ECLI:CZ:US:2000:2.US.155.2000
sp. zn. II. ÚS 155/2000
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L., s. p., se zastoupeného Mgr. J. Š., advokátem, proti rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 28. 6. 1999, čj. 4 C 790/98-54, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 12. 1999, čj. 17 Co 517/99-90, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 13. 3. 2000 doručena ústavní stížnost stěžovatele směřující proti rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 28. 6. 1999, čj. 4 C 790/98-54, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 12. 1999, čj. 17 Co 517/99-90.
V řízení před obecnými soudy se domáhal vedlejší účastník - obec T. proti stěžovateli určení vlastnického práva k lesním pozemkům v katastrálním území T. a K. podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 28. 6. 1999, čj. 4 C 790/98-54, soud žalobě vyhověl s tím, že ve výroku označeném jako II. zamítl žalobu proti žalovanému ozn. 2) Česká republika - Ministerstvo financí ČR a ozn. 3) Česká republika - Ministerstvo zemědělství ČR. Do tohoto rozsudku, respektive výroku rozsudku ozn. I. a III. podal stěžovatel řádně a včas odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 22. 12. 1999, čj. 17 Co 517/99-90, tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. potvrdil, rozhodl o nákladech odvolacího řízení a zamítl návrh stěžovatele na připuštění dovolání.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že se neztotožňuje s rozhodnutím obecných soudů, neboť nebyl od samého počátku řízení o určení vlastnictví k nemovitému lesnímu majetku pasivně legitimován a má za to, že byl obecnými soudy porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v něm zakotvené právo na spravedlivý proces a dále čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR a navrhl, aby Ústavní soud napadené rozsudky zrušil.
Po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel v odvolacím řízení podal návrh na připuštění dovolání, ale Krajský soud v Hradci Králové ve výroku IV. svého rozsudku návrhu stěžovatele na vyslovení přípustnosti dovolání nevyhověl. Stěžovatel si tak svým procesním přístupem vytvořil prostor pro možnost podat dovolání využitím ustanovení §239 občanského soudního řádu. Na dotaz Ústavního soudu sdělil právní zástupce stěžovatele sdělením ze dne 31. 3. 2000, že stěžovatel dovolání nepodal, ač ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu je v takovém případě dovolání přípustné, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Jakkoliv tedy další osud takového dovolání záleží na názoru dovolacího soudu, je nutné jej považovat za prostředek, který měl stěžovatel k ochraně svých práv k dispozici, kterého však nevyužil (obdobně viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 93/98, publikované pod č. 36, svazek 10 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, za takový prostředek se však nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.
O nevyčerpání všech prostředků k ochraně práva může jít zpravidla i tam, kde ústavněprávní argumentace je obsahově shodná s argumentací, kterou stěžovatel uplatnil před obecnými soudy a kterou cíleně hodlal předestřít i dovolacímu soudu, pro což si svým procesním postupem před Krajským soudem v Hradci Králové vytvořil prostor.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel nevyčerpal podle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje, Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 18. dubna 2000
Vojtěch Cepl
soudce Ústavního soudu