ECLI:CZ:US:2000:2.US.139.2000
sp. zn. II. ÚS 139/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Miloše Holečka o ústavní stížnosti JUDr. J. S., zastoupeného JUDr. J. S., advokátkou, proti rozsudkům Okresního soudu v Rokycanech z 21.7. 1998, č.j. 5 C 169/96-34 a Krajského soudu v Plzni z 21.10 1999 sp. zn. 13 Co 1120/98 za účasti Okresního soudu v Rokycanech a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení a E. T., J. T., a E. V., zastoupených JUDr. V. Z., advokátem, jako vedlejších účastníků řízení takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti podané k poštovní přepravě 3.3. 2000 a doručené Ústavnímu soudu 6.3.2000 stěžovatel navrhl zrušení rozsudků Okresního soudu v Rokycanech z 21.7.1998 č.j. 5 C 169/96-34 a Krajského soudu v Plzni z 21.10.1999 č.j. 13 Co 1120/98-54. Uvedl, že zamítnutím jeho žaloby na určení, že došlo k vydržení věcného břemene práva volného průchodu a průjezdu přes pozemky č. 99/1 a č. 1513 v prostoru spojujícím cestu - pozemek č. 1495 a cestu -pozemek č. 1496 v k.ú. K. zapsané na LV 153 u Katastrálního úřadu v Rokycanech, případně na zřízení věcného břemene soudem soudy porušily čl. 36 odst. 1 a čl.37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 11 odst. 3 Listiny.
Okresní soud v Rokycanech a Krajský soud v Plzni navrhly zamítnutí ústavní stížnosti a zcela se odvolaly na odůvodnění svých rozsudků. Odvolací soud navíc uvedl, že právní názory vyslovené oběma soudy jsou v plném souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, která se týká výkladu pojmů dobrá víra a oprávněná držba. Namítl, že byly-li pozemky užívány i dalšími obyvateli obce D., šlo vlastně o veřejnou cestu, což samo o sobě stačilo k zamítnutí žaloby pro nedostatek dobré víry na straně stěžovatele (žalobce v řízení před obecnými soudy).
Mimo to v soudním řízení nebylo porušeno stěžovatelovo právo na soudní ochranu, neboť soudy obou stupňů věc projednaly za žalobcovy účasti a žalobce měl možnost uplatnit všechna svá práva podle občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."). Obsah ústavní stížnosti nasvědčuje spíš tomu, že stěžovatel chce dosáhnout přezkoumání své věci v další, tedy třetí instanci.
K ústavní stížnosti se vyjádřili všichni tři vedlejší účastníci ( žalovaní v řízení před obecnými soudy), kteří navrhli její zamítnutí. Vyslovili názor, že obecné soudy žádná stěžovatelova základní práva neporušily.
Ze soudního spisu Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Rokycanech rozsudkem z 21.7.1998 č.j. 5 C 169/96-34 zamítl stěžovatelovu žalobu na určení, že došlo k vydržení věcného břemene, popřípadě na zřízení věcného břemene rozhodnutím soudu. Soud se zabýval tvrzeními žalobce, provedl navržené důkazy a učinil závěr, že v této věci chybí dobrá víra na straně žalobce, respektive jeho právních předchůdců. Znak dobré víry nemohl být naplněn, jestliže právo bylo vykonáváno s vědomím, že náleží komukoli, a že cesta přes pozemky č. 99/1 a č. 1513 jako spojnice cest pozemků č. 1495 a č. 1496 je veřejně přístupná. Pokud se žalobce domáhá zřízení věcného břemene rozhodnutím soudu, je možnost zásahu do vlastnických práv přísně vymezena zákonem a v dané věci nejde o žádný z případů, v nichž zákon zřízení věcného břemene soudním rozhodnutím umožňuje. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací svým rozsudkem z 21.10 1999 č.j. 13 Co 1120/98 - 54 rozsudek soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění potvrzujícího rozsudku se v plné míře ztotožnil s právními závěry okresního soudu a schválil také způsob, kterým k nim soud I. stupně dospěl.
Rozsudky nabyly právní moci 7.1.2000.
Ústavní soud přezkoumal oba napadené rozsudky a řízení, která jim předcházela, a dospěl k závěru, že Okresní soud v Rokycanech a Krajský soud v Plzni jako orgány veřejné moci svými pravomocnými rozhodnutími neporušily žádné stěžovatelovo právo zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy, tj. ratifikovanou a vyhlášenou mezinárodní smlouvou o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána, která je bezprostředně závazná a má přednost před zákonem. Okresní soud v Rokycanech jako soud I. stupně, jehož rozsudek potvrdil Krajský soud v Plzni jako soud II. stupně, provedl v důkazním řízení ty důkazy, které pro objasnění věci považoval za důležité a rozhodující. Ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu věci potom dovodil přesvědčivé právní závěry. Soudy při projednávání věci a rozhodování o ní důsledně dbaly předpisů o.s.ř. a v jejich postupu Ústavní soud neshledal nic, co by mohlo být považováno za odepření práva na soudní ochranu a spravedlivý proces. Nedošlo proto k porušení čl. 36 a násl. Listiny. Občanskoprávní pojmy dobrá víra a oprávněná držba soudy vyložily a příslušná hmotněprávní ustanovení aplikovaly v duchu Ústavy, a proto Ústavní soud neshledal ani porušení čl. 11 odst. 3 Listiny.
Při této příležitosti je vhodné poznamenat, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, nemá ve vztahu k nim postavení a pravomoc třetí nebo čtvrté instance a nepřísluší mu zasahovat do rozhodnutí na základě přehodnocování důkazů a změny právních závěrů, nezjistí-li však, že byla porušena Ústava nebo mezinárodní smlouva podle čl. 10 Ústavy.
V projednávané věci se skutečnost, že napadenými rozsudky nedošlo k porušení stěžovatelových procesních nebo hmotných základních práv jeví natolik evidentní, že senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením stěžovatelův návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2000
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu