ECLI:CZ:US:2000:2.US.144.99
sp. zn. II. ÚS 144/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Vojtěcha Cepla ve věci ústavní stížnosti 1. R. H., 2. L. H., 3. L. H., zastoupených JUDr. PhDr. S. B., proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 1. 1998, sp. zn. 19 C 328/95, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 1998, sp. zn. 15 Co 694/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Senát Ústavního soudu mimo ústní jednání návrh bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 18. 3. 1999, se stěžovatelé domáhali zrušení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 1. 1998, sp. zn. 19 C 328/95, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 1998, sp. zn. 15 Co 694/98, a to pro porušení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8 (dále jen "Úmluva"), čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V projednávané věci právní předchůdce stěžovatelů L. H. starší byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 10. 1981, č. j. 4 T 203/81, shledán vinným trestným činem opuštění republiky dle §ust. 109 odst. 2 tehdejšího tr. zák.a mj. mu byl uložen trest propadnutí veškerého majetku, mj. i dům č. p. 98 se stavební parcelou č. 108 v k. ú. Praha 4. L. H. starší vyzval podle zák. č. 87/1991 Sb., výzvou ze dne 25. 4. 1995, doručenou dne 3. 5. 1995, Obvodní bytový podnik Prahy 4 k vydání nemovitostí, domu č. p. 98 se stavební parcelou č. 108, v k. ú. Praha 4. Obvodní bytový podnik Prahy 4 předmětné nemovitosti L. H. staršímu nevydal s odůvodněním, že je již nedrží, a není proto osobou povinnou ve smyslu ust. §4 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., a dále, že výzva nebyla podána v zákonné lhůtě. Dne 1. 9. 1995 podal L. H. starší žalobu o vydání předmětných nemovitostí. L. H. starší v průběhu řízení před soudem prvního stupně zemřel, a místo něj do řízení vstoupili dědicové, právní nástupci L. H. staršího - manželka L. a s. L. a R. H.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 1. 1998, sp. zn. 19 C 328/95, zastavil soud řízení s odůvodněním, že již od zahájení tohoto řízení dne 1. 9. 1995 nebyly dány všechny procesní podmínky, za kterých může soud ve věci jednat, neboť se jedná se o věc již pravomocně rozsouzenou.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 12. 1998, sp. zn. 15 Co 694/98, výše uvedené usnesení soudu prvního stupně napadené odvoláním potvrdil.
Usnesením ze dne 29. 6. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1120/2000, odmítl Nejvyšší soud ČR dovolání proti výše uvedenému usnesení odvolacího soudu s odůvodněním, že dovolaní v této věci není přípustné.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatelé uvádějí, že není správné tvrzení soudů obou stupňů, že ve věci již bylo pravomocně rozhodnuto v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 130/92. Stěžovatelé nepopírají, že obě řízení se týkají stejných nemovitostí, netýkají se podle stěžovatelů ovšem týchž účastníků a týkají se zcela jiného právního důvodu. Zásadní rozdíl podle stěžovatelů spočívá v tom, že nárok zde uplatněný se odvíjí od jiné výzvy k vydání věci, která byla učiněna za jiné právní úpravy založené nálezem Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 117/93. Změnou právní úpravy ve vymezení okruhu oprávněných osob podle zák. č. 87/1991 Sb., se vytvořil jiný nárok pro jiné oprávněné osoby. Totožnost věcí podle stěžovatelů tedy dána není.
Ústavní soud si vyžádal spis, sp. zn. 15 C 130/92 a dále spis, sp. zn. 19 C 328/95, oba vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4, jakož i vyjádření Městského soudu v Praze k projednávané věci.
Ve svém vyjádření, které Ústavní soud obdržel dne 3. 11. 2000, Městský soud v Praze setrval na svém původním rozhodnutí.
Ze spisového materiálu, ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 15 C 130/92, Ústavní soud zjistil, že právní předchůdce stěžovatelů, L. H. starší podal dne 24. 3. 1992 žalobu proti Obvodnímu bytovému podniku v Praze 4 o vydání týchž nemovitostí a ze stejného právního důvodu jako v nyní přezkoumávaném řízení, sp. zn. 19 C 328/95. Žalobě nebylo vyhověno a rozsudkem ze dne 24. 6. 1994 byla tato žaloba zamítnuta s odůvodněním, že žalobce nesplnil podmínky stanovené v ust. §3 odst. 1 a v ust. §5 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a rozsudek nabyl dne 6. 4. 1995 právní moci. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku ze dne 24. 6. 1994, sp. zn. 15 C 130/92, uvedl, že L. H. starší v okamžiku podání výzvy nebyl oprávněnou osobou ve smyslu ust. §3 odst. 1 cit. zák., neboť nebyl státním občanem ČSFR (ČR) a nebyl jím ani v okamžiku uplynutí 6 měsíční lhůty stanovené tímto zákonem. K vydání předmětných nemovitostí vyzval L. H. starší povinnou osobu výzvou ze dne 25. 9. 1991, která byla povinné osobě doručena dne 30. 9. 1991. Při dokazování prováděného před soudem prvního stupně bylo zjištěno, že občanský průkaz byl L. H. staršímu vydán dne 19. 2. 1992, přičemž v kolonce trvalý pobyt má uvedeno datum 20. 1. 1992 na adrese Praha 6, N. 13. Z listiny o udělení státního občanství ze dne 21. 11. 1991 bylo zjištěno, že L. H. bylo uděleno státní občanství České republiky a tím i České a Slovenské federativní republiky ke dni 25. 11. 1991.
Při shrnutí výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná. Správně dospěly soud prvního stupně, jakož i odvolací soud, ke shodnému závěru, že věc již byla jednou pravomocně rozhodnuta, a proto nemůže být projednána znovu.
Na projednávané věci nezměnil nic ani nález Ústavního soudu, publikovaný ve Sbírce zákonů pod č. 164/1994 Sb., o zrušení některých ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., a o změnách v něm provedených. V tomto nálezu Ústavní soud rozhodl o zrušení podmínky trvalého pobytu na území ČSFR (ČR) pro uplatnění nároku podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, a v souvislosti s tím prodloužil i lhůtu pro uplatnění tohoto nároku. V nálezu Ústavní soud konstatoval, že tato nově otevřená lhůta se však týká jen osob, které se nálezem stanou osobami oprávněnými. Jde tedy o osoby, které nesplňovaly podmínku trvalého pobytu na území ČSFR (ČR), již nález Ústavního soudu zrušil. Běh nové lhůty ode dne vykonatelnosti nálezu se však netýká osob, které již před účinností nálezu byly osobami oprávněnými, neboť ty tehdy platnou podmínku trvalého pobytu na území ČSFR (ČR) splňovaly a z různých důvodů nárok včas neuplatnily. Prodloužení lhůty výše uvedeným nálezem Ústavního soudu se tedy týká pouze osob, které nesplňovaly podmínku trvalého pobytu na území ČSFR (ČR) pro uplatnění nároku podle zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.
V usnesení Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 171/97, k výkladu a aplikaci nálezu Ústavního soudu vyhlášeného pod č. 164/1994 Sb., se uvádí, že nález Ústavního soudu vyhlášený pod č. 164/1994 Sb., umožnil uplatnit nárok na restituci majetku jen oněm osobám, které ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, resp. v následující šestiměsíční lhůtě, sice byly českými státními občany, kterým však právě tehdejší podmínka trvalého pobytu na území České republiky znemožnila své nároky účinně uplatnit. Tímto nálezem byla otevřena dodatečná lhůta pro uplatnění nároků pouze těchto osob. Pozdější nabytí státního občanství se vymyká svou povahou záměru i obsahu tohoto nálezu. Uvedeným nálezem bylo umožněno těm osobám, které již v době účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., tedy k 1. 4. 1991, a ve lhůtě k uplatnění jejich nároků, která činila 6 měsíců ode dne účinnosti zákona, byly občany ČSFR (ČR), nesplňovaly však podmínku trvalého pobytu na jejím území, uplatnit své nároky v nové lhůtě 6 měsíců ode dne vykonatelnosti nálezu, tj. od 1. 11. 1994. Prodloužení lhůty se tedy na nyní projednávaný případ nevztahuje.
Výše uvedený závěr Ústavního soudu potvrzuje i nález Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 9/99, kterým Ústavní soud zamítl návrh na zrušení ust. §19 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, vyjádřeného slovy "splňují-li podmínky uvedené v §3 odst. 1 nebo 2 zákona". Uvedený nález Ústavního soudu ovšem mj. nevyloučil možnost uplatnění práva na reivindikaci podle občanského zákoníku (viz. dále nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 43/94).
Stěžovatelé ve své stížnosti odkazují na novou právní úpravu založenou nálezem Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 117/93. Ve svém nálezu, sp. zn. I. ÚS 117/93, Ústavní soud konstatoval, že podle zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, byla ze zákona zrušena pravomocná odsuzující rozhodnutí, vyhlášená v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, týkající se skutků, spáchaných po 5. květnu 1945, v rozsahu uvedeném v §2 zákona, jakož i všechna další rozhodnutí v téže trestní věci na ně obsahově navazující, a to k datu, kdy byla vydána. Zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, nezměnil nic výslovně na tom, že v důsledku zrušení takových rozhodnutí v trestních věcech a jejich výroku o propadnutí majetku ex tunc se obnovilo původní vlastnictví majetku. Stanovil pouze postup, jakým se má oprávněná osoba domáhat do určité doby svého majetku od osoby povinné. Ani tento nález Ústavního soudu tedy v projednávané věci nic nemění.
Dle ust. §1 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb., zákon upravuje též podmínky uplatňování nároků vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci, jakož i způsob náhrady a rozsah těchto nároků. Zákon č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích, navazuje ve svých ust. §1 odst. 2 a §§19 a 20 na zákon č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci. Právní postavení oprávněných i povinných osob je nutno posuzovat podle ust. §§19 a 20 zák. č. 87/1991 Sb., protože v projednávané věci se jedná o důsledky zrušených trestních rozsudků, které vyslovily i propadnutí majetku právního předchůdce stěžovatelů, a nikoli tedy podle ust. §4 cit. zák., který se vztahuje podle svého zařazení na vztahy občanskoprávní.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod.
Ústavní soud při shrnutí výše uvedených skutečností neshledal, že by ze strany jednajících orgánů byl porušen čl. 6 Úmluvy nebo čl. 11 a čl. 36 Listiny.
Na základě výše uvedených skutečností byl nucen Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Antonín Procházka
předseda senátu ÚS
V Brně dne 19. prosince 2000