ECLI:CZ:US:2000:2.US.190.99
sp. zn. II. ÚS 190/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Cepla a soudců Miloše Holečka a Antonína Procházky v právní věci navrhovatele J. Š., zastoupeného advokátem JUDr. J. L., o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, čj. 10 To 504/98-82, ze dne 17. 2. 1999, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 24. 9. 1998, čj. 2 T 200/98-70, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
V odůvodnění stížnosti navrhovatel uvedl, že napadenými rozhodnutími byl odsouzen pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému peněžitému trestu ve výši 10.000,- Kč s event. trestem odnětí svobody v trvání 6 měsíců.
Dle jeho názoru soudy obou stupňů porušily jeho ústavně zaručená práva chráněná čl. 90 a 95 Ústavy, čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ohraně lidských práv a základních svobod a ustanovení §2 odst. 1, 2, 5 věty druhé a odst. 6 tr. řádu.
Navrhovatel uvedl, že orgány činné v trestním řízení dostatečně nezjišťovaly, zda ke zranění poškozeného nemohlo dojít v jiném časovém období, jinde a v důsledku jiného skutkového děje než poškozený uvedl. Nesouhlasí rovněž se zpochybněním věrohodnosti svědka M. H.
Ze skutečností, že orgány činné v trestním řízení neučinily jediný krok k vyloučení toho, zda se úraz nestal před údajným incidentem na strážnici Městské policie v České Třebové, vyvozuje porušení zásady presumpce neviny a zásady in dubio pro reo. Navrhuje proto zrušení obou napadených rozhodnutí.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, sp. zn. 2 T 200/98, a dospěl k závěru, že není důvodná. Podstata ústavní stížnosti tkví v opakování námitek uplatněných již v řízení před obecnými soudy (srov. protokol o hlavním líčení č.l. 67-68, odvolání č.l. 76 spisu), které se s nimi již vypořádaly a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Jak Ústavní soud vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, není soudem nadřízeným soudům obecným ani vrcholem jejich soustavy a nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem za předpokladu, že obecné soudy postupují v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. řádu). Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují podmínky dané ustanovením §2 odst. 6 tr. řádu, jakož i ustanovení §125 tr. řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu hodnotit tato hodnocení důkazů obecnými soudy, a to právě proto, že by zasahoval do již zmíněného principu nezávislosti soudu.
Obsah spisu Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, sp. zn. 2 T 200/98, však nenasvědčuje, že by postupem obecných soudů došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele.
Okresní soud provedl při hlavním líčení obsáhlé dokazování důkladným výslechem svědků, lékařskou zprávou, výpovědí lékařky a znaleckým posudkem, kde byl srozumitelně popsán charakter zranění poškozeného, jehož bolestivost vede k nutnosti vyhledat bezprostředně lékařkou pomoc. Rovněž dostatečně zmapoval časovou posloupnost, ve které došlo k odchodu poškozeného ze zaměstnání, jeho zranění a vyhledání lékařské pomoci a jež prokazuje tvrzení poškozeného o jeho zranění. Ostatně žalovaný, který byl v řízení řádně zastoupen advokátem, pro své spekulativní tvrzení o tom, že poškozený utrpěl zranění již před příchodem na policejní služebnu, žádné důkazy nenavrhl. V této souvislosti Ústavní soud konstatuje, že charakter zranění, zejména jeho bolestivost a nemožnost provádět běžné pohyby by musely být patrné obžalovanému i jeho spolupracovníkovi - svědkovi M. H. při jednání s poškozeným, což ani jeden z nich netvrdil. Obecný soud se dostatečně vypořádal i s námitkou porušení zásady in dubio pro reo, přičemž konstatoval, že uplatnění této zásady je namístě pouze tam, jsou-li dány tzv. rozumné pochybnosti, čemuž však výsledky dokazování nenasvědčují.
Z výše uvedených skutečností je zřejmé, že obecné soudy při svém rozhodování nevybočily z mezí ústavnosti, přičemž tato okolnost je natolik evidentní, že Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání v nepřítomnosti účastníků odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení není odvolání přípustné. JUDr. Vojtěch Cepl
V Brně dne 28. 3. 2000 předseda senátu