ECLI:CZ:US:2000:2.US.169.99
sp. zn. II. ÚS 169/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Cepla a soudců Miloše Holečka a Antonína Procházky v právní věci navrhovatele M. F., zastoupeného advokátem JUDr. M. J., o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 25. 8. 1998, sp. zn. 2 T 180/97, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 4. 2. 1999, sp. zn. 6 To 479/98, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel se s odvoláním na porušení svých základních práv a svobod, zejména čl. 36 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozsudků.
Z připojeného spisu Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou, sp. zn. 2 T 180/97, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl uznán vinným z toho, že spolu se spoluobžalovaným M. S. nezjištěného dne v květnu roku 1997 odcizil ze skladu č. 1 firmy B. ČR, s.r.o., celkem nejméně 75 párů kolečkových bruslí v celkové hodnotě 109.125,- Kč, čímž se dopustil trestného činu krádeže podle ustanovení §247 odst. 1 a 2 tr. zákona, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců podmíněně odloženému na zkušební dobu 2,5 roku. Současně byl zavázán zaplatit spolu s M. S. společně a nerozdílně poškozené firmě na náhradě škody 103.305,- Kč.
V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že spolupachatel M. S., který pracoval ve skladu poškozené firmy, na žádost stěžovatele (a dalšího spolupachatele) odcizil kolečkové brusle, které stěžovatel naložil a odvezl. Kradené zboží poté rozprodali a peníze použili pro svou potřebu. K uvedenému závěru dospěl obecný soud na základě provedeného dokazování, zejména zpráv poškozené firmy, protokolu o ohledání místa činu, náčrtku protokolu o vydání věci, usnesení o vrácení věci, z inventurních dokladů a svědeckých výpovědí svědků J. S., A. N., Z. K., P. O., Z. T. a V. L. Spoluobžalovaný M. S. se k trestné činnosti doznal. Stěžovatel svoji trestnou činnost popřel.
V odvolání stěžovatel namítal, že z provedených důkazů nelze dovodit jeho podíl na trestné činnosti. Vytkl soudu prvního stupně, že převzal tvrzení spoluobviněného M. S. a závěr o jeho vině považuje ze strany soudu za spekulativní.
Krajský soud v odůvodnění svého potvrzujícího rozsudku uvedl, že soud prvního stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu a ve věci učinil správná a úplná skutková zjištění mající oporu ve výsledcích provedeného dokazování. Dále konstatoval, že v odvolání byly pouze zopakovány skutečnosti uplatněné v řízení před soudem prvního stupně, který se s nimi přesvědčivě vypořádal a obhajobu obžalovaného vyvrátil.
Porušení svých práv spatřuje stěžovatel v tom, že soud opřel svá skutková zjištění výlučně o výpověď spoluobžalovaného M. S., nepotvrzenou dalšími důkazy. Jeho obhajoba nebyla vyvrácena žádným z provedených důkazů. Soud zjistil skutkový děj z důkazů, které ani v náznacích stěžovatele neusvědčují a svá zjištění opřel o nepodložená tvrzení M. S., jehož věrohodnost byla zpochybněna. Soud rovněž neobjasnil, jaké úvahy ho vedly k preferenci výpovědi obžalovaného M. S. před jeho výpovědí.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou, sp. zn. 2 T 180/97, a dospěl k závěru, že není důvodná.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů obecnými soudy, přičemž stěžovatel opakuje argumenty, které již uvedl v řízení před obecnými soudy (srov. č.l. 101, 102 spisu).
Ústavní soud má za to, že obecné soudy provedly dokazování v přiměřeném rozsahu na podkladě skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů vyhodnotily vinu stěžovatele, stanovily odpovídající trest a rozhodly o náhradě škody. V odůvodnění rozsudku přitom uvedly, o jaká skutková zjištění svá rozhodnutí opřely a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily.
Ústavní soud již v řadě případů judikoval , že není soudem nadřízeným soudům obecným ani vrcholem jejich soustavy a nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dozoru nad jejich činností, to ovšem za předpokladu, že soudy postupují v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. řádu). Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují podmínky dané ustanovením §125 tr. řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s obhajobou případně proč nevyhověly návrhu na provedení dalších důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy. Ústavnímu soudu tedy v tomto konkrétním případě nepřísluší hodnotit věrohodnost jednotlivých výpovědí či posuzovat pravdivost odporujících si tvrzení nebo přezkoumávat celou důkazní situaci v provedeném trestním řízení.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud po posouzení ústavní stížnosti z hlediska kompetence svěřené mu Ústavou (čl. 83 Ústavy) neshledal, že by obecné soudy porušily principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení není odvolání přípustné. JUDr. Vojtěch Cepl
V Brně dne 28. 3. 2000 předseda senátu