ECLI:CZ:US:2000:2.US.205.2000
sp. zn. II. ÚS 205/2000
Usnesení
II.ÚS 205/2000
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti O. P., zast. advokátem A.P., proti postupu Okresního státního zastupitelství v Liberci a Policie České republiky, Okresního úřadu vyšetřování v Liberci v trestním řízení vedeném vůči stěžovateli, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal ústavní stížnost proti postupu orgánů činných v trestním řízení, které porušily jeho práva zaručená čl. 8 odst. 2 větou první čl. 39 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod, když na podnět Finančního úřadu v Liberci podaný Okresnímu státnímu zastupitelství v Liberci 4.11.1999 mu bylo vyšetřovatelem Policie České republiky, Okresního úřadu vyšetřování v Liberci dne 30.11.1999 pod ČVS: OVV-2082/99 sděleno obvinění z trestného činu zkrácení daně podle §148 odst. 1 a odst. 2 písm. c) trestního zákona, jehož se měl dopustit v daňovém roce 1996 vykázáním příjmu z prodeje movitých věcí nepodléhajícího dani. Uvedl, že ačkoliv zaplacením daně, jakkoli s ní nesouhlasí, už v roce 1998 projevil účinnou lítost a dosáhl zániku trestnosti činu podle §66 písm. a) trestního zákona a přestože daňové řízení dosud neskončilo, neboť proti rozhodnutím Finančního úřadu v Liberci a Finančního ředitelství v Ústí nad Labem podal žalobu u Krajského soudu v Ústí nad Labem, o níž zatím nebylo rozhodnuto, ve sdělení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Liberci z 21.2.2000 1 Zt 2428/99 vyplývá, že proti němu byla podána obžaloba, třebaže věc měla být v souladu s §159 odst. 2 trestního řádu usnesením odložena pro nepřípustnost trestního stíhání podle §11 odst. 1 trestního řádu, jestliže už předtím vyšetřovatel trestní stíhání nezastavil podle §172 odst. 1 písm. f) trestního řádu. Vyjádřil přesvědčení, že tento postup je z hlediska povinností státního zástupce podle zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, zcela v rozporu s §2 odst. 2 tohoto zákona, který mu ukládá vykonávat svou činnost tak, aby byla v souladu se zákonem a rovněž v rozporu s §174 trestního řádu, který se týká právě dozoru státního zástupce nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení. Navrhl, aby Ústavní soud vydal nález, jímž ústavní stížnosti vyhoví a podle §82 odst. 3 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, přikáže státnímu zástupci, aby obžalobu podle §182 trestního řádu vzal zpět a podle §172 odst. 1 písm. f) trestního řádu vyšetřovatel trestní stíhání zastavil.
Ústavní soud posuzoval otázku, lze-li akceptovat stěžovatelův názor, že podání obžaloby soudu je samo o sobě způsobilé k tomu, aby bylo přezkoumáno Ústavním soudem. Ústavní soud tento názor nesdílí.
Je sice pravda, že podání obžaloby je opatřením, proti němuž trestní řád nepřipouští opravný prostředek, aby je však bylo možno kvalifikovat jako zásah do základních práv a svobod, muselo by být spojeno s faktickým zásahem do lidských práv, který by nebylo možno odstranit jinak (vzetí do vazby, zadržení osoby, zadržení a otevření zásilky apod.). Až tehdy by ústavní stížnost, po vyčerpání všech dostupných procesních prostředků, mohla přicházet v úvahu.
V posuzované věci je nutno poukázat např. na nález Ústavního soudu z 30.11.1995 sp. zn. III.ÚS 62/95 ( Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, str. 243 a násl.). V tomto rozhodnutí Ústavní soud zformuloval všeobecně uznávanou tezi, že ústavní soudnictví je založeno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně rozhodnutých, v nichž protiústavnost nelze už napravit žádným jiným způsobem, tedy zejména procesními prostředky podle příslušných předpisů. Pravomoc Ústavního soudu je namířena hlavně proti pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci. Oprávnění přezkoumat jiný zásah orgánu veřejné moci je dáno jen pod podmínkou, že náprava jiným způsobem není možná. Pojem jiný zásah orgánu veřejné moci je vykládán tak, že představuje trvalé ohrožení existujícího stavu. Takový zásah není výsledkem řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a vymyká se obvyklému přezkumnému či jinému řízení a nelze mu proto čelit jinak než ústavní stížností.
V projednávané věci nelze ani podání obžaloby státním zástupcem ani nevyhovění návrhu pro zastavení trestního stíhání vyšetřovatelem považovat za jiný zásah orgánu veřejné moci do stěžovatelových základních práv a svobod, který by splňoval uvedené podmínky. Trestní řízení nejen že dosud pravomocně neskončilo, ale nachází se teprve v počáteční fázi soudního řízení, v němž se obecný soud bude zabývat případnými vadami přípravného řízení. Ingerenci Ústavního soudu do postupu orgánů činných v trestním řízení je proto třeba, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, považovat za nepřípustnou. Tento závěr odpovídá i praxi Ústavního soudu, který se při rozhodování o tvrzeném porušení principů řádného procesu řídí zásadou subsidiarity. Důvodnost obžaloby a také předchozího obvinění je předmětem trestního řízení, které z přípravné fáze přešlo do soudního stadia, a Ústavnímu soudu by příslušelo zabývat se v této souvislosti ochranou základních práv a svobod až po jeho ukončení za podmínky vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv podle trestního řádu. V posuzovaném případu za vyčerpání všech procesních prostředků, které stěžovateli zákon k ochraně jeho práva poskytuje, podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. nelze vzhledem k této koncepci ústavního soudnictví v České republice považovat jen návrh na zastavení trestního stíhání.
Z těchto důvodů soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl pro jeho nepřípustnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění zákona č. 77/1998 Sb. Na tento návrh se vztahuje i důvod odmítnutí podle §43 odst. 1 písm. d) téhož zákona.
Proti usnesení není přípustné odvolání.
V Brně dne 17. dubna 2000
JUDr. Miloš Holeček
soudce Ústavního soudu