ECLI:CZ:US:2000:2.US.181.99
sp. zn. II. ÚS 181/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele P. D., zastoupeného advokátkou JUDr. Z. Š., o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 1998, čj. 17 Co 559/98-57, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 25. 6. 1998, čj. 12 C 389/95-28, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel se svým podáním domáhá, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Napadeným rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 7 byla navrhovateli, spolu s žalovanou společností M., s.r.o., mimo jiné uložena povinnost uhradit žalobkyni, K. S., společně a nerozdílně částku Kč 730.369,90 s příslušenstvím. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil do částky Kč 628.900,- s příslušenstvím, do částky Kč 101.469,60 s příslušenstvím změnil tak, že se žaloba v části, jíž se žalobkyně domáhá zaplacení této částky vůči navrhovateli, zamítá a zároveň připustil dovolání k posouzení právní otázky, zda povinnost vrátit plnění přijaté z neplatné kupní smlouvy stanovená v §457 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, je splněna vydáním věci kompetentním orgánům státu, jehož státnímu příslušníku byla věc odcizena.
Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. 12 C 389/95, Ústavní soud zjistil, že vedle této ústavní stížnosti napadl navrhovatel rozhodnutí odvolacího soudu i dovoláním k Nejvyššímu soudu ČR. Dovolací soud rozsudkem ze dne 25. 5. 2000, čj. 25 Cdo 2432/99-87, dovolání ve výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 101.469,90 Kč ve vztahu k navrhovateli změněn tak, že se žaloba zamítá, odmítl a ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ohledně částky 628.900,- Kč s příslušenstvím. Ve výrocích o náhradě nákladů rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Svůj výrok o odmítnutí části dovolání zdůvodnil tím, že navrhovatel (dovolatel) k dovolání přes jeho přípustnost v této části dle §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. není subjektivně legitimován. Uvedeným výrokem totiž nebyla navrhovateli (dovolateli) způsobena žádná újma na jeho právech, naopak v této části bylo odvolacím soudem jeho odvolání vyhověno a navrhovatel (dovolatel) tak nemohl mít zájem na jejím zrušení.
Ústavní soud musel při posuzování ústavní stížnosti zohlednit skutečnost, že stížností je napaden rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, i když jej lze z procesního pohledu rozdělit na dvě části. V prvé, kterou bylo odmítnuto dovolání, je výrok rozsudku v právní moci. Takto bylo tedy rozhodnuto konečným způsobem a byly vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje. Druhou částí výroku Nejvyšší soud však zrušil část výroku rozsudku Městského soudu v Praze, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ohledně částky 628.900,- Kč s příslušenstvím a ve výrocích o náhradě nákladů, a věc v uvedeném rozsahu vrátil k dalšímu řízení před tímto soudem. Řízení tak nebylo ještě pravomocně ukončeno a nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje. V této části tak nezbylo Ústavnímu soudu než návrh dle ustanovení §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů odmítnout, jako nepřípustný.
Pokud jde o část výroku, která právní moci již nabyla, Ústavní soud zvážil, že jde právě o část výroku, kterou bylo odvolání navrhovatele vyhověno. Nejvyšší soud v této části dovolání odmítl, neboť rozhodnutím v této části nebyla způsobena navrhovateli (dovolateli) žádná újma na právech, kterou by bylo možno odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Též Ústavní soud má za to, že v daném případě by rozhodnutí postrádalo jakoukoli právní funkci, neboť zde neexistuje meritorní rozhodnutí o právech či povinnostech navrhovatele, které by znamenalo zásah do jeho práv, natož do práv ústavních, a návrh tak považuje i v této části za nepřípustný.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem proto Ústavní soud rozhodl tak, že návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. října 2000 JUDr. Jiří Malenovský
soudce zpravodaj