ECLI:CZ:US:2000:2.US.228.2000
sp. zn. II. ÚS 228/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského v právní věci navrhovatele ing. B. B., správce konkurzní podstaty, U., spol. s r.o. v likvidaci, se sídlem závod J., zastoupeného advokátem JUDr. P. K., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 12. 1999, čj. 10 Cmo 308/99-16, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel se s odvoláním na porušení čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, kterým bylo potvrzeno usnesení Krajského obchodního soudu v Praze, ze dne 6. 5. 1999, čj. 62 Ro 1275/98-9. Stěžovatel tvrdí, že žalovaná strana byla ve sporu neoprávněně zvýhodněna, a došlo tedy k porušení zásady rovnosti účastníků, neboť navrhovatel, coby správce konkurzní podstaty, vzhledem k neschopnosti uhradit vyměřený soudní poplatek ve výši Kč 979.372,- nemůže realizovat svá práva a nemůže ani plnit povinnosti, které mu z jeho postavení správce konkursní podstaty vyplývá.
Z přiloženého spisu Krajského obchodního soudu v Praze, sp. zn. 20 Cm 100/2000 (dříve 62 Ro 1275/98), Ústavní soud zjistil, že usnesením tohoto soudu ze dne 6. 5. 1999, čj. 62 Ro 1275/98-9, byla žádost navrhovatele o osvobození od soudního poplatku ze dne 3. 12. 1998 zamítnuta s odůvodněním, že pro takové osvobození ve smyslu §138 zák. č. 99/1963 Sb, občanský soudní řád (dále jen o.s.ř.), nebyly dány podmínky, neboť to majetkové poměry žalobce neodůvodňují.
K odvolání navrhovatele Vrchní soud v Praze rozhodl napadeným usnesením tak, že usnesení soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění uvedl, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno ve smyslu ustanovení §120 o.s.ř., tedy neprokázal, že jeho majetkové poměry neumožňují zaplacení soudního poplatku ve výši cca 1 mil. Kč. Na majetek společnosti U., spol. s r. o. v likvidaci, byl usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 7. 1998, čj. 18 K 115/97-40, prohlášen konkurz. V odůvodnění tohoto usnesení byla mimo jiné vymezena i aktiva této společnosti - pohledávky ve výši Kč 8.649.312,26, které ovšem nebyly blíže specifikovány. Vzhledem k tomu nebylo lze dovodit, že pohledávky jsou nedobytné či že je nutno je vymáhat soudní cestou.
K rozhodnutí ve věci si Ústavní soud vyžádal též spis Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 18 K 115/97, kterým ověřil výše uvedené údaje ohledně usnesení o prohlášení konkurzu.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud již v řadě svých předchozích rozhodnutích konstatoval, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům. Jakožto orgán ústavnosti se cítí být oprávněn zasáhnout do nezávislosti a nestrannosti obecných soudů toliko tehdy, byly-li postupem obecných soudů porušeny principy obsažené v hlavě páté Listiny.
Soudní poplatky jsou zákonem uložené poplatky, které musí jejich poplatník zaplatit za řízení nebo za jednotlivý úkon provedený soudem. Plní současně preventivní úlohu ve vztahu k podávání neodůvodněných resp. zbytečných žalob. Osvobození od soudních poplatků je oprávněn soud přiznat účastníkovi řízení, jsou-li pro to splněny zákonem stanovené předpoklady (§138 odst. 1 o. s. ř.), a je pak plně v kompetenci soudu, aby zvážil jak poměry navrhovatele, tak i otázku, zda by neschopnost úhrady mohla představovat překážku možnosti obrany jeho práv vůbec. Žadatel o osvobození od soudních poplatků je povinen soudu prokázat věrohodným způsobem své majetkové a sociální poměry. O to se stěžovatel coby účastník řízení před obecnými soudy pokusil, avšak neunesl podle nich důkazní břemeno. Oba soudy tento svůj závěr řádně odůvodnily. Ústavní soud neshledal, že by tento závěr byl v extrémním nesouladu se zjištěnými skutečnostmi (byla zjištěna aktiva společnosti U., spol. s r.o. ve výši přesahující 8,5 mil. Kč), a proto není oprávněn do nezávislého rozhodování příslušných obecných soudů zasáhnout. Skutečnost, že soudy nevyhověly návrhu a vyslovily závěr, se kterým se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě důvod k vyhovění ústavní stížnosti.
Z důvodu shora uvedeného a vzhledem k tomu, že nebylo shledáno nic, co by nasvědčovalo porušení principů, upravených v hlavě páté Listiny, nezbylo Ústavnímu soudu, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2000 JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu