ECLI:CZ:US:2000:2.US.159.98
sp. zn. II. ÚS 159/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou ve věci ústavní stížnosti O.Ú., právně zastoupeného JUDr. PhDr. S.B., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13.1.1998, sp.zn. 28 Co 595/97, a rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 4.9.1997, sp.zn. 3C 70/93, takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e odmítá .
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 7.4.1998 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví usnesení uvedených rozsudků obecných soudů s tím, že označenými rozsudky a dále pak postupem Okresního soudu v Rakovníku došlo k porušení čl. 11, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 90 a čl. 95 odst. 1, věta prvá Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Porušení shora uvedených práv a svobod spatřuje navrhovatel ve skutečnosti, že obecné soudy údajně rozhodly v rozporu se zákonem, jímž jsou soudci při rozhodování především vázáni. Podle ust. §18a odst. 2 zák..č. 229/1991 Sb., ve znění zák.č. 183/1993 Sb., náhrada spočívá v poskytnutí hotovosti, jež je dána ust. §1 vl.nař. č. 504/1992 Sb., ve výši 10.000,- Kč, případně v cenných papírech, které nemají povahu státních dluhopisů, když tuto náhradu poskytuje ve smyslu ust. §18a odst. 1 zákona o půdě pozemkový fond.
Pokud krajský soud porušil citovaná kogentní ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tím, že při jejich aplikaci užil volné úvahy, porušil podle názoru stěžovatele ust. §212 odst. 1 písm. d) o.s.ř.
Navrhovatel dále uvedl, že rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13.1.1998, č.j. 28 Co 595/97-79, napadl dovoláním, o kterém do doby podání ústavní stížnosti nebylo rozhodnuto.
Porušení čl. 11 Listiny je dle tvrzení stěžovatele nutno spatřovat v uložení povinnosti vlastníku plnit v jiné formě než stanoví zákon.
Z napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Praze soudce zpravodaj zjistil, že v právní věci žalobce V.P. proti žalovanému 1) ZD K., 2) O.Ú. a 3) PF ČR, o náhradu za odstraněnou stavbu a o odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu I. stupně, bylo rozhodnuto tak, že rozsudek soudu I. stupně se v napadených výrocích, tj. ve výrocích ve vztahu žalobce a prvního a druhého žalovaného, potvrzuje.
S ohledem na podané dovolání bylo přerušeno řízení o ústavní stížnosti s tím, že ve věci bude jednáno po rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o dovolání stěžovatele.
Dne 9.10.2000 obdržel Ústavní soud rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.6.2000, čj. 24 Cdo 1247/98-117, kterým bylo dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu podle ust. §243b odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř. zamítnuto.
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR nabyl právní moci dnem 19.10.2000. Ve smyslu ust. §72 odst. 2 zák.č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je možno ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 cit. zákona).
Z výše uvedeného tedy vyplývá, že posledním prostředkem k ochraně práva stěžovatele, ve smyslu zákona o Ústavním soudu, je v daném případě rozsudek Nejvyššího soudu ČR. Ústavní stížnost však směřovala proti rozsudkům Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Rakovníku. Ve smyslu ust. §75 odst. 1 zák.č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je v takovém případě ústavní stížnost nepřípustná, neboť navrhovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje tím, že v zákonné 60 denní lhůtě své podání nedoplnil o návrh směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, jako poslednímu prostředku ve smyslu již cit. ust. §72 odst. 2 ve vztahu k ust. §75 odst.1 zák.č.182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Soudci zpravodaji proto nezbylo než ústavní stížnost ve smyslu ust. §43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
soudce Ústavního soudu
V Brně dne 11. října 2000