ECLI:CZ:US:2000:2.US.186.2000
sp. zn. II. ÚS 186/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. J.ho Malenovského ve věci ústavní stížnosti M. B., zastoupeného JUDr. M. H., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 1999, č. j. 38 Ca 97/99-59, a rozhodnutí Okresního úřadu, pozemkového úřadu v Českém Krumlově ze dne 22. 1. 1999, č. j. PÚ 40295/99, takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Návrhem ústavní stížnosti, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 24. 3. 2000, se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí Okresního úřadu, pozemkového úřadu v Českém Krumlově ze dne 22. 1. 1999, č. j. PÚ 40295/99, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 1999, č. j. 38 Ca 97/99-59, a to pro porušení čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 ve vztahu na ustanovení čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Okresní úřad, pozemkový úřad v Českém Krumlově rozhodl dne 22. 1. 1999 pod č. j. PÚ 40295/99 podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, že stěžovatel není vlastníkem nemovitostí blíže specifikovaných v cit. rozhodnutí.
K návrhu na přezkoumání tohoto rozhodnutí Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 12. 1999, č. j. 38 Ca 97/99-59, cit. rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil. Ztotožnil se s právním stanoviskem pozemkového úřadu, že k tomu, aby bylo možno stěžovatele pokládat za osobu oprávněnou, musel by původní vlastník K. J.B., jehož majetek byl zkonfiskován podle dekretu č. 12/1945 Sb., splňovat všechny podmínky, stanovené v §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., t. j., že se neprovinil proti československému státu a že nabyl zpět státní občanství.
Pozemkový úřad ve svém rozhodnutí dovodil, že nemovitosti, jejichž vlastníkem byl dědeček žadatele, přešly do vlastnictví státu na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. Tato skutečnost vyplývá z dochovaných konfiskačních vyhlášek pro uvedená katastrální území, ale také z dokladů státního archívu Třeboň, zejména z "podkladů k předání konfiskovaného majetku K. J. B. a F. B. staršího Československému státu do správy ministerstva zemědělství (Podnik státní lesy a statky - skupinu státních lesů) na základě dekretu prezidenta republiky ze dne 21. června 1945 č. 12/1945 Sb."
K. J. B. neměl dle přípisu Ministerstva vnitra z 10. 1. 1951 československé státní občanství. Také na protokolu o zadržení K. B. z 28. 5. 1945 je uvedena státní příslušnost německá.
Navracení nemovitostí, které přešly do vlastnictví státu konfiskací dle dekretu prezidenta republiky č.12/1945 řeší zákon č. 243/1992 Sb. ze dne 15. 4. 1992. V §2 odst. 1 tohoto zákona jsou vyjmenovány podmínky, které musí oprávněná osoba splňovat, m. j. je zde i podmínka nabytí zpět státního občanství dle zákona č. 245/1948 Sb., zákona č. 194/1949 Sb. nebo zák. č. 34/1953 Sb. pokud se tak již nestalo ústavním dekretem prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. Žadatel neprokázal, že by K. J. B. získal zpět státní občanství podle některého z uvedených zákonů.
K. B. nenabyl zpět státní občanství a také podmínka, že se neprovinil proti čsl. státu, nebyla dodržena, protože byl pravomocně odsouzen rozsudkem ze dne 7. 5. 1948, č. Ls 21/48, za zločin proti státu.
Městský soud v Praze rovněž dospěl k závěru, že dekret č. 12/1945 Sb. byl aplikován v souladu s ustanoveními v něm uvedenými, že nedošlo v daném případě k jeho zneužití. Ohledně otázky navrácení státního občanství K. B. nelze zohlednit, že jmenovaný, byť v důsledku pobytu ve věznici, zemřel před rokem 1953, kdy bylo zákonem č. 34/1953 Sb. navráceno státní občanství všem osobám německé národnosti, které pozbyly československého státního občanství podle dekretu č. 33/1945 Sb. a které měly v den, kdy tento zákon nabyl účinnosti, bydliště na území Československé republiky, pokud československého státního občanství nenabyly již dříve. Zákon č. 243/1992 Sb. žádné takové hledisko neumožňuje. Navíc by se jednalo o pouhou spekulaci ohledně toho, zda by měl K. B. bydliště na území Československé republiky.
S těmito právními názory stěžovatel nesouhlasí a rozvádí svou základní námitku v tom, že dekret č. 12/1945 Sb., je dekretem neplatným, neúčinným a v nynější době již nepoužitelným. Odvolává se v tomto směru na stanovisko některých politiků, kteří tento dekret nazývají "vyhaslým" právním předpisem natolik, aby mohl být použit i z hlediska důsledků, které by dnes z něj měly být podle restitučních zákonů vyvozovány. Námitku neplatnosti opírá stěžovatel rovněž o znění §6 odst. 1 zákona č. 23/1991 Sb., podle kterého pozbývají účinnosti ustanovení, která nejsou v souladu s Listinou základních práv a svobod. Za porušení základního lidského práva zde uvádí konfiskaci bez náhrady a použití principu kolektivní viny.
Další námitka stěžovatele směřuje proti konstatování městského soudu, že na odsouzení K. B., který byl odsouzen Krajským soudem v Českých Budějovicích pro zločin proti státu podle §3 odst. 1 a §2 tr. zákona, ve znění zákona č. 33/1948 Sb., se nevztahuje zákon č. 119/1990 Sb., když již tímto přezkumným soudem nebyla zohledněna zásada "ne bis in idem". Pro stejné činy byl K. B. Krajským soudem v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 23. 1. 1948, zn. ZkV 530/47-55, zproštěn obžaloby.
Další námitka stěžovatele spočívá v tom, že konfiskace ex lege podle dekretu sama o sobě nestačí a je k účinnosti konfiskace zapotřebí správního aktu. Protože tuto otázku soud neposuzoval, ačkoli byla stěžovatelem namítána, je možno dojít podle něho k závěru, že toto správní řízení nebylo dokončeno, resp., že nenabylo právní moci event., že nebylo vůbec vydáno.
Pokud se týká nedostatku státního občanství, jako conditio sine qua non pro získání oprávnění podle zákona č. 243/1992 Sb., namítá stěžovatel, že jeho právní předchůdce nemohl tuto podmínku splnit, neboť před účinností zákona zemřel.
Konečně stěžovatel poukazuje na to, že K. B. byl konfiskován veškerý majetek, ačkoli měl být konfiskován pouze ten majetek, který nesloužil k základním potřebám a výkonu povolání.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního úřadu, pozemkového úřadu v Českém Krumlově, č. j. 40295/99, a vyjádření Městského soudu v Praze k podané ústavní stížnosti. Městský soud v Praze ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozsudku, ve kterém se dostatečně vypořádal se všemi námitkami stěžovatele, obsaženými v opravném prostředku, které opětovně jsou obsaženy v návrhu ústavní stížnosti. Podle názoru soudu nedošlo v daném případě k porušení základních práv a svobod stěžovatele a proto navrhuje Ústavnímu soudu odmítnutí ústavní stížnosti jako neopodstatněné.
Ústavní soud netvoří dovršení obecné soustavy soudů a jeho kompetence nastává pouze v případech, kdy zjistí, že v činnosti těchto soudů došlo k porušení ústavnosti.
Stěžovatel vzhledem k tomu, že jeho nemovitosti se nacházely v rozdílných katastrálních územích a spadaly tím pod kompetenci rozdílných pozemkových úřadů, obrátil se na Ústavní soud kromě projednáváné ústavní stížnosti i s návrhy, které byly Ústavním soudem projednány pod sp. zn. IV. ÚS 99/98 a I.ÚS 516/99. Tématika těchto návrhů byla stejná, včetně podaných námitek. Zvlášť obšírně se zabývají otázkou oprávněnosti stěžovatele i jeho právního předchůdce ve vztahu na restituční řízení. Protože tato usnesení směřovala proti témuž přezkumnému soudu, byla stěžovateli doručena a jsou mu tedy známa, odkazuje Ústavní soud na jejich znění.
Hlavní námitku stěžovatele, směřující proti závaznosti dekretů, řešilo již plénum Ústavního soudu ve svém nálezu sp. zn. Pl.ÚS 14/1997. Pojednával sice o dekretu č. 108/1945 Sb., jeho závaznost se však vztahuje na všechny konfiskační dekrety, tedy i na dekret č. 12/1945 Sb. Ústavní soud vyslovil právní větu "že dekret byl v době svého vydání nejen legálním, ale také legitimním aktem. Vzhledem k tomu, že tento normativní akt již splnil svůj účel a po desetiletí již nezakládá právní vztahy a nemá tedy již nadále konstitutivní charakter, nelze dnes za uvedené situace zkoumat jeho rozpor s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy, neboť takový postup by postrádal jakoukoli právní funkci. Opačný postup by zpochybnil princip právní jistoty, jenž je jednou ze základních náležitostí současných demokratických právních systémů.
Neplatnost konfiskačního aktu mohl právní předchůdce namítat v době jeho uplatnění, což neučinil. Nelze nedostatek těchto úkonů konvalidovat jejich novým uplatněním v současnosti. Je proto pochopitelné, že změny vlastnických vztahů, založených v důsledku konfiskace, nemohou také podléhat zrušení podle zákona č. 23/1991 Sb. Jedinou výjimku by mohlo vytvořit zneužití konfiskačních dekretů totalitní moci pro zabavení majetku. K tomu však v daném případě nedošlo, neboť ke konfiskaci došlo mimo rozhodnou dobu zákona č. 229/1991 Sb. Ostatně stěžovatelem uvedený §6 cit. zákona neruší platnost těchto zákonných předpisů, nýbrž jejich účinnost.
K námitce, že K. B. byl odsouzen při porušení zásady "ne bis in idem" nutno dodat, že právě stěžovatelem uvedený zákon č. 33/1948 Sb. tuto zákonnou překážku pro určité právní subjekty zrušil. Řešení této otázky nespadá pod restituční řízení, neboť vytváří samostatnou rovinu, kterou stěžovatel mohl uplatnit jinou právní cestou, např. i podle zákona č. 119/1991 Sb.
Lze souhlasit se stěžovatelem, že konfiskační řízení podle dekretu č. 12/1945 Sb. mělo i svou správní stránku. K jejímu uplatnění však došlo vyvěšením konfiskačního aktu na veřejné tabuli a její další průběh odvisel od aktivity osoby, podléhající konfiskaci. Teprve pak mohlo dojít k jednání Rolnické komise a vyšších správních orgánů. To se rovněž nestalo.
Konečně k námitce stěžovatele, směřující k rozsáhlé extenzi výkladu dekretu č. 12/1945 Sb. co do rozsahu konfiskovaného majetku, nutno upozornit, že pod režim dekretu č. 12/1945 Sb. spadal majetek v rozsahu, jak jej definoval Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 24. 3. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1463/96, t. j. včetně příslušenství konfiskovaných budov.
Ústavní soud neshledal proto v činnosti obou soudů žádné porušení ústavnosti. Stěžovateli byla soudem poskytnuta stanoveným způsobem ochrana jeho práva na spravedlivý proces, a to i ve vztahu na ustanovení čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod na základě a v mezích zákona.
Proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu ÚS
V Brně dne 23. srpna 2000