ECLI:CZ:US:2000:2.US.234.2000
sp. zn. II. ÚS 234/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského v právní věci navrhovatelky H. R., zastoupené advokátem JUDr. J. K., o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 10. 2. 1999, čj. 16 C 185/98-14, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 12. 1999, čj. 11 Co 236/99-28, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelka se včas podaným návrhem domáhala, s odvoláním na porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí okresního soudu, jímž byla navrhovatelce (v původním řízení žalované) a druhému žalovanému, P. R., uložena povinnost vyklidit pozemek par. č. 353 o výměře 487 m2 v k. ú. P. a vyklizený předat ve stanovené lhůtě žalobkyni, B. S., a rozhodnutí soudu odvolacího, jímž bylo toto rozhodnutí potvrzeno. Porušení práva na spravedlivý soudní proces spatřuje stěžovatelka jednak v tom, že soudy obou stupňů nedostatečně posoudily určitost a srozumitelnost nájemní smlouvy, v důsledku čehož pak byla "akceptována" tříměsíční výpovědní lhůta (tedy lhůta smluvní) namísto zákonné roční lhůty, a jednak v tom, že se nezabývaly okolností, zda žalobkyně nenabyla dotčený pozemek v rozporu s platnými restitučními předpisy.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Okresního soudu v Karlových Varech, sp. zn. 16 C 185/98, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Z připojeného spisu Ústavní soud zjistil, že soud prvního stupně provedl v souzeném případě řadu důkazů, ze kterých dovodil, že žalobkyně je na základě pravomocného rozhodnutí Okresního úřadu v Karlových Varech, okresního pozemkového úřadu, ze dne 3. 11. 1997 vlastnicí dotčeného pozemku a jako vlastnice je zapsána i v katastru nemovitostí. Stěžovatelka a druhý žalovaný s obcí K. uzavřeli smlouvu o dočasném užívaní tohoto pozemku, a to na dobu neurčitou, s možností vypovězení v tříměsíční výpovědní lhůtě. V řízení bylo prokázáno, že výpověď byla stěžovatelce i druhému žalovanému doručena. Po stránce právní soud prvního stupně dovodil, že předmětná smlouva vykazuje všechny znaky smlouvy o nájmu. Mezi stěžovatelkou a žalovaným na jedné straně a obcí K. na straně druhé tedy minimálně od 25. 6. 1992 existuje nájemní vztah, přičemž poté, kdy rozhodnutí okresního pozemkového úřadu ohledně vlastnictví k dotčenému pozemku nabylo právní moci, žalobkyně vstoupila do práv a povinností původního vlastníka, tedy obce K. Dle názoru soudu proto žalobkyně vypověděla řádně nájemní smlouvu, tříměsíční výpovědní lhůta uplynula a od 1. 9. 1999 stěžovatelka a druhý žalovaný užívají předmětný pozemek bez právního důvodu.
Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně, k odvolání stěžovatelky a druhého žalovaného, potvrdil a vypořádal se i s argumenty, vznesenými stěžovatelkou a druhým žalovaným v odvolání, které byly v podstatě shodné s důvody, uplatněnými v ústavní stížnosti. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně po stránce skutkové i právní, přičemž dokazování ještě doplnil o listinné důkazy, v jeho rozhodnutí uvedené. Odvolací soud konstatoval, že žalobkyně postupovala při ukončení nájemního vztahu v souladu se zákonem a nadto zdůraznil, že i případná roční výpovědní lhůta by v době rozhodování odvolacího soudu uplynula. Nájemní vztah tedy nepochybně zanikl a stěžovatelka a druhý žalovaný mají povinnost pozemek vyklidit.
Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jakožto orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do jejich pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.); jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují podmínky zakotvené v ustanovení §132 o.s.ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu znovu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy.
To platí i pro projednávaný případ. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas, polemika s právními závěry soudů, ke kterým dospěly na základě provedeného dokazování. Jak vyplývá z výše uvedeného, je v projednávaném případě zřejmé, že obecné soudy provedly poměrně rozsáhlé dokazování (zejména řadou listinných důkazů jako je výpis z katastru nemovitostí, smlouvou o dočasném užívání pozemku, rozhodnutím okresního pozemkového úřadu, dokumentací o stavu pozemkové parcely atd.). Svá rozhodnutí řádně odůvodnily tak, jak vyžadují příslušná ustanovení občanského soudního řádu (zejména §2, §132, §157) a uvedly jakými úvahami se řídily při hodnocení důkazů i jaká ustanovení právních předpisů použily pro posouzení zjištěného skutkového stavu.
Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by v souzeném případě došlo k porušení práva na spravedlivé řízení. Čl. 36 Listiny je ustanovením, které garantuje právo na soudní ochranu, přirozeně však nelze toto ustanovení vykládat jako právo na úspěch ve sporu. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Právní závěry soudu přitom evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a nelze dospět ani k závěru, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, což by jedině mohlo vést k tomu, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí v daném případě zrušil. Uvedené okolnosti jsou natolik zřejmé, že Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. září 2000 JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu