ECLI:CZ:US:2000:2.US.233.2000
sp. zn. II. ÚS 233/2000
Usnesení
II. ÚS 233/2000
1
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, o ústavní stížnosti stěžovatele L.Ď., zastoupeného JUDr. J. K., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec, ze dne 28. 2. 2000, č. j. 31 To 132/2000-22, a usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 3. 2. 2000, č. j. PP 223/99-14, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 12. 4. 2000 doručena ústavní stížnost stěžovatele, která směřovala proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec, ze dne 28. 2. 2000, č. j. 31 To 132/2000-22, kterým byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 3. 2. 2000, č. j. PP 223/99-14, kterým byla podle §61 odst. 1 písm. a) trestního zákona zamítnuta žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, jenž mu byl uložen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 23. 2. 1995, sp. zn. 2 T 42/93, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 5. 1995, sp. zn. 7 To 49/95.
Stěžovatel v ústavní . stížnosti uvedl, že jak krajským, tak i okresním soudem nebylo postupováno v souladu s Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ani v souladu s trestním řádem, když sice soudy jen mohou odsouzeného propustit, nikoli musí, ale protože nebyly dodrženy zásady spočívající v hodnocení jeho osoby jako celku, tj. za působení v občanském životě a životě ve věznici ve spojení s rodinným a sociálním zázemím, na které pak musí přihlédnout. Stěžovatel je přesvědčen, že obecné soudy řádně neposoudily zákonnou podmínku, zda lze u stěžovatele očekávat, že povede v budoucnu řádný život a tak bylo porušeno jeho právo jako člověka, zaručené v ústavě ČR a v Listině. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále vyzvedl své vzorné chování ve věznici a nutnost zajištění jeho rodiny, dětí, nemocných rodičů a invalidní manželky i hodnocení a záruky zaměstnavatele a navrhl zrušení napadených rozhodnutí.
Ústavní soud si, s ohledem na obsah ústavní stížnosti a ustanovení §42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyžádal vyjádření
V prvé řadě je třeba v souladu s ustálenou judikaturou ústavního soudu konstatovat, že ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a že proto nepřehodnocuje závěry obecných soudů, pokud jimi nedošlo k porušení ústavních zákonů a mezinárodních smluv
11. ÚS 233/20Krajského soudu v ústí nad Labem - pobočka Liberec, a Okresního soudu v Jablonci nad Nisou. `
Krajský soud v ústí nad Labem - pobočka Liberec, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 12. 5. 2000 zcela odkázal na napadené rozhodnutí tohoto soudu, ve kterém je vyjádřeno jeho stanovisko týkající se posuzované věci.
Okresní soud v Jablonci nad Nisou ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 2. 5. 2000 uvedl, že ve věci plně odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení. Ze stížnosti stěžovatele však vyplývá i další skutečnost. Je zřejmé, že vzorné chování odsouzeného ve věznici je pouze výrazem jeho adaptace na prostředí a nikoli projevem polepšení, jak má na mysli ustanovení
§61 odst. 1 trestního zákona. Dosud se totiž považuje za nespravedlivě odsouzeného. Za této situace lze pak těžko dojít k závěru o jeho polepšení. Podle názoru okresního soudu spojit ústavní léčení psychiatrické se sexuálním zaměřením, které bylo stěžovateli uloženo, bude těžké spojit s péčí stěžovatele o rodinu, jak o tom ve své stížnosti obšírně hovoří a se zapojením se do pracovního kolektivu, který na něho čeká a vkládá naději v jeho organizační schopnosti.
Pokud jde o základ rozhodnutí, přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením, právního stavu došel ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V prvé řadě je třeba v souladu s ustálenou judikaturou ústavního soudu konstatovat, že ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a že proto nepřehodnocuje závěry obecných soudů, pokud jimi nedošlo k porušení ústavních zákonů a mezinárodních smluv
podle čl. 10 Ústavy ČR. Tento princip Ústavní soud respektoval i v posuzované věci. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního případu jsou tak záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy ČR.
Tato zásada má význam i pro otázku hodnocení důkazů provedených obecnými soudy v projednávané věci. Ústavní soud by mohl, vzhledem k zásadě přímosti dokazování, provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by tyto důkazy provedl znovu. K tornu však v souzené věci nebyl důvod. Provedené dokazování včetně jeho rozsahu odpovídalo právním závěrům z něj soudy vyvozeným a stěžovatelem namítaný nesoulad nebyl extrémně výrazný a nezaložil tak porušení trestně právních předpisů ani nedosáhl úrovně představující postup soudu, který by bylo možno označit za protiústavní.
Podle ustanovení §61 odst. 1 písm. a) trestního zákona po výkonu poloviny uloženého trestu, nebo podle rozhodnutí prezidenta republiky zmírněného trestu odnětí svobody, může soud odsouzeného podmíněně propustit na svobodu, jestliže odsouzený ve výkonu trestu svým chováním a plněním povinností prokázal polepšení a může se od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život. Ústavní soud konstatuje, že toto ustanovení umožňuje zmírnění některých druhů trestů, jejichž výměra je stanovena na určité časové období. Smysl podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody není v tom, aby za dobré chování, případně za dobrou práci ve výkonu trestu, byl pachatel automaticky propuštěn po odpykání stanovené doby bez zřetele k účelu trestu. Podmíněné propuštění je na místě jen tehdy, když vzhledem k účelu trestu a k dalším okolnostem, které mohou mít v tomto směru význam, je odůvodněn předpoklad, že odsouzený povede i na svobodě řádný život a že tu není pro společnost příliš velké riziko jeho recidivy.
Pokud obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatel sice splnil podmínku odpykání dvou třetin uloženého trestu a rovněž svým chováním a plněním svých povinností prokázal
11. ÚS 233/2000
polepšení, avšak vzhledem ke skutečnostem uvedeným v napadených rozhodnutích nelze očekávat, že v budoucnu povede řádný život a v provedeném řízení dodržely tyto soudy hmotně právní i procesně právní normy, další šetření ve věci ústavnímu soudu nepřísluší.
Podle čl. 87 odst. l písm. d) Ústavy ČR rozhoduje Ústavní soud proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod. V daném případě takové porušení ústavně zaručených základních práv a svobod nebylo shledáno.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
Vojtěch Cepl
předseda II. senátu Ústavního soudu
V Brně dne 31. 5. 2000