ECLI:CZ:US:2000:2.US.161.2000
sp. zn. II. ÚS 161/2000
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě, ve složení předseda JUDr. Antonín Procházka a soudci JUDr. Jiří Malenovský a JUDr. Vojtěch Cepl, ve věci ústavní stížnosti Z. T., zastoupeného JUDr. F. K., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 10. 1999, č.j. 11 Co 231/99-57, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 9. 9. 1998, č.j. 7 C 80/93-45, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Chomutově, jako účastníků řízení, a 1/ V. N., 2/ M. N., 3/ L.K., 4/ B. D., 5/ B. B., a 6/ J. Ch., zastoupené JUDr. P. B., advokátem, jako vedlejších účastníků řízení, mimo ústní jednání, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 10. 1999, č.j. 11 Co 231/99-57, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 9. 9. 1998, č.j. 7 C 80/93-45. Podle názoru stěžovatele byla napadenými rozhodnutími porušena jeho práva podle čl. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a z vyžádaného soudního spisu, sp. zn. 7 C 80/93, který je veden u Okresního soudu v Chomutově, vyplývají tyto skutkové a právní okolnosti případu. Na základě žaloby stěžovatele a vedlejších účastníků 1/ až 5/ rozhodoval okresní soud o určení, že na ně přechází vlastnické právo k domu č. 13 se stav. parc. 7/1 v k.ú. B., obec M. Žaloba byla zamítnuta, když okresní soud měl za prokázané, že zemědělská usedlost č. 13 v obci B. byla v roce 1950 přidělena rodičům stěžovatele F. a B. T. V roce 1952 otec F. prodal svoji polovinu synovi Z. (stěžovateli). V roce 1956 stěžovatel se svojí matkou uzavřeli smlouvu s manžely F. o odevzdání hospodářství do užívání na dobu 6 let. Ti vstoupili v roce 1960 s celým hospodářstvím do JZD B. Po zániku JZD se zemědělská usedlost stala součástí státního statku a v roce 1961 se do ní nastěhovala V. K. a J. Ch., kteří 6. 10. 1975 uzavřeli s MNV Místo kupní smlouvu o koupi rodinného domku čp. 13 a dohodu o zřízení práva osobního užívání stavební parcely č. 7 k.ú. B. (obojí registrováno SN Chomutov 19. 11. 1975). V soudním spise je na č.l. 36 založena kopie hospodářské smlouvy z roku 1972 o převedení správy národního majetku k předmětné nemovitosti ze státního statku K. na MNV Místo. Dále je zde na č.l. 38 založena žádost z roku 1971 o zápis do evidence nemovitostí, které jsou ve vlastnictví čs. státu a přešly v roce 1965 na Státní statek, n. p., v K. delimitačním protokolem od Státního statku, n. p., v A. J. Ch. zemřel v roce 1983 a dědicem se stal M. Ch. Od koupě kupující s těmito věcmi nakládali jako se svými. V. K. a M. Ch. darovali předmětnou nemovitost darovací smlouvou, sepsanou a registrovanou dne 15. 10. 1992 Státním notářstvím v Chomutově, 6/ vedlejšímu účastníkovi. Již v roce 1984 se domáhal stěžovatel a vedlejší účastníci 1/ až 5/ určení neplatnosti kupní smlouvy, svůj návrh však vzali zpět a řízení, vedené pod sp. zn. 9 C 590/84, bylo zastaveno. V novém řízení, vedeném pod sp. zn. 9 C 98/88, došel nakonec Krajský soud v Ústí nad Labem dne 28. 3. 1991 k závěru, že právní předchůdci 6/ vedlejšího účastníka vydrželi rodinný domek a vlastníkem pozemku se stal stát a podle novely o.z. se stali od 1. 2. 1992 i vlastníky pozemku, ke kterému bylo zřízeno právo osobního užívání. Stěžovatel a vedlejší účastníci 1/ až 5/ se domáhali určení přechodu vlastnického práva k uvedeným nemovitostem podle §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), neboť zápis vlastnictví čs. státu byl proveden bez prokázání nabývacího titulu a uvedené nemovitosti přešly na stát bez právního důvodu ve smyslu §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě. Proto i odpůrci (v řízení před okresním soudem to byli i obec Místo, V. K. a nezl. K. T., vůči kterým bylo před krajským soudem povoleno zpětvzetí návrhu), nabyli nemovitosti v rozporu s předpisy platnými v době převodu.
Okresní soud návrh zamítl a odvolací soud jeho rozsudek potvrdil, když vyšel z jeho skutkových zjištění, které byly i mezi stranami nesporné a v podstatě přejal i jeho právní hodnocení věci. Oba soudy nijak nezpochybnily, že vlastnické právo k nemovitostem nemohlo přejít na právní předchůdce 6/ vedlejšího účastníka z čs. státu, neboť ten nikdy jejich vlastníkem nebyl a nemohl proto vlastnictví převést na někoho dalšího. Právní předchůdci však byli přesvědčeni, že se stali vlastníky těchto nemovitostí, a tak je podle shodného názoru obou soudů nabyli do vlastnictví vydržením v době od 6. 10. 1975 do 6. 10. 1985 ve smyslu §135a odst. 1 a 2 (krajský soud ovšem uvádí §135 písm. c/) a §507a odst. 3 o.z. Stejný právní názor zaujal i Krajský soud v Ústí nad Labem v již zmíněném rozsudku, č.j. 11 Co 94/91-74, ze dne 28. 3. 1991, který nabyl právní moci 8. 7. 1991. Proto se nemohl na daný případ uplatnit §8 odst. 1 zákona o půdě, neboť právní předchůdci nenabyli vlastnictví na základě okolností uvedených v §8 odst. 1, nýbrž vydržením. Nezískali tak nemovitost za podmínek §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě, nýbrž podle jiného právního titulu. Vedlejší účastník č. 6 pak tyto nemovitosti nabyl na základě darovací smlouvy od jejich legálního vlastníka. Navrhovatelé v řízení před obecnými soudy proto nejsou ve vztahu k němu oprávněnými osobami a nejde o nárok, který by bylo možno podle zákona o půdě uplatňovat. Kromě toho poukázal i na závěr okresního soudu, podle kterého se, s ohledem na vydržení, nemohli navrhovatelé domáhat vydání rozhodnutí o přechodu vlastnického práva soudní žalobou, ale měli svůj nárok uplatnit podle §9 zákona o půdě u pozemkového úřadu.
Rozsudky obecných soudů napadl stěžovatel ústavní stížností, ve které pokračuje v argumentaci z řízení před okresním a odvolacím soudem. Jeho výtky lze shrnout do těchto základních bodů:
1) obecné soudy došly ke shodnému závěru, že stát nemovitosti nikdy nenabyl a nemohl je převést na nikoho dalšího. Zápis vlastnictví čs. státu byl proveden v té době (v roce 1971) bez jakéhokoliv právního titulu. Prohlášení statku, že nemovitosti užívá, nemělo žádnou právní účinnost a nemohlo být podkladem pro následné převody nemovitostí. Ty byly v rozporu s tehdy platnými předpisy, neboť s věcmi podle tehdejšího stavu (§119 odst. 1 a §130 odst. 1 o.z. v tehdy platném znění, §64 a násl. hospodářského zákoníku a vyhl. č. 156/1975 Sb., o správě národního majetku) mohl disponovat jen vlastník, kterým byl stěžovatel. Právní předchůdci 6/ vedlejšího účastníka nemohli být přesvědčení, že jsou oprávněnými držiteli výše uvedených nemovitostí, již s ohledem na fakta a důkazy, uváděné stěžovatelem v řízení v roce 1984, které bylo zastaveno z formálních důvodů (o pravomocném rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, č.j. 11 Co 94/91-74, ze dne 28. 3. 1991 se stěžovatel nezmiňuje);
2) Ustanovení čl. 11 odst. 1 Listiny zaručuje rovné právo vlastníků navzájem, stejný obsah a ochranu tohoto práva. Soudy však na jedné straně podle stěžovatele nezpochybnily jeho vlastnické právo k předmětným nemovitostem, neboť stát je nikdy legálně nenabyl, na druhé straně vlastnické právo k týmž nemovitostem přiznaly na základě vydržení právním předchůdcům 6/ vedlejšího účastníka a na základě darovací smlouvy tomuto vedlejšímu účastníkovi. Navíc v důsledku neoprávněné držby vedlejším účastníkem nemůže řádně hospodařit na pozemcích ve svém vlastnictví, neboť nemá vytvořeno potřebné hospodářské zázemí. Je mu tak znemožněn výkon vlastnického práva, odvozený od obsahu základního lidského práva, vlastnit majetek. Žádnou bližší ústavněprávní argumentaci stěžovatel Ústavnímu soudu nepředestřel.
Na tomto základě navrhl zrušení obou rozsudků.
Ústavní soud si vyžádal spisový materiál a vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení. Za Krajský soud v Ústí nad Labem se vyjádřil předseda senátu JUDr. J.N., který označil námitky stížnosti za zjevně účelové a odkázal na stanovisko zaujaté v odůvodnění rozhodnutí. Za Okresní soud v Chomutově se vyjádřil Mgr. V. L., který rovněž odkázal na odůvodnění rozsudku. Z vedlejších účastníků, kteří vystupovali v řízení před obecnými soudy na straně stěžovatele, se vyjádřila pouze 3/ vedl. účastnice tak, že souhlasí s důvody ústavní stížnosti, a Ing. F. T. se postavení vedlejšího účastníka vzdal, když současně uvedl, že žádné nároky na uvedenou nemovitost si nečiní. 6/ vedl. účastník, který byl v předcházejícím řízení žalovaným, se ztotožnil se závěry obou soudů. Opačné rozhodnutí by odporovalo Listině, kde je zakotveno jeho právo na ochranu vlastnictví. Vyjádřil naději, že Ústavní soud s konečnou platností zajistí jeho práva a umožní jemu a jeho dětem klidný život v domově, který v ruinách tehdejší stavby vybudoval.
Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel oprávněný k jejímu podání byl řádně zastoupen. Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou, i když stěžovatel nevyužil možnosti podat dovolání. Samotný jiný právní názor nezakládá možnost zásahu Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti. K uplatnění jiného právního názoru slouží institut dovolání, jak je vyjádřen v ustanoveních §239 odst. 1 a 2 a §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. To, že stěžovatel, ač právně zastoupen, této možnosti nevyužil, je věcí jím zvoleného postupu v řízení. Tím se ale zbavil možnosti, aby Nejvyšší soud případně zaujal v této věci stanovisko. Ústavní soud zde nemůže chybějící sjednocování právních názorů na výklad obyčejných zákonů Nejvyšším soudem suplovat. Jedinou výjimkou by mohla být situace, kdy Nejvyšší soud zaujetí takového stanoviska odmítl (odmítnutím dovolání). Návrh tak sice není nepřípustný podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, stěžovatel však nese riziko, že nesprávné právní posouzení věci nedosáhne takové míry, aby mohlo být hodnoceno jako porušení jeho ústavně zaručených práv. Tak tomu bylo v daném případě. Z pohledu Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) je návrh zjevně neopodstatněný.
Stejně tak s ohledem na okolnosti případu Ústavní soud neposoudil dovolávání se čl. 11 Listiny stěžovatelem, který v době podání návrhu nebyl podle katastru nemovitostí vlastníkem, jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným. Ústavní předpisy umožňují dovolávat se zásahu do vlastnického práva i k věci, kde právní stav evidence vlastnictví svědčí někomu jinému. Stěžovatel netvrdil, že vlastnictví nabýt měl a nenabyl, jak je typické pro restituční spory, nýbrž že vlastníkem je, neboť obecné soudy v rozhodnutí o jeho návrhu podle §8 odst. 1 zákona o půdě posoudily věc na základě právně nesprávného názoru. Takový návrh nelze bez dalšího hodnotit jako podaný někým zjevně neoprávněným.
Pokud jde o přípustnost ústavní stížnosti, je třeba uvést, že stěžovatel především vznáší námitky k právním závěrům obecných soudů, které se týkají výkladu ustanovení občanského práva hmotného. Přezkoumávání takových otázek Ústavnímu soudu nepřísluší. Pokud stěžovatel své žalobní a odvolací důvody znovu přednáší Ústavnímu soudu, činí tak vůči orgánu soudní ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), v jehož působnosti není poskytovat ochranu právům bez rozdílu jejich povahy, neboť to je v kompetenci obecných soudů (čl. 90 Ústavy ČR). Kompetence Ústavního soudu je dána teprve tehdy, když jsou současně zasaženy práva a svobody základní nad rámec kautel čl. 4 Listiny, a to způsobem, který lze označit za jejich porušení. Pouhý zásah v rámci kautel čl. 4 Listiny nestačí.
Věc byla konečně Ústavním soudem posouzena z hlediska její opodstatněnosti. Opodstatněností ústavní stížnosti je přitom v řízení před Ústavním soudem rozumět to, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, porušilo základní práva a svobody stěžovatelů. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle čl. 4 Ústavy ČR jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci. Základním právům stěžovatele v dané věci ochrana soudy odepřena nebyla. Měl možnost ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhat se stanoveným postupem svých práv (nejen základních) a soudy mu tuto ochranu neodepřely, když v řádně vedeném soudním procesu přijaly postupně jeho žalobu a odvolání a rozhodly o nich předepsaným způsobem. To, že stěžovatel v řízení neuspěl, samo o sobě nelze za porušení základních práv považovat.
Ústavní soud přezkoumal, zda byl soudní proces spravedlivý jako celek. Z tohoto hlediska neshledal pochybení, neboť řízení bylo veřejné, strany sporu měly právo vyjadřovat se k jednotlivým důkazům a věc byla projednána v přiměřené lhůtě obecnými soudy, u nichž není důvodu ani důkazu, které by vedly k domněnce, že v souzené věci nepostupovaly nezávisle a nestranně.
Jestliže okresní i odvolací soud došly k závěru, že předmětné nemovitosti jsou nadále ve vlastnictví 6/ vedlejšího účastníka, neznačí to samo o sobě zásah do vlastnického práva stěžovatele. Tvrzené porušení čl. 11 Listiny v této souvislosti neobstojí z následujících důvodů. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy nedovolával neústavnosti ustanovení §135a odst. 1 a 2 a §507a o.z. a §8 odst. 1 zákona o půdě a soudům proto nelze oprávněně vytýkat, že se touto otázkou zvláště nezabývaly, když nedospěly k závěru, že by aplikace čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR byla na místě.
Všechny potřebné otázky byly odvolacím a dovolacím soudem řádně vyloženy a obsáhle odůvodněny. Samo nesprávné právní posouzení by nemohlo být ve smyslu již ustálené judikatury Ústavního soudu důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí Ústavním soudem, a to proto, že není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením standardních práv fyzických osob, pokud nesprávné právní posouzení není současně provázeno porušením ústavně procesních principů. To však v dané věci nebylo Ústavním soudem shledáno.
V dané věci šlo o posouzení celé řady otázek výkladu a aplikace obyčejných zákonů, konkrétně §8 odst. 1 a §9 zákona o půdě a dále otázky platnosti právních úkonů a splnění podmínek pro vydržení z hlediska občanského práva, včetně práva restitučního. Ústavní soud tyto otázky rekapituluje ne proto, že by byl příslušný o nich rozhodovat (viz odůvodnění výše), nýbrž proto, že to má zásadní vliv pro konečné rozhodnutí o opodstatněnosti návrhu.
První otázkou bylo, zda vůbec došlo v případě žalované strany k vydržení. Zde oba soudy dospěly k shodnému názoru, že k němu došlo uplynutím desetileté vydržecí lhůty dnem 6. 10. 1985. Třeba však připomenout, že tuto věc považovaly za již rozhodnutou rozsudkem odvolacího soudu, a to konkrétně Krajského soudu v Ústí nad Labem, č.j. 11 Co 94/91-74, ze dne 28. 3. 1991. Tento rozsudek však stěžovatel ve své ústavní stížnosti z neznámých důvodů nezmiňuje. Ústavní soud, s ohledem na pravidla řízení daná zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, nemá možnost tento rozsudek přezkoumávat. Mohl jen posoudit, zda se soudy o takový rozsudek mohly opřít a v tomto směru neshledal porušení ústavních pravidel soudního řízení a rozhodování. Otázka vydržení sice byla znovu stěžovatelem v soudním řízení zpochybněna, nebylo to však předmětem tohoto řízení, neboť šlo o otázku již pravomocně rozhodnutou.
Význam mělo i to, že rozhodnuto bylo v roce 1991, tedy již mimo rozhodné období z hlediska restitučních předpisů. To, že k vydržení došlo v rámci rozhodného období, neznamená, že tím automaticky došlo k "nabytí" nemovitosti v rozporu s tehdy platnými právními předpisy ve smyslu §8 odst. 1 zákona o půdě. "Nabytí" je pojem obecnější, může zahrnovat jak nabytí do držby, tak nabytí do vlastnictví. Vždy však musí jít o nabytí "v rozporu s tehdy platnými předpisy". Pokud by podmínky vydržení nebyly splněny, a přesto bylo v rozhodném období rozhodnuto o nabytí vlastnictví, nepochybně by byly splněny podmínky pro restituci, neboť by šlo právě o případ nabytí nemovitosti "v rozporu s tehdy platnými předpisy".
V daném případě soudy shodně došly k závěru, že vlastnické právo k nemovitostem na právní předchůdce stěžovatele nemohlo přejít, neboť stát při uzavírání kupní smlouvy nebyl vlastníkem. Tento závěr si však stěžovatel v bodě sub 2) ústavní stížnosti (viz výše) vykládá tak, že právní předchůdci tímto faktem se nemohli nikdy stát jejich vlastníky. Obecné soudy v roce 1991, a znovu v rámci ústavní stížností napadených rozsudků, došly k závěru, že předchůdci nabyli nemovitosti v dobré víře jako vlastníci v případě rodinného domku, nebo oprávnění uživatelé v případě stavební parcely (kterými ovšem pro rozpor s právními předpisy nemohli být), a že je teprve následně uplynutím stanovené doby vydrželi. Ústavní soud není oprávněn v této části jejich rozhodnutí přezkoumávat, může se jen omezit na konstatování, že nabytí vydržením není ani restitučními předpisy vyloučeno.
Zjištěné vydržení tak je právním titulem pro nabytí vlastnického práva. V takovém případě nutno protiprávní nabytí předmětných nemovitostí hodnotit nikoli z pohledu roku 1975, tedy z pohledu kupní smlouvy a dohody o zřízení práva osobního užívání, což obecné soudy ani nečinily, nýbrž z pohledu roku 1985, kdy uplynula desetiletá vydržecí lhůta podle §135a odst. 1 při splnění podmínky §132a odst. 1 o.z. V tomto případě jde o zcela jinou právní situaci.
Posouzení takových otázek, jako, zda vydržení (již rozhodnuté v roce 1991) mohlo mít vliv na aplikaci §8 odst. 1 zákona o půdě, zda neměl být použit §9 zákona o půdě, zda by určení, že vlastnictví přechází na původní vlastníky, neznamenalo zásah proti dobrým mravům podle §3 odst. 1 o.z. (kterou se ovšem vůbec obecné soudy nezabývaly) je ale věcí obecných soudů. Je též jejich věcí, v daném případě krajského soudu v Ústí nad Labem, aby v případě potvrzujícího odvolacího rozsudku zvážily, zda není namístě připustit dovolání. Pokud tak neučinily a stěžovatel se domníval, že jde o otázku po právní stránce zásadního významu, nic mu nebránilo využít možnosti požádat o připuštění dovolání podle §239 o.s.ř.
Stejně tak již není Ústavní soud v rámci řízení o ústavní stížnosti oprávněn vytýkat obecným soudům nedostatky v dokazování okolností uzavření smlouvy stěžovatele a jeho matky s manžely F. o odevzdání hospodářství do užívání na dobu šesti let, s ohledem na právní stav a společenskou situaci v té době, když se spokojily (č.l. 26 soudního spisu) se zprávou referátu Okresního úřadu v Chomutově, podle které se prohlášení o vzdání přídělu nenašlo, ani postupní smlouva, ani odnětí nebo zrušení přídělu. Obdobně se již vymyká přehodnocování ze strany Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti, a nikoli pouhé zákonnosti, posouzení odlišné situace při prodeji rodinného domku kupní smlouvou a uzavření dohody o zřízení práva osobního užívání k pozemku.
Ústavní soud proto dospěl k názoru, že postupem soudů nebylo porušeno základní právo stěžovatele, zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny. Jednalo se o restituční spor, ve kterém naopak vlastnické právo svědčilo někomu jinému, což je konečně i jeho předpokladem. Jestliže obecné soudy výše popsaným způsobem dospěly k závěru, že nejsou dány podmínky §8 odst. 1 zákona o půdě k určení, že vlastnictví předmětných nemovitostí přechází na stěžovatele, šlo o otázku ochrany práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Jak bylo výše odůvodněno, porušení ústavně zaručených práv na spravedlivý proces nebylo shledáno. Stěžovatel se ani porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, ani čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.) nedovolává.
Jelikož Ústavní soud neshledal namítané porušení ústavně zaručených práv, nezbylo než ústavní stížnost považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2000 JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu Ústavního soudu