ECLI:CZ:US:2000:2.US.138.2000
sp. zn. II. ÚS 138/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti 1) P. M., a 2) Ing. K. M., zastoupených JUDr. M. K., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 11. 1999, č. j. 37 Co 965/96-109, a rozsudku Okresního soudu ve Žďáru n. Sázavou ze dne 1. 10. 1996, č. j. 7 C 839/94-71, takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 6. 3. 2000 a k výzvě o odstranění vad doplněna podáním ze dne 5. 6. 2000, se stěžovatelé domáhají zrušení rozsudku Okresního soudu ve Žďáru n. Sázavou ze dne 1. 10. 1996, č. j. 7 C 839/94-71, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 11. 1999, č. j. 37 Co 965/96-109, kterými byla zamítnuta jejich žaloba na uznání nároku domnělých oprávněných osob podle ustanovení §4a odst. 3 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o půdě).
Stěžovatelé proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání k Nejvyššímu soudu ČR podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř., neboť se domnívali, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 4. 2000, č. j. 24 Cdo 541/2000-128, odmítnuto jako nepřípustné, neboť dovolací soud neshledal podmínku přípustnosti podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř.
Stěžovatelé se domáhali určení, že jsou oprávněnými osobami k nemovitému majetku, specifikovaném v rozhodnutí obecních soudů v kat. území J.P., a to podle ustanovení §4a odst. 3 písm. c) zákona o půdě. Výše uvedeným rozsudkem soud prvého stupně žalobu stěžovatelů zamítl s odůvodněním, že nebylo prokázáno, že stěžovatelé (žalobci) nebo jejich právní předchůdci byli vlastníky předmětných nemovitostí a že by došlo k přechodu těchto nemovitostí na stát z titulu jejich vlastnictví.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvého stupně, která doplnil ještě provedením dalších vlastních důkazů. Podle jeho skutkových zjištění tvořily předmětné nemovitosti po provedení první pozemkové reformy podle zákona č. 215/1919 Sb., o zabrání velkého majetku pozemkového, tzv. zbytkový statek J. P., a byly převedeny do vlastnictví Družstevního lihovaru pro J. a okolí v J. (dále jen "Družstevní lihovar") na základě kupních smluv z 2. 8. 1926 a 11. 11. 1935. Valná hromada Družstevního lihovaru, která se konala dne 30. 9. 1934, a rozhodla o prodeji předmětných nemovitostí J. M., který byl dědečkem stěžovatelů, za kupní cenu 240.000,- Kč. Prodej měl být realizován následně, a byl m. j. vázán na podmínku schválení Státním pozemkovým úřadem. Realizací prodeje byly pověřeny orgány lihovaru. Nebylo však prokázáno, že by byla trhová smlouva uzavřena. J. M. předmětné nemovitosti fakticky držel a kupní cenu zaplatil, Nestal se však jejich vlastníkem, což plynulo i z řízení o projednání dědictví po J. M. v roce 1939, v němž bylo konstatováno, že k uzavření smlouvy o koupi předmětných nemovitostí dosud nedošlo. V následném období okupace nebyla kupní smlouva rovněž uzavřena, rovněž tak po okupaci. Předmětné nemovitosti pak přešly na stát podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy. K nabytí vlastnictví v důsledku vydržení rovněž nemohlo dojít, protože chyběla smlouva, z níž by bylo možno dovozovat oprávněnost držby způsobilé ke vzniku vlastnického práva. Ústavní soud odkazuje na vyčerpávající odůvodnění odvolacího soudu.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti proti oběma rozsudkům namítají, že nelze po skutkové stránce dovodit, že by nebyli poctivými držiteli, protože statek nedrželi v dobré víře. Dále uvádějí, že kupní (trhová) smlouva na předmětné nemovitosti mezi Družstevním lihovarem a J. M. podle usnesení valné hromady ze dne 30. 9. 1934, kdy bylo schváleno prodat nemovitosti p. J. M.za cenu 240.000,- Kč, nemohla být sepsána dříve než po skončení pachtu (t. j. po 31. 3. 1938) a až po sepsání kupní smlouvy mezi pozůstalostí B. a Družstevním lihovarem, t. j. po 11. 11. 1935, která navíc vyžadovala ještě schválení Ministerstvem zemědělství.
Částka 240.000,- Kč byla včetně úroků postupně právními předchůdci stěžovatelů zaplacena do r. 1941, takže předmětná nemovitost č. p. 17 včetně všech pozemků, které k ní patřily, přešly po ukončení pachtu dnem 1. 4. 1938 do pravé a poctivé držby J. M. Statek jim byl, jak dále uvádějí, odňat státem až po 2. září 1948.
V závěru své stížnosti se dovolávají stěžovatelé znění §32 odst. 1 zákona o půdě.
V doplněném podání stěžovatelé namítají, že rozhodující soudy nevzaly v úvahu, že sepsání kupní smlouvy a jejímu schválení Státním pozemkovým úřadem zabránila jednak německá okupace a po r. 1945 sílící komunistický trend, ústící v komunistické diktatuře po r. 1948, kdy již bylo vyloučeno vůbec o takové smlouvě uvažovat.
Ústavní soud pro posouzení věci si vyžádal spis Okresního soudu ve Žďáru n. Sázavou sp. zn. 7 C 839/94 a požádal oba soudy i Okresní úřad ve Žďáru n. Sázavou, okresní pozemkový úřad o jejich vyjádření.
Okresní pozemkový úřad - referát OkÚ ve Žďáře n. Sázavou ve svém vyjádření ze dne 22. května 2000 uvedl, že mu nebyly stěžovateli předloženy listiny nebo další doklady, které by dokládaly jejich vlastnické právo. Bylo pouze zjištěno, že byl předběžně sjednán prodej předmětných nemovitostí, náležejících Družstevnímu lihovaru v J. P. panu J. M. dne 30. 9. 1934, avšak ke sjednání kupní smlouvy a k převodu na jiného majitele nedošlo. Z toho důvodu nemohlo dojít k přechodu vlastnictví na stát dle zákona č. 142/1947 Sb. Podle zápisu ze dne 2. září 1948 byl veden jako vlastník stále Zemědělský družstevní Lihovar pro J. a okolí, zapsané spol. s ručením omezeným v J. P.. Rovněž uvedl, že "zákon o půdě" se vztahuje na období let 1948-1989, avšak veškerá jednání, týkající se předmětných nemovitostí, byla vedena před tímto rozhodujícím obdobím. Všechny důvody uváděné v ústavní stížnosti stěžovateli, nejsou nové a byly vyčerpávajícím způsobem projednány jak správním orgánem, tak i oběma soudy.
Krajský soud odkázal na odůvodnění svého rozsudku ze dne 22. 11. 1999 sp. zn. 37 Co 965/96. Vedl. účastník ZD V. se sídlem ve V. ve svém vyjádření se plně ztotožňuje se závěry odvolacího soudu. Uvádí dále, že v r. 1947 nemohli být stěžovatelé vlastníky předmětných nemovitostí a pokud by nyní toto vlastnictví nabyli, stalo by se tak nad rámec zákona o půdě a nad rámec jakéhokoli zákona. Soud prvé stolice se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Ústavní soud po řádném zvážení všech skutkových i právních otázek projednávané věci, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Předmětné nemovitosti po provedení první pozemkové reformy podle zák. č. 215/1919 Sb. o zabrání velkého majetku pozemkového, vytvořily tzv. zbytkový statek J. P., který byl převeden do vlastnictví Družstevního lihovaru pro J. a okolí v J. kupními smlouvami ze dne 2. 8. 1926 a 11. 11. 1935. Protože se jednalo o odkup nemovitostí, dotčených pozemkovou reformou, v zápisech pozemkových knih v obou případech byla omezena dispozice s těmito nemovitostmi a bylo stanoveno, že ke každému dalšímu zcizení je zapotřebí svolení Státního pozemkového úřadu, kterému i nadále budou příslušet práva, uvedená v §19 odst. 2 a §21 přídělového zákona. Prodatel tedy bez souhlasu Státního pozemkového úřadu nemohl ani nebyl oprávněn s tímto majetkem samostatně disponovat. Tento zákaz zcizení bez souhlasu Státního pozemkového úřadu obsahuje sám zákon č. 215/1919 Sb., který je kvalifikuje jako trestné činy (přestupek, přečin) a podle §18a stanoví za porušení trestní sankce. Proto nebyla sepsána ani smlouva kupní. K převodu majetku na právního předchůdce stěžovatelů nedošlo.
Pro převody majetku v té době byl platný obecný zákoník občanský z r. 1811 (dále jen "o. z. o."). Nelze se proto dovolávat vydržení, které, aby prokázalo poctivé, pořádné a pravé držení (§1460-1464 o.z.o.), by se muselo opírat o určitou právní skutečnost, v daném případě o kupní smlouvu. Ta vůbec sepsána nebyla a právním předchůdcům stěžovatelů musel být a také byl znám důvod, proč se tak nemohlo stát. Ve smyslu ustanovení §1470 o. z. o. mohl poctivý majitel vydržet po 30 letech. Tato časová podmínka u právních předchůdců stěžovatelů nebyla rovněž dodržena.
Konečně je nutno odmítnout i poukaz stěžovatelů na ustanovení §32 zákona o půdě, který hovoří pouze o přechodu zemědělských nemovitostí na stát a převodových vztahů mezi právnickými a fyzickými osobami se vůbec netýká.
V daném případě se nelze dovolávat politických překážek, neboť od r. 1934 až po r. 1938, resp. 1939 byl velký časový úsek k tomu, aby mohl být ve věci zjednán právní pořádek.
Komunistickým režimem nebylo právním předchůdcům stěžovatelů odňato vlastnické právo, bylo pouze zrušeno právo hospodaření. Na případ se tedy rovněž nemůže vztahovat zákon o půdě, neboť základní právní akty byly provedeny mimo rozhodné období.
Ústavní soud je rovněž nucen upozornit, že není odvolacím soudem soudů obecných, když již veškeré námitky i důkazy předkládané stěžovateli byly těmito soudy projednány a zhodnoceny.
Pro úplnost nutno uvést, že znění §4a odst. 3 písm. c) zákona o půdě překlenuje pouze nedostatek intabulace, ovšem za předpokladu předložení dokladu o vlastnictví. Což se rovněž nestalo. Nedošlo tedy k porušení základních práv stěžovatelů, jmenovitě k uváděným čl. 1 a 11 Listiny základních práv a svobod.
Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl, a to jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Vojtěch Cepl
předseda senátu ÚS
V Brně dne 20. června 2000