ECLI:CZ:US:2000:2.US.152.2000
sp. zn. II. ÚS 152/2000
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Vojtěcha Cepla, ve věci ústavní stížnosti Ing. B. M., zastoupeného JUDr. J. K., advokátem, proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 11. 1999, sp. zn. Nt 3523/99, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 12. 1999, sp. zn. 1 To 1056/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal dne 10. 3. 2000 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 13. 3. 2000. Ústavní stížnost směřovala proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 12. 1999, sp. zn. 1 To 1056/99, kterým byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 11. 1999, sp. zn. Nt 3523/99, na základě kterého byl stěžovatel podle ustanovení §68 trestního řádu z důvodů §67 písm. a), b) trestního řádu vzat do vazby.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že dle jeho názoru vazba odůvodněna není a dále že v jeho v případě nebyly dány důvody předvedení, které by obstály podle ustanovení §90 odst. 2 trestního řádu. Stěžovatel současně namítl, že vznesené obvinění není vydáno na základě skutečností, které jsou pro sdělení obvinění vyžadovány ustanovením §160 odst. 1, věta první, trestního řádu, když v dané věci není naplněn zákonem požadovaný stupeň pravděpodobnosti, že by se stěžovatel mohl skutku, pro který byl obviněn, dopustit. O jeho držení ve vazbě tak není rozhodnuto na základě skutečností uvedených v §67 odst. 2 trestního řádu. Stěžovatel je přesvědčen, že jeho zadržením, vzetím do vazby a následným dosud trvajícím omezením osobní svobody, je krácena jeho svoboda a jsou nezákonně omezována jeho lidská práva, a to zejména v rozporu s ustanovením čl. 8 odst. 2, 3 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), proti čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v rozporu s čl. 9 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na obsah ústavní stížnosti si vyžádal vyjádření účastníků řízení a vyjádření vedlejšího účastníka řízení.
Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 3. 5. 2000 odkázal na odůvodnění svého usnesení ze dne 20. 12. 1999, sp. zn. 1 To 1056/99, a dále uvedl, že závěr nasvědčující spáchání trestného činu podle §248 odst. 1, 4 trestního zákona stěžovatelem a vedoucí ke sdělení obvinění, vycházel z konkrétních zjištěných skutečností. Proto krajský soud navrhl, aby ústavní stížnost stěžovatele byla odmítnuta.
Okresní soud v Ostravě ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 30. 3. 2000 uvedl, že sdělení obvinění pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 trestního zákona má dostatečnou oporu v předkládaném rozsáhlém spisovém materiálu a má za to, že ústavní stížnost stěžovatele by měla být Ústavním soudem odmítnuta.
Krajské státní zastupitelství v Ostravě, jako vedlejší účastník řízení, ve svém vyjádření ze dne 21. 4. 2000 uvedlo, že námitky stěžovatele považuje za nedůvodné a účelové. K závěru o spáchání trestného činu určitou osobou postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti, který v daném případě byl dán a byl dostatečně odůvodněn konkrétními zjištěnými skutečnostmi. Tyto skutečnosti vyplynuly ze spisového materiálu Generální prokuratury Mongolska číslo 8...., jakož i z bankovních výpisů, zpráv dotčených institucí a podaných vysvětlení svědků. Podle názoru krajského zastupitelství je trestní stíhání proti stěžovateli vedeno důvodně a v souladu s trestním řádem.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud vzal v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných právních předpisů zastávaný stěžovatelem, tak výklad zastávaný v dosavadních řízeních ve věci rozhodujících orgánů veřejné moci, a to při respektování skutečnosti, že Ústavní soud není další soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Ústavní soud neshledal v souzené věci extrémní nesoulad mezi právními závěry obecných soudů a vykonanými skutkovými zjištěními.
Podle ustanovení §67 písm. a), b) a c) trestního řádu smí být obviněný vzat do vazby jen tehdy, jsou-li tu konkrétní skutečnosti, které odůvodňují obavu, že uprchne nebo se bude skrývat, bude působit na dosud soudem nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání, nebo že bude pokračovat v trestné činnosti, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil.
Ve smyslu ustanovení §72 trestního řádu jsou všechny orgány činné v trestním řízení povinny zkoumat v každém stadiu řízení, zda důvody vazby ještě trvají nebo zda se nezměnily. Ústavní soud není soudem nadřízeným obecným soudům a přísluší mu pouze posoudit, zda v řízení byly respektovány principy Listiny a Úmluvy. Porušení v tomto směru zjištěno nebylo, svoboda stěžovatele byla omezena důvodně v rámci příslušných ustanovení trestního řádu. Z obsahu ústavní stížnosti je pak zřejmé, že stěžovatel pouze opakuje námitky již uplatněné v řádném soudním řízení, na něž Krajský soud v Ostravě reagoval ve svém rozhodnutí a stejně tak pouze polemizuje s právními závěry, které obecný soud přijal. Nutno tedy uzavřít, že samotná skutečnost, že obecné soudy nevyhověly návrhu stěžovatele, nemůže být považována za porušení základních práv a svobod, pokud při rozhodování o návrhu tyto soudy dodržely procesní postupy stanovené zákonem.
Průběh trestního řízení je živým procesem, který se vyvíjí a nelze tedy předem pevně stanovit, kteří svědkové mají být ještě vyslechnuti a jaké důkazy a v jakém rozsahu mají být ještě provedeny. Není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do průběhu řízení a hodnotit podíl stěžovatele na zjišťované trestné činnosti. V daném případě dospěly obecné soudy k závěru, že u stěžovatele jsou důvody vazby ve smyslu ustanovení §67 písm. a), b) trestního řádu. Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že zásah do práv stěžovatele, jichž se v návrhu dovolává, shledán nebyl.
Za tohoto stavu věci Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 19. 9. 2000
Antonín Procházka
předseda senátu Ústavního soudu