ECLI:CZ:US:2000:2.US.236.98
sp. zn. II. ÚS 236/98
Usnesení
II.ÚS 236/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Miloše Holečka a JUDr. Antonína Procházky, o ústavní stížnosti stěžovatele R.K., zastoupeného advokátkou JUDr. Z.K., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 1. 1998, sp. zn. 4 To 622/97, a rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, ze dne 5. 11. 1997, sp. zn. 12 T 143/97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 21. 5. 1998 doručena ústavní stížnost stěžovatele, která byla podána k poštovní přepravě dne 20. 5. 1998.
V návrhu ústavní stížnosti se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 1. 1998, sp. zn. 4 To 622/97, a rozsudek Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, ze dne 5. 11. 1997, sp. zn. 12T 143/97.
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, ze dne 5. 11. 1997, sp. zn. 12 T 143/97, byl mimo jiné stěžovatel uznán vinným v bodě 4) výroku o vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 trestního zákona, v bodě 5) výroku o vině jako zvlášť nebezpečný recidivista pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §§41/1, 8/1-222/1 trestního zákona, jednak trestným činem porušování domovní svobody podle §238/1,2 trestního zákona a jednak trestným činem poškozování cizí věci podle §257/1 trestního zákona.
II.ÚS 236/98
V bodě 6) výroku o vině byl uznán vinným pokusem trestného činu krádeže podle §§8/1-247/lb),e) trestního zákona. Za to byl odsouzen podle: §222/1 a §42 trestního zákona za použití §35/2 trestního zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody v celkovém trvání 7,5 let nepodmíněně a podle §39a/2d) trestního zákona byl pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, přičemž se zaměřil do výroku o vině i trestu. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 5. 1. 1998, sp. zn. 4 To 622/97, zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v jeho věci ve výroku o souhrnném trestu a nově stěžovatele odsoudil podle ustanovení §222 odst. l trestního zákona za použití ustanovení §35 odst. 2, §42 odst. 1 trestního zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 roků a 6 měsíců nepodmíněně. Podle §39a odst. 2 písm. d) trestního zákona byl stěžovatel pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně odvolací soud zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Karviné, pobočka Havířov, sp. zn. 11 T 252/96, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že oběma napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo a svoboda zaručená ústavním zákonem, a to právo na spravedlivý soudní proces podle čl. 38 odst. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Podle stěžovatele porušení zákona spočívá v tom, že k hlavnímu líčení nebyla předvolána i další osoba jménem S., soud se nezabýval rozpory ve výpovědi obžalovaného B. a stěžovateli nebyl dokázán žalovaný skutek, neboť' průběh útoku neodpovídá nálezu v lékařské zprávě, když oba rozsudky se opírají toliko o výpověď poškozeného, která je nevěrohodná a které do jisté míry odporuje i znalecký posudek z oboru lékařství. Soudy pochybily, pokud nepřipustily důkazy navrhované stěžovatelem, čímž bylo potlačeno jeho právo na obhajobu.
Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost po doplnění odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na obsah ústavní stížnosti si vyžádal vyjádření účastníků a připojil si spis Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, sp. zn. 12 T 143/97.
Krajský soud v Ostravě ani Okresní soud v Karviné, pobočka v Havířově, se k ústavní stížnosti nevyjádřili.
II.ÚS 236/98
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že okolnosti, uvedené v ústavní stížnosti, nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadených rozhodnutí zásadním způsobem zpochybnit a ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
Ústavnímu soudu jako soudu ochrany ústavnosti nepřísluší zabývat se kontrolou rozhodnutí obecných soudů z jiného hlediska, než z hlediska ústavnosti napadeného rozhodnutí. Není tedy možné zabývat se konkrétními body ústavní stížnosti, jak je předkládá stěžovatel, a hodnotit důkazy. Hodnocení důkazů je plně v pravomoci obecných soudů.
Pokud se týká trestního řízení, platí zde zákonem stanovená pravidla pro hodnocení důkazů (ustanovení §2 odst. 6 a §125 trestního řádu). Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, ani váhu jednotlivých důkazů. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při tomto zhodnocení nemůže soud postupovat libovolně, jeho vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení musí být tedy odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a být jejich logickým důsledkem Přitom přezkoumávání rozsudku v odvolacím řízení lze zkoumat pouze to, zda při vytváření svého názoru soud postupoval správně.
Ústavní soud konstatuje, že věc, která je předmětem ústavní stížnosti, byla projednána v řádně vedeném soudním řízení, ve kterém nebylo shledáno porušení zásad trestního řízení. Oba soudy věnovaly věci náležitou pozornost. Umožnily stěžovateli uplatnit jeho ústavně zaručená základní procesní práva při jednání i v podobě odvolání a ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny bylo stěžovateli umožněno, aby se vyjádřil ke všem provedeným důkazům. Námitky uvedené v ústavní stížnosti stěžovatel předložil v odvolacím řízení a odvolací soud se s nimi vypořádal v souladu s §254 trestního řádu. Stěžovatel tak pouze pokračuje v argumentaci a dokazování, které bylo předmětem řízení před obecnými soudy. Obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí okolnosti, ze kterých vycházely při právním posouzení jednání stěžovatele, uvedly a své úvahy i dostatečným způsobem rozvedly. Také skutkové a právní závěry okresního i krajského soudu mají logickou oporu ve všech provedených důkazech, pokud jsou tyto samozřejmě hodnoceny ve vzájemné souvislosti.
Pokud se týká namítaného porušení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, podle kterého každý, kdo je obviněn z trestného činu má mimo jiné právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě, Ústavní soud ze spisu Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, sp. zn. 12 T 143/97, zjistil, že stěžovatel na jednání soudu prvního stupně dne 21. 10. 1997 souhlasil s přečtením výpovědi svědka S. učiněné v přípravném řízení a námitky k tomu, že svědek S. nebyl vyslechnut soudem prvního stupně, vznesl až v odvolacím řízení. Ani v tomto bodě proto nejsou námitky stěžovatele důvodné.
Čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR stanoví, že soudce je při rozhodování vázán zákonem. Tato ustanovení Ústavy ČR určují základní principy jednání soudu v právním státě. Jednáním soudu nemohou být porušeny. Poukaz stěžovatele na porušení jeho práv zakotvených v tomto článku je tedy bezpředmětný.
Je tedy zřejmé, že napadeným rozhodnutím nedošlo k zásahu do namítaných základních práv a svobod stěžovatele, které jsou zaručeny ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR.
Za tohoto stavu věci Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 18. 4. 2000
Vojtěch Cepl
předseda senátu Ústavního soudu