ECLI:CZ:US:2000:2.US.20.2000.1
sp. zn. II. ÚS 20/2000
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Vojtěcha Cepla, ve věci ústavní stížnosti J.M., zastoupeného advokátem JUDr. K.S., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 12. 1998,č.j.45T 13/97-1672. a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 11. 1999. sp. zn. 4 To 31/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal dne 10. 1. 2000 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 11. 1. 2000. Ústavní stížnost směřovala proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 11. 1999. sp. zn. 4 To 31/99, kterým byl částečně zrušen ve výroku o vině v bodu 4 a ve výroku o uloženém trestu rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 12. 1998, č. j. 45 T 13/97-1672. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 9. 11. 1999, sp. zn. 4 To 31/99, odsoudil stěžovatele pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 trestního zákona dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 trestního zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody na 7 let se zařazením do věznice s dozorem. Současně uložil stěžovateli trest zákazu činnosti spočívající v zákazu soukromého podnikání s předmětem výroba filmů a videa, zprostředkovatelská činnost, poradenství a konzultace, manažering. a to na dobu 7 let.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že napadenými postupy orgánů činných v trestním řízení a jejich rozhodnutími a konáními byla porušena jeho základní práva a svobody zaručené Ústavou ČR (čl. X. čl. 12, čl. 36, čl. 38 odst. 2, čl. 40 odst. 3) a Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to čl. 1, čl. 3 odst. 3. čl. 4. čl. 7 odst. 1. čl. 8. čl. 11. čl. 12. čl. 13. čl. 17ačl.36.
Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost po doplnění ze dne 10. 5. 2000 a ze dne 9. 6. 2000 odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb.,
II. US 20/2000
o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na obsah ústavní stížnosti si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení.
Vrchní soud v Olomouci ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 24. 8. 2000 uvedl, že stížnostní námitky podobného charakteru uplatnil stěžovatel i v rámci řízení jak před nalézacím, tak před odvolacím soudem, a oba soudy na jeho námitky reagovaly. Omezení stěžovatele na svobodě vazbou nebylo vdaném případě v rozporu s čl. 8 Listiny (stěžovatel mylně uvádí Ústavy), neboť když pominuly důvody vazby, byl zní neprodleně propuštěn. Vrchní soud se neztotožňuje ani s námitkou, že věc byla projednána v rozporu s článkem 38 odst. 2 Listiny, neboť ve věci objektivně nebyly zjištěny neodůvodněné průtahy a nebylo porušeno ani právo zakotvené v čl. 40 odst. 3 Listiny, neboť jak z obsahu spisu vyplývá,. obhajoba stěžovatele byla od počátku trestního stíhání kvalifikovaně zajištěna obhájcem, který jej zastupuje i v řízení před Ústavním soudem a stěžovatel měl dostatek času k přípravě své obhajoby, a to nejen při pobytu ve vazbě, ale zejména při pobytu na svobodě. Pokud argumentuje tím, že nebyly akceptovány jeho důkazní návrhy, lze k tomu odkázat na protokol o veřejném zasedání o odvolání, kde odvolací soud probral veškerý stěžovatelem předložený důkazní materiál a sám stěžovatel žádný k provedení ve veřejném zasedání nenavrhl. Za právně irelevantní námitku stěžovatele považuje vrchní soud námitku ohledně jeho návrhu na obnovu řízení a jeho přidělení k řešení soudkyni, která vynesla první rozsudek ve věci. Vrchní soud se nedomnívá, že by jednáním orgánů trestního řízení byla v předmětné věci porušena Listina v namítaných článcích v neprospěch stěžovatele.
Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 22. 8. 2000 uvedl, že se k podané ústavní stížnosti nemíní blíže vyjadřovat.
KSZ, jako vedlejší účastník řízení, ve svém obsáhlém vyjádření ze dne 5. 9. 2000 uvedlo, že oba rozsudky napadené ústavní stížností považuje za zákonné s výjimkou části rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 12. 1998. č.j. 45 1 13/97-1672, která byla rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 11. 1999, sp. zn. 4 To 31/99 zrušena. Napadenými rozsudky nebylo porušeno žádné základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. podmínky ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, nejsou splněny a podaná ústavní stížnost je nedůvodná. Současně se KSZ vzdalo svého postavení vedlejšího účastníka řízení.
K.ú.v. Policie ČR se jako vedlejší účastník řízení vzdal postavení vedlejšího účastníka řízení podle ustanovení §28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že okolnosti, uvedené v ústavní stížnosti, nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadených rozhodnutí zásadním způsobem zpochybnit a ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud konstatuje, že věc, která je předmětem ústavní stížnosti, byla projednána v řádně vedeném soudním řízení. Oba soudy věnovaly věci náležitou pozornost. Umožnily stěžovateli uplatnil jeho ústavně zaručená základní procesní práva při jednání i v podobě odvolání. Námitky uvedené v ústavní stížnosti stěžovatel předložil v odvolacím řízení a odvolací soud se s nimi vypořádal v souladu s §254 trestního řádu. Stěžovatel tak pouze
II. US 20/2000
pokračuje v argumentaci a dokazování, které bylo předmětem řízení před obecnými soudy. Obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí okolnosti, ze kterých vycházely při právním posouzení jednání stěžovatele, uvedly a své úvahy i dostatečným způsobem rozvedly.
Pokud jde o otázku hodnocení důkazu, je Ústavní soud v tomto případě nucen potvrdit své vícekrát opakované stanovisko ve své ustálené judikatuře, podle kterého funkcionálně jako “soudní orgán ochrany ústavnosti" (čl. 83 Ústavy ČR) není další soudní instancí. Podle čl. 90 Ústavy ČR jen soud,. který je součástí soustavy obecných soudů podle čl. 91 Ústavy ČR, rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního případu, jsou proto záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy ČR. Je to v plném souladu s ústavním principem nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy ČR. čl. 36 odst. 1 Listiny).
Je tedy zřejmé, že napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do namítaných základních práv a svobod stěžovatele, které jsou zaručeny ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR.
Za tohoto stavu věci Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout.
Pokud se týká návrhu stěžovatele na vydání předběžného opatření o pozastavení platnosti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 12. 1998. č.j. 45 T 13/97-1672. a jeho propuštění z výkonu trestu do doby vyhlášení nálezu Ústavního soudu ČR. Ústavní soud ČR se, vzhledem k tomu, že podaný návrh byl posouzen jako zjevně neopodstatněný, touto otázkou nezabýval, neboť v takovém případě nepřipadá návrh na vydání předběžného opatření v úvahu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 27. záři 2000
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu Ústavního soudu