ECLI:CZ:US:2000:2.US.194.99
sp. zn. II. ÚS 194/99
Usnesení
II. ÚS 194/99
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, o ústavní stížnosti stěžovatele V. B., zastoupeného JUDr. S. M., advokátkou, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 10. 1998, č. j. 4 To 607/98197, a rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 28. 8. 1998, č. j. 3 T 281/97-167, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 19. 4. 1999 doručena ústavní stížnost stěžovatele, která směřovala proti usnesení Krajského soudu v ústí nad Labem ze dne 29. 10. 1998, č. j. 4 To 607/98-197, a rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 28. 8. 1998, č. j. 3 T 281/97-167.
V návrhu ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že dne 17. 3. 1998 byl rozsudkem Okresního soudu v Teplicích, sp. zn. 3 T 281/97, odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků se zařazením pro výkon tohoto trestu do věznice se zvýšenou ostrahou. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, kterému bylo vyhověno, nebot' Krajský soud v ústí nad Labem dne 23. 6. 1998 napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Teplicích k novému projednání. Soud prvního stupně dne 28. 8. 1998 rozhodl se stejným výsledkem, a proto stěžovatel opětovně do tohoto rozsudku podal odvolání, ve kterém uvedl, že trestný čin podvodu dle ustanovení §250 odst. l, 2 trestního zákona nespáchal a dále navrhoval provedení dalších důkazů, zpochybnil svědeckou výpověd' poškozeného a svědka a rovněž namítl podjatost soudce soudu prvého stupně při rozhodování v jeho právní věci. Odvolací soud podané odvolání usnesením ze dne 29. 10. 1998, č. j. 4 To 607/98-197, zamítl.
Stěžovatel má za to, že napadenými rozhodnutími obou obecných soudů bylo porušeno jeho základní ústavní právo zakotvené v čl. 8 odst. 2 větě první Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "úmluva") a v čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s
II. ÚS 194/99
ohledem na obsah ústavní stížnosti si vyžádal vyjádření Krajského soudu v ústí nad Labem a vyjádření a spis Okresního soudu v Teplicích.
Ze spisu Okresního soudu v Teplicích vyplývá, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 28. 8. 1998, č. j. 3 T 281/97-167, uznán vinným, že dne 25. 8. 1997 kolem 10,30 hodin v Bílině, okres Teplice, po předchozí domluvě o sjednání obchodu s cigaretami a předání klíčů od garáže, kde měly být cigarety uloženy, obdržel od poškozeného finanční hotovost 316.600- Kč a při přepočítávání této částky s ní v nestřeženém okamžiku uprchl, přičemž poškozenému cigarety nepředal. Tím spáchal trestný čin podvodu podle §250 odst.1 a odst. 3 písm. b) trestního zákona jako zvlášt' nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 trestního zákona a podle §250 odst. 3 trestního zákona za užití §42 odst. 1 trestního zákona byl odsouzen k trestu odnětí svobody na osm roků a podle §39a odst. 2 písm. d) trestního zákona byl pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla stěžovateli uložena povinnost nahradit poškozenému na náhradě škody 316.600,- Kč. Krajský soud v ústí nad Labem usnesením ze dne 29. 10. 1998, č. j. 4 To 607/98-197, odvolání stěžovatele, směřující proti rozsudku soudu prvního stupně jak ve výroku o vině, tak ve výroku o trestu, jako zcela nedůvodné zamítl.
Okresní soud v Teplicích ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 11. 4. 2000 uvedl, že stěžovatel byl odsouzen pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona jako zvlášt' nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 trestního zákona, a nikoli podle §250 odst. l, 2 trestního zákona, jak je uvedeno v čl. II ústavní stížnosti. Okresní soud prováděl dokazování za podmínek §2 odst. 5 trestního řádu, věta prvá a druhá, tzn. že postupoval tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Bez návrhu stran objasňoval stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch stěžovatele. Soud provedl důkazy, na základě kterých mohl učinit spolehlivá a bezpečná skutková zjištění, důkazy hodnotil ve smyslu §2 odst. 6 trestního řádu, podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu, jednotlivě i v jejich souhrnu. Další důkazy navrhované stěžovatelem soud nepovažoval za potřebné provádět, když tyto byly z větší části podány po vynesení rozsudku. Poukazování na námitku podjatosti předsedy senátu okresního soudu je liché, nebot' tato není explicitně vznesena, byla učiněna až v podaném odvolání a směřovala vůči soudu, jak uvedeno na č. listu 177 spisu. Soud prvního stupně na tuto nemohl reagovat, nebot' řízení před soudem prvního stupně bylo vynesením rozsudku ukončeno. Podle přesvědčení soudu prvního stupně byly provedeny všechny potřebné důkazy, ústavní stížnost směřuje pouze toliko ke snaze zvrátit rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně ve svůj prospěch, jako takové se jeví účelové. Soud nemá za to, že by stěžovateli bylo odepřeno právo na spravedlivý proces, když o účelovosti svědčí i snaha o ovlivňování svědků v rámci celého dokazování. Okresní soud proto navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neoprávněná.
Krajský soud v Ústí nad Labem se přes opakovanou výzvu Ústavního soudu k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Pokud jde o základ rozhodnutí, přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V prvé řadě je třeba v souladu s ustálenou judikaturou ústavního soudu konstatovat, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a že proto nepřehodnocuje závěry obecných soudů, pokud jimi nedošlo k porušení ústavních zákonů a mezinárodních smluv
II. ÚS 194/99
podle čl. 10 Ústavy ČR. Tento princip ústavní soud respektoval i v posuzované věci. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního případu jsou tak záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy ČR.
Tato zásada má význam i pro otázku hodnocení důkazů provedených obecnými soudy v projednávané věci. Ústavní soud by mohl, vzhledem k zásadě přímosti dokazování, provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by tyto důkazy provedl znovu. K tomu však v souzené věci nebyl důvod. Provedené dokazování včetně jeho rozsahu odpovídalo právním závěrům z něj soudy vyvozeným a stěžovatelem namítaný nesoulad nebyl extrémně výrazný a nezaložil tak porušení trestně právních předpisů ani nedosáhl úrovně představující postup soudu, který by bylo možno označit za protiústavní.
Pokud se týká trestního řízení, platí zde zákonem stanovená pravidla pro hodnocení důkazů (ustanovení §2 odst. 6 a §125 trestního řádu). Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných
k prokázání určité skutečnosti ani váhu jednotlivých důkazů. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu.
Podstatou ústavní stížnosti je tak opakování námitek, které stěžovatel uplatnil v řízení před obecnými soudy a se kterými se tyto soudy řádně vypořádaly v napadených rozhodnutích.
Pokud se týká tvrzeného vznesení námitky k podjatosti soudce prvního stupně, Ústavní soud má za to, že námitka podjatosti nebyla stěžovatelem vznesena formálně ani věcně správně ve smyslu ustanovení §30 a §31 trestního řádu a ustanovení §26 a pásl. zákona č. 436/1991 Sb., o některých opatřeních v soudnictví, volbách přísedících, jejich zproštění a odvolání z funkce a o státní správě soudů ČR, a z tohoto důvodu nebylo povinností obecných soudů se touto námitkou zabývat.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl porušení čl. 8 odst. 2 věty první Listiny, podle kterého nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, porušení práva na spravedlivý proces zaručený čl. 6 Úmluvy a porušení čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, upravujícího rovnost všech osob před soudem a právo na spravedlivé a veřejné vyslechnutí nezávislým a nestranným soudem.
Ústavní soud proto zkoumal, zda v souzené věci bylo respektováno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces jako celek ve vztahu k porušení namítaných ústavně zaručených práv a svobod a konstatuje, že řízení před obecnými soudy proběhlo řádně a pečlivě, s uvážením všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a bylo vedeno způsobem zajišťujícím správný výsledek Stěžovatel byl odsouzen na základě zákonného rozhodnutí soudem a pokud se domáhá jiného právního hodnocení důkazů, které byly provedeny v řízení před obecnými soudy, aniž byla porušena základní práva stěžovatele, další šetření ve věci ústavními soudu nepřísluší.
Podle čl. 87 odst.l písm. d) Ústavy ČR rozhoduje ústavní soud proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod. Vdaném případě takové porušení namítaných ústavně zaručených základních práv a svobod nebylo shledáno.
J
II. ÚS 194/99
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
Vojtěch Cepl
předseda senátu Ústavního soudu
V Brně dne 31. 5. 2000