán nebyl. Odvolací soud se vypořádal se všemi námitkami, které byly v opravném prostředku uplatněny, a vyčerpávajícím způsobem odůvodnil své rozhodnutí.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s právním posouzením věci obecnými soudy, přičemž v odůvodnění stížnosti stěžovatelé opakují argumenty, které již uplatnili v řízení před obecnými soudy a staví tak v podstatě Ústavní soud do role další soudní instance. Toto postavení Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod. Takové porušení práv stěžovatele však v posuzované věci Ústavní soud neshledal. Z ústavní stížnosti tedy nevyplývá nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny.
Z uvedených důvodů a také s přihlédnutím k tomu, že usnesení o nevyhovění návrhu na záměnu účastníků je rozhodnutím procesní povahy, nejde o rozhodnutí ve věci samé, a jako takové zpravidla ani není způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv, byl návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný odmítnut [§43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 19. 12. 2000
JUDr. Antonín Procházka
předseda II. senátu Ústavního soudu