ECLI:CZ:US:2000:2.US.26.99
sp. zn. II. ÚS 26/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Cepla a soudců Miloše Holečka a Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti navrhovatele D. F., podnikajícího pod obchodním jménem D. F. zastoupeného advokátem JUDr. J. U., proti 1) Ústavu dopravního inženýrství hlavního města Prahy, 2) Magistrátu hlavního města Prahy 3) Zastupitelstvu hlavního města Prahy, spojené s návrhem na zrušení zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, vyhlášky č. 187/1994 Sb., kterou se provádí zákon o silniční dopravě, vyhlášky hlavního města Prahy č. 23/1998 Sbírky obecně závazných vyhlášek hl. města Prahy, o ověřování znalostí řidičů taxislužby, ze dne 9. 7. 1998, takto:
Ústavní stížnost a návrhy na zrušení právních předpisů s ní spojené se o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Navrhovatel se ve své ústavní stížnosti (podání ze dne 15. 1. 1999, doplněné podáním ze dne 1. 2. 1999 a podáním ze dne 14. 4. 1999), domáhal vydání nálezu, ve kterém by Ústavní soud vyslovil, že odpůrcům se zakazuje pokračovat v porušování práva na svobodné podnikání v mezích stanovených zákonem podle čl. 26 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a zejména se jim proto zakazuje vůči stěžovateli 1) organizovat, provádět a vyhodnocovat zkoušky pro jeho zaměstnance - řidiče taxi a vydávat jim osvědčení o složení zkoušek řidičů taxi jako akt veřejné moci, 2) vázat na existenci těchto osvědčení oprávnění k provozování taxislužby na území hl. města Prahy, 3) stanovit mu další podmínky pro provozování živnosti, které nejsou upraveny zákonem, 4) provádět další úkony, které jakkoli brání využívat vydaného státního povolení k provozování živnosti. Spolu s ústavní stížností podal návrh na zrušení zák. č. 111/1994 Sb., ve znění zákonů č. 38/1995 Sb. a č. 304/1997 Sb., o silniční dopravě, vyhlášky č. 187/1994 Sb., ve znění vyhlášek č. 48/1998 Sb. a č. 49/1998 Sb., kterou se provádí zákon o silniční dopravě a vyhlášky hl. města Prahy, o ověřování znalostí řidičů taxislužby na území hl. města Prahy, schválené usnesením zastupitelstva hl. města Prahy č. 40/31 ze dne 9. 7. 1998, publikované pod č. 23/1998 Sbírky obecně závazných vyhlášek hl. města Prahy.
Současně byl podán návrh na vydání předběžného opatření.
Navrhovatel ve své obsáhlé ústavní stížnosti v podstatě uvedl, že od 10. 7. 1991 podniká na základě koncesní listiny v oboru taxislužba, a že na základě vyhlášky č. 23/1998 Sbírky obecně závazných vyhlášek hl. města Prahy ze dne 9. 7. 1998 o ověřování znalostí řidičů taxislužby na území hl. města Prahy (dále jen "Vyhláška") je nucen se podrobit zkoušce a prokázat znalosti místopisu, právních předpisů, upravujících taxislužbu a ochranu spotřebitele, a znalosti obsluhy taxametru.
Navrhovatel dále uvedl, že nesouhlasí s rozsahem požadovaných znalostí, se způsobem provádění zkoušky, s časovou omezeností platnosti osvědčení o složení zkoušky a i s tím, že předmětná vyhláška vyloučila použití předpisů o správním řízení.
Navrhovatel má za to, že do jeho práva svobodně podnikat bylo zasaženo tím, že pro jeho živnostenské podnikání byla zavedena uvedenou vyhláškou další podmínka.
Uvedené povinnosti vyplývají jednak z vyhlášky a zákona o silniční dopravě č. 111/1994 Sb. včetně jeho prováděcí vyhlášky č. 187/1994 Sb.
Dle navrhovatele zák. č. 111/1994 Sb. v platném znění svojí koncepcí narušuje podstatu a smysl ústavou zaručeného práva svobodně podnikat. Nesouhlasí zejména s ustanovením §21 odst. 7, kterým je založena samostatná působnost obcí ke stanovení podmínek provozování taxislužby, stejné jako s ustanovením §41 odst. 2 cit. zákona, kterým se obec zmocňuje k vydání obecně závazné vyhlášky. Rovněž nesouhlasí s ustanovením §6 odst. 4, které obsahuje zmocnění ke stanovení odborné způsobilosti obsahu a rozsahu zkoušek a podrobnosti k jejich skládání prováděcím předpisem, neboť jen zákon může stanovit podmínky a omezení pro výkon určitých povolání (čl. 26 Listiny) a rovněž je v rozporu s čl. 4 odst. 1 Listiny, podle něhož lze povinnosti ukládat jen na základě zákona a v jeho mezích. Dále navrhovatel zdůraznil, že silničním zákonem a jeho prováděcí vyhláškou bylo porušeno právo rovnosti jednotlivých podnikatelů v dopravě i podnikatelů jako takových. Navrhovatel dospěl k závěru, že celkovou vadnou koncepci zákona nelze napravit ústavně konformním způsobem a je proto třeba zrušit celý silniční zákon včetně prováděcí vyhlášky, neboť zrušením dílčích ustanovení by bylo zachováno nefunkční torzo.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s vyjádřeními Magistrátu hl. města Prahy, odborů dopravy a živnostenského, zaslaných k obsahově totožné ústavní stížnosti, projednávané pod sp. zn. IV. ÚS 11/99, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s platnou právní úpravou provozování taxislužby, jak je stanovena silničním zákonem a prováděcími předpisy k němu vydanými, a to za situace, kdy právě Listina v čl. 26 odst. 2 výslovně podmiňuje realizaci práva každého podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost, splněním podmínek stanovených zákonem. Z ústavněprávního hlediska pak jde především o posouzení otázky, zda je či není slučitelné s ústavním pořádkem, jestliže zákonodárce pro výkon určitých činností povolených či provozovaných podle dřívějších předpisů stanoví podmínky nové, tedy především otázek souvisejících s principem rovnosti a právní jistoty. Ustanovení §40a odst. 1 zák. č. 111/1994 Sb., jímž byl zákon doplněn zákonem č. 304/1997 Sb., je ustanovením intertemporálním, tedy ustanovením, které řeší střet právní úpravy staré (která podmínky k výkonu určité činnosti upravovala liberálněji) s právní úpravou novou. Způsob řešení tohoto střetu vytváří tzv. nepravou retroaktivitu, když pro určitou vymezenou skupinu subjektů se účinnost nové úpravy (splnění jedné z podmínek) odkládá do stanoveného termínu. Těmto subjektům je tedy poskytnuta příležitost splnit náročnější či jiné podmínky nové úpravy a současně si v tomto období zachovat kontinuitně svůj status. Taková úprava nezakládá dle přesvědčení senátu Ústavního soudu žádnou nerovnost. Nerovnost by naopak nutně přineslo řešení, které by dosavadním držitelům oprávnění k určité činnosti ponechalo, zatímco podmínky nové a přísnější by platily pouze pro uchazeče nové. Řešení, které zákonodárce zvolil, rozhodně nemá znaky libovůle a není v rozporu s principem rovnosti, jak je Ústavním soudem chápán (viz např. nálezy č. 3 a 9, sv. 1, Sbírka nálezů a usnesení ÚS ČR). Nesvědčí o tom ani míra odlišnosti staré a nové úpravy, ani důvody pro zavedení tzv. způsobilostních zkoušek, které lze označit naopak za rozumné a také v řadě civilizovaných zemí obvyklé a běžné. Rozhodně tedy nejde o postup diskriminující. Rovněž tak výslovné zákonné zmocnění obce, stanovit obecně závaznou vyhláškou jako podmínku provozování taxislužby na jejím území prokázání určitých znalostí, nikterak nevybočuje z ústavních mezí, opírajíc se o výslovné obecné zmocnění §21 odst. 7 a §41 odst. 2 zák. č. 111/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost se opírá prakticky výhradně o argumentaci vycházející z přesvědčení stěžovatelů o neústavnosti právních předpisů, které se k věci vztahují, přičemž, jak výše uvedeno, Ústavní soud považuje tato tvrzení za zjevně neopodstatněná, nezbylo než podanou stížnost a návrhy s ní spojené odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a b) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. JUDr. Vojtěch Cepl
V Brně dne 23. 3. 2000 předseda senátu