ECLI:CZ:US:2000:2.US.254.99
sp. zn. II. ÚS 254/99
Usnesení
II. ÚS 254/99
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, ve věci ústavní stížnosti I. V. U., zastoupeného JUDr. V. K., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.3.1999, sp. zn.7 Tvo 43/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel se dne 17.5.1999 obrátil na Ústavní soud ústavní stížností, která Ústavnímu soudu došla dne 21.5.1999. Ústavní stížnost směřovala proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.3.1999, sp.zn. 7 Tvo 43/99, kterým byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26.2.1999, sp.zn. 2 Ntv 3/99, na základě kterého byla stěžovateli podle ustanovení §71 odst. 3 trestního řádu prodloužena lhůta trvání vazby do 13.7.1999 a zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že pokud Nejvyšší soud ČR v napadeném usnesení spatřoval jako důvod prodloužení vazby podle §71 odst. 3 trestního řádu obtížnost a důkazní náročnost věci, pak by se muselo jednat o natolik značný a mimořádný stupeň obtížnosti věci, že ani skutečně produktivní využití zatímní doby vazby obviněného ke skončení řízení objektivně nepostačuje. O takový případ se však prý v daném případě nejedná, neboť rozhodujícím důvodem délky proběhnuvšího přípravného řízení, ale i zatímního řízení před soudy, není mimořádná obtížnost a skutková nebo právní komplikovanost věci, ale naopak mimořádná zdlouhavost a v některých fázích přímo nečinnost příslušných orgánů. V trestní věci stěžovatele nebyly prokázány takové závažné důvody, v jejichž důsledku nebylo možno v uplynulé vazební lhůtě (do 13.3.1999) vazební věc ukončit. V ústavní stížností napadeném usnesení Nejvyššího soudu ČR došlo podle názoru stěžovatele k porušení čl. 8 odst. 5 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 9 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 90 Ústavy ČR. Navrhuje proto zrušit citované usnesení Nejvyššího
11. ÚS 254/99
soudu ČR a zároveň usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26.2.1999, sp.zn. 2 Ntv 3/99.
Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na obsah ústavní stížnosti si podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o ústavním soudu vyžádal vyjádření účastníka řízení.
Nejvyšší soud ČR jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že Nejvyšší soud při posuzování podmínek, které zákon v ustanovení §71 odst. 3 trestního řádu stanoví pro prodloužení vazby a které se vztahují k okolnosti, že trestní stíhání nemohlo být skončeno ani v prodloužené době trvání vazby "pro obtížnost nebo z jiných závažných důvodů", si byl vědom toho, že v rámci trestního stíhání, zejména ve stádiu přípravného řízení, byl mezi některými vyšetřovacími úkony časový odstup, který vzbuzuje pochybnosti o tom, že bylo důsledně postupováno podle §71 odst. 1 trestního řádu, jakož si byl vědom také ústavně garantovaného práva obviněného, aby jeho věc byla projednána v přiměřené lhůtě. Poté, co Nejvyšší soud zhodnotil řízení jako celek, dospěl k závěru, že pokud je mezi některými vyšetřovacími úkony větší časový odstup, mělo to na celkovou délku řízení jen dílčí vliv a že primárně byla délka řízení vyvolána okolnostmi, které věc charakterizují jako obtížnou v míře, jež je ještě slučitelná s hledisky uvedenými v §71 odst. 3 trestního řádu. Z tohoto důvodu se Nejvyšší soud domnívá, že usnesením, napadeným ústavní stížností, nebyla porušena žádná základní práva ani svobody zakotvená v ústavě, resp. v Listině, ani v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud vzal v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných právních předpisů zastávaný stěžovatelem, tak výklad zastávaný v dosavadních řízeních ve věci rozhodujících orgánů veřejné. moci, a to při respektování skutečnosti, že Ústavní soud není další soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Ústavní soud neshledal v souzené věci extrémní nesoulad mezi právními závěry Nejvyššího soudu ČR a vykonanými skutkovými zjištěními v předmětné trestní věci.
Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisového materiálu Vrchního soudu v Praze, vyžádaného Ústavním soudem, sp.zn. 2 Ntv 3/99, je pak zřejmé, že stěžovatel zejména opakuje námitky již uplatněné v řádném soudním řízení, na něž Nejvyšší soud ČR podrobně reagoval ve svém rozhodnutí a stejně tak pouze polemizuje s právními závěry, které obecný soud přijal.
V této souvislosti Ústavní soud nemůže přijmout námitku stěžovatele, že Nejvyšší soud ČR při odůvodňování podmínek prodloužení vazby podle §71 odst. 3 a odst. 4 trestního řádu zaujal nekonkrétní a přímo paušální postup, která je vyvracena zněním závěrečné části odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ČR, ve které se Nejvyšší soud s požadavky a podmínkami citovaných zákonných ustanovení dostatečně podrobně vypořádává a vyvozuje z nich odpovídající právní závěry.
II. ÚS 254/99
Nutno tedy uzavřít, že samotná skutečnost, že obecný soud nevyhověl návrhu stěžovatele, nemůže být považována za porušení základních práv a svobod, pokud při rozhodování o návrhu soud dodržel procesní postupy stanovené zákonem.
Za tohoto stavu věci Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 19. 9. 2000
JUDr. Antonín Procházka předseda senátu Ústavního soudu