ECLI:CZ:US:2000:2.US.23.2000
sp. zn. II. ÚS 23/2000
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr Jiřího Malenovského, ve věci ústavní stížnosti J. V., zastoupeného JUDr. J. D., advokátem, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. 4. 1999, č. j. 6 C 36/98-21, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 1999, č. j. 16 Co 425/99-37, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností ze dne 11. 1. 2000 domáhal zrušení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. 4. 1999, č. j. 6 C 36/98-21, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 1999, č. j. 16 Co 425/99-37, s tím, že zamítnutím návrhu na povolení obnovy řízení podle §228 a násl. občanského soudního řádu byla porušena jeho základní práva občana na soudní ochranu a spravedlivý proces zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na ustanovení §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení a spis Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 6 C 36/98.
Obvodní soud pro Prahu 5 jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 14. 2. 2000 zcela odkázal na své napadené usnesení.
Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 21. 2. 2000 uvedl, že nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou a stran svého postupu při přezkoumávání závěrů soudu I. stupně odkázal na odůvodnění svého usnesení, kde vyložil, proč má závěry napadeného usnesení soudu I. stupně za správné. Ve zde označených souvislostech jen zdůrazňuje, že žalobce důvodem svého návrhu na povolení obnovy řízení ("skutečné vedení strahovského tunelu, které do dneška zjištěno nebylo") nepoukazuje na ustálenou judikaturou uznávané kvalifikované důvody takového návrhu ve smyslu ustanovení §228 odst. 1 písm. a), občanského soudního řádu (tedy objektivně existující již v době původního řízení), nýbrž žádá v českém civilním procesu nepřipouštěný, jako projednací zásadě odporující, tzv. vyšetřovací důkaz.
I. - inženýrská a realitní organizace Praha, jako vedlejší účastník řízení, ve svém vyjádření ze dne 2. 3. 2000 uvedla, že se ztotožňuje s právním názorem soudů obou stupňů a současně se vzdala podle ustanovení §28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, svého postavení vedlejšího účastníka řízení.
Stěžovatel Ústavnímu soudu doručil usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 8. 2000, č. j. 20 Cdo 173/2000-50, kterým bylo dovolání stěžovatele proti napadeným rozhodnutím odmítnuto jako nepřípustné.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že okolnosti, uvedené v ústavní stížnosti, nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadených usnesení zásadním způsobem zpochybnit a ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právním posouzením věci obecnými soudy, přičemž v odůvodnění stížnosti stěžovatel v podstatě opakuje argumenty, které již uplatnil v řízení před obecnými soudy a staví tak v podstatě Ústavní soud do role další soudní instance. Toto postavení Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod. Takové porušení práv stěžovatele však v posuzované věci Ústavní soud neshledal. Stěžovateli nebylo odepřeno právo na soudní ochranu, vyplývající z čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny, proces byl také veden při dodržení ústavních principů zakotvených v hlavě páté Listiny, zaručující právo na spravedlivý proces. Z ústavní stížnosti tedy nevyplývá nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny.
Skutečnost, že obecné soudy opřely svá rozhodnutí o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá samo o sobě důvod k ústavní stížnosti (srov. např. nález, sp. zn. IV. ÚS 188/94, publikovaný pod č. 39, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, str. 281).
Za tohoto stavu věci senátu Ústavního soudu nezbylo, než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout pro jeho zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 19. 12. 2000
JUDr. Antonín Procházka
předseda II. senátu Ústavního soudu