ECLI:CZ:US:2000:2.US.148.99
sp. zn. II. ÚS 148/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského v právní věci navrhovatele doc. ing. Dr. Tech. M. P., zastoupeného advokátkou JUDr. Z. J., o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 22. 10. 1997, čj. 32 C 150/93-49, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 12. 1998, čj. 20 Co 627/97-75, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížnosti domáhá, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Městského soudu v Brně, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele na určení, že darovací smlouva, ve výroku specifikovaná, je neplatná, a rozhodnutí odvolacího soudu (taktéž výše označeného), kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Podle navrhovatele oba soudy nezajistily spravedlivou ochranu práv a oprávněných zájmů účastníků řízení, neboť, ačkoliv bylo v řízení "jednoznačně prokázáno", že předmětná darovací smlouva byla stižena podstatnou vadou (předmět smlouvy byl nedostatečně určen) a účastníci jednali v omylu o tom, co je předmětem smlouvy, soudy návrhu stěžovatele nevyhověly. Tím bylo stěžovateli, dle jeho názoru, taktéž odepřeno právo vlastnit majetek, který "nesporně je dle jeho přesvědčení jeho".
Z připojeného spisu Městského soudu v Brně, sp. zn. 32 C 150/93, Ústavní soud zjistil následující:
Městský soud v Brně nejprve rozsudkem ze dne 28. 2. 1996, čj. 32 C 150/93-27, návrh stěžovatele na určení neplatnosti předmětné darovací smlouvy zamítl, a to pro nedostatek naléhavého právního zájmu ve smyslu ustanovení §80 písm. c) zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o.s.ř.).
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně usnesením ze dne 17. 6. 1997 čj. 20 Co 461/96 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V odůvodnění uvedl, že stěžovatel v jednání u odvolacího soudu upřesnil, že se domáhá určení neplatnosti darovací smlouvy z důvodu omylu ve smyslu ustanovení §49a zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen o.z.). Podle odvolacího soudu se soud prvního stupně měl zabývat tím, zda se stěžovatel domáhal neplatnosti právního úkonu v důsledku omylu v obecné promlčecí době podle ustanovení §101 o.z., která je tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Stěžovatel se neplatnosti úkonu z důvodu omylu dovolal až během ústního jednání před Městským soudem v Brně dne 28. 2. 1996, tedy po uplynutí promlčecí lhůty (smlouva byla uzavřena 1. 6. 1992) a odpůrce námitku promlčení uplatnil důvodně. Soud prvního stupně se pak měl v dalším řízení zabývat jen otázkou absolutní neplatnosti dotčeného právního úkonu ve smyslu ustanovení §37 odst. 1 a 2 o.z.
Městský soud v Brně napadeným rozhodnutím návrh na určení neplatnosti předmětné darovací smlouvy zamítl s odůvodněním, že se, v souladu se závazným pokynem odvolacího soudu, zabýval pouze okolnostmi, týkajícími se neplatnosti smlouvy po "formální stránce", tedy její určitostí a srozumitelností. Soud konstatoval, že projevy účastníků v uvedené darovací smlouvě lze hodnotit jako určité a srozumitelné a smlouva tedy není neplatná.
K odvolání, ve kterém stěžovatel používá v podstatě shodné argumenty jako v ústavní stížnosti, rozhodl Krajský soud v Brně druhým z ústavní stížností napadených rozhodnutí tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění odvolací soud uvedl, že se ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně, a s argumenty stěžovatele se řádně vypořádal.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí konstatoval, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, ani vrcholem soustavy obecných soudů, a proto nemůže nad jejich činností vykonávat přezkumný dohled, ledaže by došlo k porušení principů obsažených v hlavě páté Listiny.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.), jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují podmínky zakotvené v ustanovení §132 o.s.ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy. Uvedené se plně vztahuje i na projednávanou věc. Obsah spisu Městského soudu v Brně, sp. zn. 32 C 150/93, (zejm. č.l. 24 a 37 spisu) nasvědčuje tomu, že obecné soudy při rozhodování o návrhu na určení neplatnosti darovací smlouvy provedly celou řadu důkazů, zejména obsahem spisu Státního notářství Brno-město 2 R I 227/92, včetně darovací smlouvy ze dne 1. 6. 1992 a výpisu z evidence nemovitostí (list vlastnictví č. 360 ze dne 9. 11. 1992, list vlastnictví č. 1022 ze dne 25. 11. 1992). Při hodnocení provedeného dokazování postupovaly zcela v souladu s ustanovení §132 o.s.ř. Dospěly-li proto soudy obou stupňů k závěru, že darovací smlouva není neplatná v důsledku omylu podle §49a o.z., neboť byla důvodně uplatněna námitka promlčení, a ani podle §37 o.z., neboť smlouva byla dostatečně určitá a srozumitelná, je třeba tento závěr považovat za součást nezávislého rozhodování soudů.
Skutečnost, že soudy nevyhověly návrhu stěžovatele a vyslovily právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožnil, nezakládá přirozeně sama o sobě důvod k vyhovění ústavní stížnosti.
Z důvodu shora uvedeného a vzhledem k tomu, že nebylo zjištěno nic, co by nasvědčovalo porušení principů upravených v hlavě páté Listiny, nezbylo Ústavnímu soudu, než ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
K námitce stěžovatele ohledně porušení čl. 11 odst. 1 Listiny Ústavní soud uvádí, že bylo již opakovaně Ústavním soudem konstatováno, že uvedené ustanovení chrání vlastnické právo již konstituované, nikoli tvrzený nárok na ně. Pokud oba obecné soudy neshledaly důvod neplatnosti předmětné darovací smlouvy, nelze považovat stěžovatele za vlastníka příslušných nemovitostí, a ten se článku 11 odst. 1 tudíž nemůže úspěšně dovolat.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2000 JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu