Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 27.09.2000, sp. zn. II. ÚS 217/2000 [ nález / PROCHÁZKA / výz-4 ], paralelní citace: N 138/19 SbNU 253 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2000:2.US.217.2000

sp. zn. II. ÚS 217/2000 Nález Ústavní soud rozhodl v senátu ve věci ústavní stížnosti L. G., právně zastoupené JUDr. R. S., za účasti účastníka řízení Krajského soudu v Hradci Králové a vedl. účastníka Finančního ředitelství v Hradci Králové, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 2. 2000, č. j. 30 Ca 25/2000-12, takto: Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 2. 2000, č. j. 30 Ca 25/2000-12, se zrušuje. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 6. 4. 2000, se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 2. 2000, č. j. 30 Ca 25/2000-12, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 25. 2. 2000, č. j. 30 Ca 25/2000-12, rozhodl tak, že řízení se zastavuje. Své rozhodnutí odůvodnil soud tím, že stěžovatelka nezaplatila soudní poplatek ani po té, co byla soudem vyzvána k jeho zaplacení ve stanovené 8 denní lhůtě. Žalobou u soudu se stěžovatelka domáhala přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné správy - rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 30. 11. 1999, č. j. FŘ/2666/110/99. Tato žaloba podléhá soudnímu poplatku 1 000 Kč (pol. 17 sazebníku soudních poplatků, který tvoří přílohu zák. č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů), který byl splatný spolu s podáním žaloby. Protože stěžovatelka poplatek nezaplatila, krajský soud ji k tomu prostřednictvím jejího právního zástupce vyzval a stanovil lhůtu k zaplacení 8 dnů. Zároveň ji poučil, že pokud výzvě nevyhoví, bude řízení zastaveno. Právnímu zástupci stěžovatelky byla výzva doručena dne 14. 2. 2000. Ve stanovené lhůtě stěžovatelka výzvě nevyhověla a do vydání rozhodnutí o zastavení řízení poplatek nezaplatila. Krajský soud proto řízení zastavil s odkazem na ust. §9 odst. 1, 2 zák. č. 549/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Současně rozhodl, že stěžovatelka nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Protože proti výše uvedenému rozhodnutí krajského soudu není opravný prostředek přípustný, podala stěžovatelka stížnost k Ústavnímu soudu. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že výzva k zaplacení soudního poplatku byla doručena jejímu právnímu zástupci dne 14. 2. 2000. Stěžovatelce nebyla výzva k zaplacení soudního poplatku krajským soudem zaslána. Právní zástupce stěžovatelky jí zaslal doporučenou výzvu k zaplacení soudního poplatku dne 15. 2. 2000. Z důvodů prodlevy mezi doručením výzvy od právního zástupce stěžovatelce, vyzvednutí písemnosti na poště a zaplacení soudního poplatku, byl soudní poplatek zaplacen po soudem stanovené lhůtě dne 26. 2. 2000. Stěžovatelka namítá, že krajský soud porušil její ústavně zaručené základní právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny tím, že výzva k zaplacení soudního poplatku byla zaslána pouze právnímu zástupci stěžovatelky a nikoli i samotné stěžovatelce, a následně bylo řízení zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku. Stěžovatelka ve své stížnosti odkazuje na ust. §49 odst. 1 o. s. ř., podle kterého má-li účastník zástupce s plnou mocí po celé řízení, doručuje se písemnost pouze tomuto zástupci. Má-li však účastník osobně v řízení něco vykonat, doručuje se písemnost nejen zástupci, ale i jemu. Povinnost zaplatit soudní poplatek zákon ukládá stěžovatelce, nikoli jejímu právnímu zástupci (ust. §2 odst. 1, 5 zák. č. 549/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů), stěžovatelka sama tedy byla povinna něco konat ve smyslu ust. §49 odst. 1 o. s. ř. S ohledem na shora citované ustanovení o. s. ř. tedy podle stěžovatelky soud nepostupoval správně, neboť výzvu k úhradě soudního poplatku měl zaslat nejen právnímu zástupci, ale i stěžovatelce. Stěžovatelka současně odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 238/99. Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 30 Ca 25/2000, jakož i vyjádření tohoto soudu k projednávané věci. Ve svém vyjádření Krajský soud v Hradci Králové uvedl, že je přesvědčen, že v dané věci postupoval v souladu s platnými právními předpisy a neporušil stěžovatelkou citovaná práva zaručená Ústavou a Listinou, a odkázal na odlišná rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 190/99, I. ÚS 538/99, III. ÚS 446/99, než jaké cituje stěžovatelka. V projednávané věci byla poplatníkem soudního poplatku ze žaloby proti rozhodnutí orgánu veřejné správy stěžovatelka (ust. §2 odst. 5 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů). Věc sama ani stěžovatelka nejsou od poplatku osvobozeny (ust. §11 cit. zák.). Poplatková povinnost vzniká podáním žaloby (ust. §4 cit. zák.) a poplatek je splatný vznikem poplatkové povinnosti, tedy v tentýž okamžik (ust. §7 odst. 1 cit. zák.). Z uvedeného vyplývá, že zaplacení soudního poplatku je úkon, který musí, resp. měla osobně vykonat sama stěžovatelka. Při shrnutí výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je opodstatněná. Ve svém nálezu, sp. zn. IV. ÚS 238/99, Ústavní soud odkazuje na právní názor krajského soudu publikovaný v Bulletinu advokacie č. 8/1998 (podle kterého ust. §49 odst. 1, věta druhá o. s. ř., z něhož plyne, že má-li účastník osobně v řízení něco vykonat, doručuje se písemnost nejen zástupci, ale i jemu, se vztahuje i na výzvu k zaplacení soudního poplatku), konstatoval, že výzvu k zaplacení soudního poplatku je třeba doručit nejen právnímu zástupci, ale i účastníkovi samému, neboť jde o případ, kdy účastník sám má v řízení něco konat. Pokud se tak nestalo a přesto došlo k zastavení řízení o správní žalobě pro nezaplacení soudního poplatku, představuje takový postup porušení §49 odst. 1 o. s. ř., které v konečném důsledku vedlo k zastavení řízení, zásah do ústavně zaručeného základního práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i k porušení čl. 90 Ústavy, který stanoví, že soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, a to zejména z toho důvodu, že ve správním soudnictví z důvodu neexistence jakéhokoli opravného prostředku, soud nemá možnost jakkoli zohlednit dodatečné zaplacení soudního poplatku a v řízení pokračovat. Tento závěr není v rozporu s usnesením Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 446/99, ve kterém stěžovatelka namítala porušení práva na spravedlivý proces nesprávným postupem soudu, který zastavil řízení pro nezaplacení soudního poplatku v okamžiku, kdy poplatek byl již zaplacen a současně vyloučil možnost odvolání proti usnesení o zastavení řízení. V této kauze Ústavní soud vyslovil právní názor, že při rozhodování ve věcech správního soudnictví je podání opravných prostředků podle §250j odst. 4 o. s. ř. vyloučeno, a tudíž je ustanovení §9 odst. 4 zákona o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, pro řízení ve věcech správního soudnictví nepoužitelné, neboť v těchto věcech účastníkům řízení žádná lhůta neběží. Ústavní stížnost Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Ve věci, sp. zn. III. ÚS 190/99, kterou rovněž nelze vztáhnout na nyní projednávaný případ, stěžovatelka podanou ústavní stížností namítala porušení práva na soudní ochranu tím, že soud řízení pro nezaplacení soudního poplatku zastavil, ačkoli k zaplacení soudního poplatku nebyla vyzvána a o následcích nezaplacení soudního poplatku nebyla poučena. Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou s odůvodněním, že jestliže stěžovatelka přes řádnou výzvu a poučení o následcích nezaplacení soudního poplatku tento poplatek nezaplatila, obecný soud důvodně a ve shodě se zákonem řízení o stěžovatelčině žalobě zastavil a tvrzení o protiústavním odepření soudní ochrany nemá tak oporu ani ve stavu věci ani v ústavním pořádku republiky. Krajský soud v Hradci Králové rovněž odkazuje na odlišné rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 538/99, k tomu je třeba uvést, že řízení v dané věci dosud nebylo ukončeno. Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. V projednávané věci došlo k porušení ustanovení §49 odst. 1 o. s. ř., které v konečném důsledku vedlo k zastavení řízení, a současně představuje též zásah do ústavně zaručeného základního práva stěžovatelky domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 90 Ústavy, podle kterého jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud v souladu s ustanovením §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, návrhu vyhověl a napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 2. 2000, č. j. 30 Ca 25/2000-12, zrušil. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 27. září 2000