Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19.04.2000, sp. zn. II. ÚS 21/97 [ nález / CEPL / výz-3 ], paralelní citace: N 60/18 SbNU 55 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2000:2.US.21.97

sp. zn. II. ÚS 21/97 Nález Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti R., spol. s r.o., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 11. 1996, č. j. 4 Ko 306/96-33, ve spojení s usnesením Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 9. 8. 1996, č. j. 98 K 88/95-23, spojené s návrhem na zrušení §5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského obchodního soudu v Praze jako účastníků řízení, mimo ústní jednání, takto: 1) Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 11. 1996, č. j. 4 Ko 306/96-33, a usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 9. 8. 1996, č. j. 98 K 88/95-23, se zrušují. 2) Návrh na zrušení §5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění zákona č. 94/1996 Sb., se odmítá. Odůvodnění: Dne 22. 1. 1997 se stěžovatelka obrátila na Ústavní soud s včas podanou ústavní stížností. Touto stížností bylo napadeno usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 11. 1996, č. j. 4 Ko 306/96-33, ve spojení s usnesením Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 9. 8. 1996, č. j. 98 K 88/95-23. Kromě toho byl k ústavní stížnosti připojen ve smyslu §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh na zrušení §5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (přesně však ve znění zákona č. 94/1996 Sb.). Protože ve věci bylo podáno dovolání, bylo možno v řízení pokračovat až po rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, který svým usnesením ze dne 25. 5. 1999, č.j. 1 Odon 8/97-45, toto dovolání odmítl, neboť nebylo přípustné. Předmětem ústavní stížnosti tak byla pouze obě výše specifikovaná rozhodnutí obecných soudů. Z ústavní stížnosti a z vyžádaného soudního spisu 98 K 88/95, který je veden u Krajského obchodního soudu v Praze, vyplývají tyto skutkové a právní okolnosti případu. Stěžovatelka podala dne 29. 9. 1995 u krajského obchodního soudu návrh na prohlášení konkursu, neboť se ocitla v úpadku. Byla předlužena a stav jejího majetku byl takový, že nebyl schopen uspokojit v plném rozsahu pohledávky všech věřitelů. Krajský obchodní soud svým usnesením ze dne 9. 8. 1996 řízení zastavil, neboť stěžovatelka nezaplatila zálohu na náklady konkursu ve výši 10.000 Kč, ač k tomu byla několikrát vyzvána. Naposled se tak stalo výzvou, ze dne 3. 6. 1996, kterou obdržela dne 7. 6. 1996 a ve které byla výslovně s odkazem na §5 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění zákona č. 94/1996 Sb. poučena, že jinak bude řízení zastaveno. Tak se stalo usnesením dne 9. 8. 1996, č. j. 98 K 88/95-23. Proti němu podala stěžovatelka odvolání, aniž požádala o připuštění dovolání. V něm namítla, že v době podání návrhu povinnost složit zálohu na náklady konkursu neměla a že krajský obchodní soud tak postupoval v rozporu s čl. V odst. 1 zákona č. 94/1996 Sb. a tím dopustil retroaktivní působení nové právní normy, přestože v našem právním řádu platí zákaz retroaktivity. Vrchní soud usnesení krajského obchodního soudu potvrdil. Podle jeho názoru není určeno, v jaké lhůtě má soud navrhovatele k zaplacení zálohy vyzvat. Z toho plyne, že navrhovatele lze vyzvat až do okamžiku, do kterého zákon přiznává této osobě jiné procesní postavení (vyjádřené zejména oprávněním disponovat s návrhem) než ostatním účastníkům konkursního řízení. Navrhovatel takové postavení ztrácí okamžikem prohlášení konkursu, popř. skončením řízení bez jeho prohlášení. V čl. V jde o standardní úpravu. Nepřípustnost retroaktivity se týká hmotně právní úpravy. V daném případě také konkursní řízení probíhalo a účinky spojené s podáním návrhu dotčeny nebyly. Soud proto postupoval správně. Obě soudní rozhodnutí napadla stěžovatelka ústavní stížností, ve které soudům vytýká, že porušily její základní práva podle čl. 1, čl. 10, čl. 95 odst. 2 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, podle čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.) a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (č. 120/1976 Sb.). Ústavní soud si dále vyžádal stanovisko účastníků řízení. Za Krajský obchodní soud v Praze se vyjádřil JUDr. A. B., který namítl, že účinek úkonu stěžovatelky zůstal zachován, vznikla jí však nová povinnost zaplatit zálohu, je-li k tomu soudem vyzvána. Nebylo možno aplikovat §12a odst. 3 cit. zákona, neboť zamítnout návrh lze tehdy, je-li zřejmé, že majetek dlužníka nepostačuje k úhradě nákladů konkursu. Obecně to není časté, neboť soud k tomu nemívá dostatek podkladů. V konkrétním případě podala stěžovatelka naposled daňové přiznání za rok 1993, kde uváděla aktiva ve výši 2,517.000 Kč. Ani přerušení řízení podle čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR nebylo na místě. Úvahu o rovnosti účastníků řízení třeba vztáhnout vždy na konkrétní úsek řízení. V dané fázi řízení, o kterou konkrétně šlo, mají všichni navrhovatelé rovné postavení a není proto správné dovozovat nerovnost na ty, jejichž účastenství ještě nevzniklo. Návrh proto není důvodný. Za Vrchní soud v Praze se vyjádřil předseda senátu JUDr. J. K., podle kterého není správným stěžovatelčino pojetí absolutní rovnosti účastníků. Povinnost zaplatit zálohu je podle něj právě projevem rovnosti všech navrhovatelů bez rozdílu jejich postavení. Podle §4a cit. zákona byl měl dlužník podat návrh včas, dříve než nebude mít k dispozici žádné prostředky. Tato povinnost má působit preventivně, aby nezatěžoval věřitele dalšími nedobytnými závazky a aby zálohou byla zajištěna efektivnost konkursu bezprostředně po jeho prohlášení. Nelze přehlédnout, že potřebu konkursu vyvolal dlužník, který je v úpadku. Proto na něm lze spravedlivě požadovat, aby šly náklady konkursu k jeho tíži. Oba účastníci vyslovili souhlas s upuštěním od ústního jednání. Ústavní soud nejdříve přezkoumal podmínky k projednání ústavní stížnosti. Stěžovatelka byla řádně zastoupena ve smyslu §30 odst. 1 a §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Dále došel k závěru, že stížnost byla podána včas oprávněným navrhovatelem. Dále bylo třeba zvážit přípustnost ústavní stížnosti, neboť vznikla pochybnost, zda stěžovatelka vyčerpala všechny dostupné zákonné prostředky k ochraně svého práva, když s ohledem na svou výhradně právní argumentaci opomenula požádat odvolací soud o připuštění dovolání podle §239 odst. 1 a 2, když považovala věc po právní stránce za zásadního významu. Ústavní soud došel v závěru, že povinnost požádat o připuštění dovolání není zakotvena jako nutný předpoklad pro připuštění ústavní stížnosti. Opravný prostředek podle §75 odst. 1 je takový, který směřuje proti již učiněnému nebo vyhlášenému rozhodnutí orgánu veřejné moci. Po stěžovatelce proto nebylo možné spravedlivě žádat, aby předem očekávala, že nebude vyhověno jejímu řádnému, zákonem o Ústavním soudu požadovanému, opravnému prostředku, a že by již předem proto musela žádat o prostředek mimořádný v podobě dovolání. Vytvořit si předpoklady pro dovolání bylo jejím právem, nikoli však povinností ve vztahu k podání ústavní stížnosti. Proto mohla být následně posouzena opodstatněnost ústavní stížnosti. Na základě ústavní stížnosti, vyjádření účastníků řízení a předloženého spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je opodstatněná. Ústavní soud je funkcionálně "soudní orgán ochrany ústavnosti" (čl. 83 Ústavy ČR), a nikoli další soudní instancí. Proto se mohl zaměřit jen na to, zda rozhodovací činností obou soudů současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Podle názoru stěžovatelky: 1) soudy rozhodovaly podle §5 zákona o konkursu a vyrovnání, který je v rozporu s výše uvedenými předpisy a mezinárodními úmluvami. Měly využít čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR a věc předložit Ústavnímu soudu. Stěžovatelka nezaplatila zálohu, neboť podala návrh podle §4 odst. 1 cit. zákona jako dlužník v situaci, kdy společnost je v úpadku a předlužena. Proto pochopitelně nedisponovala žádnými prostředky k úhradě zálohy. Soud měl v této situaci podle §12 odst. 3 cit. zákona návrh na prohlášení konkursu zamítnout, nebo postupovat podle čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR. Protože se tak nestalo, dostal stěžovatelku do situace, kdy existuje de iure, ne de facto a její dluhy rostou. Stěžovatelce tak bylo upřeno právo na rovnost postavení s ostatními účastníky řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny. Podle §7 cit. zákona účastníky konkursu jsou věřitelé, kteří uplatňují nároky, a dlužník. Protože však jsou v tomto případě dlužník a navrhovatel identická osoba, ukládá zákon jednostrannou a protiústavní povinnost, kterou podmiňuje další pokračování řízení. Protože jiným účastníkům takovou povinnost neukládá, že jde o porušení zejména čl. 37 odst. 3 Listiny a dalších výše uvedených ustanovení; 2) odvolací soud uvedl, že nepřípustnost retroaktivity se týká pouze hmotně právní úpravy a že v případě procesní úpravy je retroaktivita přípustná, což je výklad, který dosud nebyl v judikatuře proveden. Podle stěžovatelky je však retroaktivita nepřípustná obecně; 3) aplikací §5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění zákona č. 94/1996 Sb., došlo k zásahu do jejích výše uvedených základních práv a proto je třeba jej zrušit. ad 1) Názor stěžovatelky, že bylo v řízení porušeno její právo na rovnost účastníků soudního řízení, jak je zakotvuje čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, je neopodstatněný. Ani obecně, ani v oblasti vlastnického práva, a především ani v soudním řízení nemůže jít o nějakou absolutní rovnost, nýbrž o rovnost konkrétních účastníků v konkrétním procesně právním vztahu. V daném případě tato námitka vůbec nepřichází do úvahy, neboť je abstraktní. V rozhodované věci návrh na prohlášení konkursu podala stěžovatelka jako dlužník a v této fázi řízení až do zastavení řízení o návrhu na prohlášení konkursu žádný jiný účastník v řízení nevystupoval. V opačném případě by byl povinen složit zálohu na výzvu soudu rovněž. Námitka porušení čl. 38 odst. 2 není stěžovatelkou nijak odůvodněna. Stejně tak je zjevně neopodstatněný názor stěžovatelky, že došlo k porušení čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR. Je věcí soudu, aby posoudil právní východisko svého rozhodnutí. Pokud dojde k závěru, že jde o neústavní zákon, je jeho "úřední" povinností obrátit se na Ústavní soud. Této povinnosti však neodpovídá žádné subjektivní veřejné právo stěžovatelky a proto se ho nemůže dovolávat. Jde o projev distribuce kompetencí a funkcí a dělby mocí v právním státě. ad 2) Ústavní soud nevidí důvod posuzovat problematiku retroaktivity jednotlivých typů právních předpisů. Poukazuje přitom na východiska právní úpravy, o kterou v daném případě jde. Původně zněl §5 zákona o konkursu a vyrovnání takto: "Podmínkou prohlášení konkursu je, aby dlužník měl majetek postačující alespoň k úhradě nákladů řízení." Po změně provedené zákonem č. 94/1996 Sb., je znění §5 zákona o konkursu a vyrovnání následující: "(1) Navrhovatel je povinen na výzvu soudu zaplatit v určené lhůtě zálohu na náklady konkursu ve výši 10 000 Kč; účastní-li se řízení více navrhovatelů, jsou povinni zálohu zaplatit společně a nerozdílně. (2) Nebude-li záloha na náklady konkursu v určené lhůtě zaplacena, soud řízení zastaví. O tomto následku musí být navrhovatel poučen.". (3) Konečně čl. V zákona č. 94/1996 Sb., který platí od 1. 6. 1996 stanoví, že: "(1) Tento zákon platí i pro řízení zahájená před jeho účinností; právní účinky úkonů, které nastaly dříve, zůstávají zachovány. (2) Přihlášky pohledávek po přezkumném jednání, jež proběhlo před účinností tohoto zákona, lze podat do dvou měsíců od účinnosti tohoto zákona, nemají-li být z uspokojení v konkursu vyloučeny.". Rozhodující pro danou věc je proto pouze posouzení, zda postup obecných soudů zasáhl do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Oba soudy se postavily na stanovisko, že požadavky §5 zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění zákona č. 94/1996 Sb. je možné uplatnit od 1. 6. 1996 i na navrhovatele prohlášení konkursu, kteří svůj návrh podali před účinností této novely. Ustanovení čl. V odst. 1 se však nijak neodlišuje od jiných přechodných ustanovení procesně právních předpisů. Stanoví prostou skutečnost, že nová procesní pravidla lze sice použít i v řízení, které bylo zahájeno již před tím, než tato pravidla nabyla účinnosti, ale pouze ode dne, kdy tuto účinnost nabyla, a pochopitelně na postupy, které teprve budou od účinnosti novelizace probíhat. Účinky návrhu na prohlášení konkursu proto musí zůstat zachovány a jeho projednání nelze vázat na nově stanovené podmínky a požadavky. Jestliže zde byl řádný návrh podle §5 ve znění platném do 31. 5. 1996, není podle čl. V zákona č. 94/1996 Sb. možné, aby účinky takového návrhu nezůstaly zachovány i od 1. 6. 1996 a aby nebyl soud se jím povinen zabývat. Konkrétně to znamená, že požadovat složení zálohy na náklady konkursu v souvislosti s návrhem na konkurs není možné, pod pohrůžkou zastavení řízení požadovat po dlužníku, který návrh na prohlášení konkursu podal, do dne nabytí účinnosti nového znění §5 zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění zákona č. 94/1996 Sb. Povinnost složit na výzvu zálohu vznikla až od 1. 6. 1996, a to jen pro návrhy učiněné od tohoto data. Povinnost zaplatit zálohu na náklady konkursu přitom nevzniká podáním návrhu na prohlášení konkursu, ale až rozhodnutím soudu, tedy výzvou k zaplacení zálohy. Nelze proto argumentovat tak, že jde o nutnou součást každého podaného návrhu na prohlášení konkursu. Navíc ani v případě návrhu dlužníka po 1. 6. 1996 není nezaplacení zálohy nutně důvodem pro zastavení řízení. Nelze se též ztotožnit s názorem stěžovatelky, že podáním návrhu vznikla automaticky za daných podmínek povinnost soudu návrh na prohlášení konkursu zamítnout. Je věcí soudu, aby si ověřil, zda tvrzení v návrhu na prohlášení konkursu odpovídá skutečnosti. Vše dosud uvedené je však otázkou výkladu obyčejného zákona, byť z hlediska o.s.ř. otázkou po právní stránce zásadního významu. Její řešení ani není v kompetenci Ústavního soudu, pokud se současně nezasahuje do ústavně zaručeného práva. Jde o kompetenci Nejvyššího soudu podle §239 o.s.ř. Nejvyšší soud se již touto otázkou zabýval ve "Stanovisku Cpnj 19/98", které bylo publikováno ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998, č. 7. V rozhodované věci však došel Ústavní soud k závěru, že výše uvedenými rozhodnutími obecných soudů o zastavení řízení bylo současně zasaženo do práva domáhat se stanoveným postupem svého práva před nezávislým a nestranným soudem (obdobně viz nález I. ÚS 190/98 - Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 13, nález č. 37). Stěžovateli se tak v tomto konkrétním případě podařilo prokázat porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny pro případ, že chybným postupem soudu došlo k zastavení řízení. Pokud jde o ostatní námitky porušení ústavně zaručených práv, zaujal k nim Ústavní soud v případě jejich neopodstatněnosti stanovisko v rámci odůvodnění, popř. z nich žádné subjektivní veřejné právo neplyne (čl. 10 Listiny, čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR). Na základě těchto skutečností Ústavní soud návrhu na zrušení Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 11. 1996, č. j. 4 Ko 306/96-33, a usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 9. 8. 1996, č. j. 98 K 88/95-23, podle §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověl a obě soudní rozhodnutí zrušil, neboť trpí stejnými vadami. ad 3) Pokud jde o návrh na zrušení §5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění zákona č. 94/1996 Sb., byl shledán zjevně neopodstatněným a proto nebylo možné přerušit řízení o ústavní stížnosti podle §78 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Jak bylo sub 1) vyloženo, nemohlo v řízení dojít k porušení rovnosti účastníků řízení. Kromě toho stěžovatelka toto ustanovení vykládá bez souvislosti s ostatními ustanoveními cit. zákona. Ústavní soud v této souvislosti zastává názor, že nárok na přezkum ústavnosti právního předpisu podle §74 zákona o Ústavním soudu nevzniká tam, kde orgán veřejné moci takového předpisu použil, ačkoli jej použít neměl, a právě v tomto použití spočívá neústavnost jeho rozhodnutí. Tu lze napravit ústavně konformním výkladem Ústavního soudu, kterým je podle čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR orgán veřejné moci vázán. Ustanovení §5, které je napadené pro svou neústavnost, je tak samo o sobě v dané souvislosti ústavně konformní. K zásahu do ústavně zaručeného práva stěžovatelky proto navíc nedošlo samotným použitím §5 novelizovaného znění cit. zákona, nýbrž až v souvislosti s chybným použitím čl. V odst. 1 zákona č. 94/1996 Sb., který je ovšem rovněž sám o sobě ústavně konformní. Proto byl v tomto bodě návrh podle §43 odst. 2 písm. a) a b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnut. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 19. dubna 2000