ECLI:CZ:US:2000:2.US.250.2000
sp. zn. II. ÚS 250/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského ve věci ústavní stížnosti Ing. J. V., zastoupeného JUDr. L. V., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28.1.2000, č.j. 28 Ca 210/98-31, a rozhodnutí náměstka policejního prezidenta ČR ze dne 29.5.1998, č.6, takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností napadá navrhovatel v záhlaví usnesení uvedený rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele (dříve žalobce) na přezkoumání rozhodnutí Policejního prezidia ČR ze dne 29.5.1998, č. 6. Tímto posledně jmenovaným rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání navrhovatele proti rozhodnutí Ředitelství služby železniční policie ze dne 2.3.1998, č.j. RZP-123/Lo-98, o nepřiznání nároku na odchodné.
V odůvodnění svého návrhu stěžovatel shrnul své předchozí působení nejprve u Sboru ozbrojené ochrany železnic, kde byl zaměstnán od 1.7.1985. Ode dne 29.5.1992 přešel na základě organizačních změn do funkce odborného rady oblastního ředitelství Federální železniční policie Olomouc, kdy se jeho pracovní poměr změnil na služební poměr policisty FŽP. V důsledku zániku ČSFR byl navrhovatel propuštěn z tohoto služebního poměru k datu 31.12.1993 a od 1.1.1994 působil až do ukončení služebního poměru ke dni 31.12.1997 u Oblastního ředitelství služby železniční policie Olomouc v hodnosti majora. Po skončení služebního poměru požádal navrhovatel ve smyslu zák.č. 186/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, o přiznání odchodného a příspěvku za službu, neboť je přesvědčen, že splňuje podmínky pro jejich přiznání, když podle jeho názoru jeho pracovní a služební poměr trval nepřetržitě od 1.7.1985 do 31.12.1997, tedy 12 let a 6 měsíců.
Stěžovatel podal proti rozhodnutí č. 6 náměstka policejního prezidenta ve věcech služebního poměru žalobu, která byla rozsudkem Městského soudu v Praze zamítnuta. Proti správnímu rozhodnutí a napadenému rozsudku navrhovatel namítá porušení svých práv zakotvených v čl. 2 odst. 2, čl. 28 a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy.
Prováděcím předpisem k zák.č. 186/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je podle názoru stěžovatele výnos ministerstva vnitra ČR č. 374/1992 Sb., který prý ve své dikci ust.§80 překračuje meze již zmiňovaného zákona o služebním poměru příslušníků Policie ČR tím, že údajně stanoví další omezení a podmínky, s nimiž zákon č. 186/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nepočítá.
Správní rozhodnutí a napadený rozsudek vedly ve svých důsledcích podle tvrzení stěžovatele k vytvoření nerovného postavení policistů před zákonem, neboť policista, který vykonával službu (dříve byl v pracovním poměru) v bezpečnostních sborech bez přerušení daného zákonnými změnami, by splnil podmínky pro přiznání nároků oproti tomu, kdo službu přerušil v důsledku zákonných změn, a to i v případě, že doba trvání jejich služebního poměru by byla shodná.
Navrhovatel dále poukazuje na znění ust. §153 zák. č. 186/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a uvádí, že v jeho případě nebyla neodůvodněně do doby rozhodné pro přiznání nároku na odchodné a příspěvek za službu započtena doba, kdy byl v pracovněprávním poměru u Sboru ozbrojené ochrany železnic.
Z napadeného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28.1.2000, č.j. 28 Ca 210/98-31, Ústavní soud zjistil, že žaloba stěžovatele proti rozhodnutí náměstka policejního prezidenta ze dne 29.5.1998, č.6 byla zamítnuta. Žalobou napadeným správním rozhodnutím bylo zamítavě rozhodnuto o odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Ředitelství služby železniční policie ČR ze dne 2.3.1998, č.j. RZP-123/LO-98, o nepřiznání nároku stěžovatele na odchodné podle ust. §114 odst. 1 zák. č. 186/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Městský soud konstatoval, že zák. č. 230/1992 Sb. byla zřízena Federální železniční policie ( §44 odst.1 cit. zákona). Z dikce ust. §44 odst. 2 téhož zákona městský soud dovodil, že doba trvání pracovního poměru u Sboru ozbrojené ochrany železnic se započítává pouze pro takové účely, které se vztahují k úpravě existujícího služebního poměru, nikoli však pro účely nároků souvisejících se skončením služebního poměru policisty (odchodné dle §114 a příspěvek za službu dle §116 zák. č. 186/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Z ust. §153 zák. č. 186/1992 Sb. přezkumný soud dovodil, že jestliže ze zák.č. 230/1992 Sb. nevyplývá, že by mělo dojít k započtení doby trvání pracovního poměru u Sboru ozbrojené ochrany železnic do nároků vyplývajících ze služebního poměru, když tato doba nebyla započtena podle dosavadního předpisu, nemohla být započtena ani podle ust. §153 odst. 1 zák. č. 186/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. V ust. §154 odst. 1 písm. b) zák. č. 186/1992 Sb , ve znění pozdějších předpisů, je upravena délka započitatelné služby u příslušníků Federální železniční policie, ve vztahu k nárokům s tím spojeným. Současně cit. ust. upravuje zápočet délky služby a nároků s tím spojených u příslušníků Federálního policejního sboru a Sboru hradní policie, nároky u příslušníků Sboru ozbrojené ochrany železnic však neupravuje.
Uvedení ust. §80 odst. 2 výnosu min. vnitra ČR reg. pod č. 374/1992 Sb. ve správním rozhodnutí považoval městský soud za nepřesné a nadbytečné, neboť je především nutné vycházet z toho, že stěžovatel nesplnil podmínku pro přiznání odchodného uvedenou v ust. §114 zák. č. 186/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. 6 let trvání služebního poměru. Z těchto důvodů dospěl městský soud k závěru, že žalobu je nutné podle ust. §250j odst. 1 o.s.ř. zamítnout jako nedůvodnou.
Stěžovatel opírá důvodnost svého podání o údajné porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy, který uvádí, že "státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.", dále čl. 2 odst. 2 Listiny, jež způsobem obdobným cit. čl. Ústavy deklaruje skutečnost, že "státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon". Současně podle názoru stěžovatele došlo k porušení čl. 28 a čl. 36 odst. 2 Listiny.
Námitka navrhovatele, týkající se údajného překročení mezí příslušných zákonů při výkonu státní moci, směřuje proti dikci ust. §80 výnosu MV ČR reg. pod č.374/1992 Sb., ve vztahu k překročení mezí daných zák.č. 186/1992 Sb. jako právního předpisu vyšší právní síly.
Jak již konstatoval přezkumný soud, je odkaz na cit. ust. §80 tohoto právního předpisu v napadeném správním rozhodnutí nepřesné a navíc zcela nadbytečné, když těžiště právní úpravy předmětného problému je nutno hledat v příslušných ustanoveních zák. č. 186/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ve vztahu k zák. č. 230/1992 Sb. Aplikaci cit. právních předpisů a jejich výklad správním orgánem shledal Městský soud v Praze za zcela adekvátní při řešení daného právního problému. Ústavní soud se s právními závěry uvedenými v napadeném rozsudku zcela ztotožňuje.
Nelze souhlasit s právním názorem stěžovatele, jestliže své nároky opírá o právní předpisy platné pro příslušníky jiných služebních poměrů, které na jeho postavení nedopadají a nelze jejich výkladu použít ani "per analogiam". Ústavní soud je nucen zdůraznit, že nejednotnost právní úpravy stejné problematiky u jiných služebních poměrů nezakládá ani protizákonnost ani protiústavnost stížností napadených rozhodnutí.
Z obsahu ústavní stížnosti není zřejmé, v čem navrhovatel spatřuje porušení čl. 28 Listiny, neboť cit. čl. zakotvuje právo zaměstnance na spravedlivou odměnu za práci..., když nároky uplatňované stěžovatelem podle §114 a §116 zák. č. 186/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů nespadají do této kategorie odměňování.
Ve smyslu ust. §244 a násl. o.s.ř. přezkumný soud posoudil zákonnost správní žalobou napadeného rozhodnutí, když vycházel z námitek stěžovatele (dříve žalobce) obsažených v žalobě. Vzhledem k tomu, že soudem zjištěný skutkový stav věci měl oporu ve skutkových zjištěních napadeného správního orgánu a korespondoval i s obsahem správního spisu, dospěl přezkumný soud zcela správně k závěru, že podstatou při řešení označené právní věci je právní rozbor zákonných ustanovení právních předpisů na danou problematiku dopadajících. Rovněž v tomto případě nezjistil městský soud nesprávné právní posouzení věci správním orgánem. Za této situace nelze považovat námitku stěžovatele o údajném porušení čl. 36 odst. 2 Listiny za opodstatněnou, když městský soud v rámci řízení o žalobě stěžovatele podle části páté, hlavy druhé o.s.ř., neporušil procesní práva navrhovatele.
Ze všech důvodů shora uvedených byl proto II. senát Ústavního soudu nucen podaný návrh ve smyslu ust. §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb, ve znění pozdější předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu ÚS
V Brně dne 4. října 2000