ECLI:CZ:US:2000:2.US.146.98
sp. zn. II. ÚS 146/98
Usnesení
II. ÚS 146/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti K.P., zastoupeného advokátkou Mgr. H.Š., proti rozsudku Krajského soud v Brně ze dne 11. 12. 1997, čj. 13 Co 471/96-80, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 10. 4. 1996, čj. 15 C 385/94-58, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 12. 1997, čj. 13 Co 471/96-80, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 10. 4. 1996, čj. 15 C 385/94-58.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že se domáhal žalobou podanou u Městského soudu v Brně
po ČR - Ministerstvu spravedlnosti ČR - zaplacení částky 151 124,- Kč s 16 % úrokem od 18. 2. 1994 do zaplacení jako náhrady škody. Důvodem byla skutečnost, že darovací smlouvou převedli stěžovatelovi rodiče na stěžovatele nemovitosti v k. ú. R. Darovací smlouva byla registrována SN dne 30. 5. 1986 pod čj. RI 517/86, RV 180/86. Tímto úkonem státního notáře nabyla darovací smlouva dle tehdy platných předpisů účinnosti a stěžovatel se pokládal za vlastníka nemovitosti. Rodiče stěžovatele se po pěti letech dovolali neplatnosti darovací smlouvy u Okresního soudu Brno-venkov, když tento soud rozhodl, že darovací smlouva je neplatná, protože nebyla uzavřena ve formě, kterou zákon pro její platnost vyžaduje. Na darovací smlouvě chyběl totiž z důvodů stěžovateli neznámých jeho podpis. Státní notář přesto v rozporu s ustanovením §63 odst. 1 notářského řádu smlouvu registroval. Stěžovatel se z předmětných nemovitostí musel vystěhovat a vznikla mu tak škoda z důvodů nenabytí těchto nemovitostí. Městský soud v Brně jako soud prvního stupně návrh stěžovatele na náhradu škody zamítl, když dovodil, že státní notářství se sice dopustilo pochybení, ale nedošlo ke vzniku škody jako jednoho z předpokladů uplatňovaného nároku. Krajský soud v Brně jako odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvého stupně a ztotožnil se s rozhodnutím soudu prvého stupně s tím, že na rozdíl od soudu prvého stupně neshledal v jednání státního notáře nesprávný úřední postup a správnost rozhodnutí státního notáře stěžovatelem napadena nebyla.
II. ÚS 146/98
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že odvolací soud se vůbec nezabýval otázkou nesprávného úředního postupu notáře a odepřel tak stěžovateli právo zaručené mu Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") v čl. 36 odst. 3, kde je zakotveno právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím státního orgánu nebo nesprávným úředním postupem.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Krajského soudu v Brně a vyjádření a spis Městského soudu v Brně, sp. zn. 15 C 385/94.
Krajský soud v Brně ve svém písemném vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatel uplatnil v občanskoprávním řízení sporném, které je ovládáno zásadou dispoziční, nárok na náhradu škody z důvodu nesprávného úředního postupu státního notáře. Takto svůj nárok v průběhu řízení před soudem prvního stupně specifikoval a jím se také soudy obou stupňů zabývaly. Postupem krajského soudu nebyl v průběhu řízení nijak omezen v možnosti uplatnit nárok na náhradu škody z důvodu nezákonného rozhodnutí notáře. Závěry krajského soudu v jeho rozhodnutí vycházejí z výkladu příslušného ustanovení notářského řádu platného v době registračního řízení a krajský soud proto tomto směru odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí a navrhuje, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
Městský soud v Brně ve svém písemném vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na obsah spisu a ponechal rozhodnutí na úvaze Ústavního soudu.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že okolnosti, uvedené v ústavní stížnosti, nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadených rozsudků zásadním způsobem zpochybnit a ústavní stížnost, je proto zjevně neopodstatněná.
Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud vzal v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných právních předpisů zastávaný stěžovateli, tak výklad zastávaný v dosavadních řízeních ve věci rozhodujících orgánů veřejné moci, a to při respektování skutečnosti, že Ústavní soud není další soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Ústavní soud neshledal v souzené věci extrémní nesoulad mezi právními závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích a vykonanými skutkovými zjištěními. Za těchto okolností je proto rozhodnutí o zaplacení částky 151 124,Kč, jako náhrady škody věcí, posouzení obecnými soudy, na jejichž argumenty, uváděné v odůvodnění napadených rozhodnutí, Ústavní soud odkazuje.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel pouze opakuje námitky již uplatněné v řádném soudním řízení a polemizuje s právními závěry, které přijaly obecné soudy.V tomto směru vývody ústavní stížnosti nepřinášejí do posuzované věci nic nového, neboť uvedené námitky byly předmětem úvah rozhodování v předchozích řízeních, a jak Městský soud v Brně, tak Krajský soud v Brně se s nimi řádně a obsáhle vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí.
Pravomoc Ústavního soudu je vázána na zjištění, zda zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno ústavně zaručené právo nebo svoboda (§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Ústavní stížnost napadá rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že bylo porušeno právo stěžovatele podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Podle tohoto ustanovení má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
II. ÚS 146/98
Podle čl. 36 odst. 4 Listiny podmínky a podrobnosti upravuje zákon, kterým byl v době rozhodování obecných soudů zákon č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem. Krajský soud v Brně však neshledal za splněný základní předpoklad odpovědnosti státu za škodu uplatněnou v řízení podle shora citovaného zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, tj. nesprávný úřední postup. Rozsah práva na spravedlivý proces z obecného pohledu, jak jej má na mysli čl. 38 odst. 2 Listiny a jak je vždy přezkoumáván i Ústavním soudem, není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, tj. že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotně právním poměrům. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé právní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
S ohledem na výše uvedené a zejména s přihlédnutím k okolnosti, že stěžovatel neprokázal porušení svých ústavně zaručených práv a svobod, dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozsudky Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně nedošlo k zásahu do namítaných základních práv a svobod stěžovatele, které jsou zaručeny ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl.10 Ústavy ČR.
Proto se Ústavní soud již nezabýval vadou plné moci zástupkyně stěžovatele ve smyslu ustanovení §31 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, která spočívala v nepřípustné substituční doložce.
Za tohoto stavu věci Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 29. března 2000
Vojtěch Cepl
předseda senátu Ústavního soudu