ECLI:CZ:US:2000:2.US.268.98
sp. zn. II. ÚS 268/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Cepla a soudců Miloše Holečka a Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. J.Š., zastoupeného JUDr. M.H., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 2. 1998, čj. 1 Co 13/96-8, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ve své včas podané ústavní stížnosti domáhal s odvoláním na porušení čl. 4 odst. 1, čl. 10 odst. 3, čl. 36 odst. 1a, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy České republiky zrušení shora uvedeného rozsudku, kterým byl ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 1995, čj. 35 C 100/94-53, zamítnut jeho návrh na omluvu a náhradu nemajetkové újmy z titulu práva na ochranu osobnosti dle §13 OZ. Na odůvodnění své ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že v roce 1993 publikoval deník R. sérii lživých údajů o jeho osobě, ačkoliv zastával funkci GP, přičemž jediným důvodem byla politická a názorová rozdílnost na řešení komunistických zločinů, a to s tím důsledkem, že na funkci rezignoval. Konkrétně dále stěžovatel namítal povšechnost a povrchnost přístupu soudu, pokud jde o odůvodnění napadených rozsudků, zejména v návaznosti na objektivně prokázaný skutkový stav věci. Dále uvedl, že články představovaly politickou kampaň zaměřenou nikoliv proti jeho osobě, ale proti funkci GP s cílem jeho odvolání či vynucení rezignace, tedy že ve skutečnosti šlo o dosažení odstranění vysokého státního představitele jinými než zákonnými postupy. V souvislosti s rozhodnutím soudu stran odškodnění v penězích vyslovil stěžovatel názor, že v kauzách tohoto druhu je rozhodující minulá a osobní politická rozdílnost a dále konstatoval, že právo lze obhajovat stejným způsobem, jakým se v minulosti obhajovalo bezpráví.
Ústavní soud již v mnoha svých rozhodnutích vyslovil, že není soudem nadřízeným soudům obecným, není vrcholem jejich soustavy a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.). Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují podmínky dané citovaným ustanovením, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy. Uvedené se plně vztahuje na projednávanou věc. Z připojeného spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 35 C 100/94, Ústavní soud zjistil, že jak Městský soud v Praze, tak Vrchní soud v Praze se žalobou stěžovatele na ochranu osobnosti ve znění "R. se omlouvá JUDr. J.Š., bývalému GP ČR za pomlouvačné a nepravdivé články, ve kterých byly uvedeny nepravdivé údaje o tom, že bývalý GP ČR JUDr. J.Š. nezaplatil daně z desetitisícových dolarových příjmů za pronájem bytu ve vlastním bytě v P., a že tedy dluží státu daně a penále celkem ve výši 357.000,- Kč. Není rovněž pravdou, že JUDr. J.Š. dostával za pronájem bytu v domě v P., celkem 1.250,- US dolarů měsíčně, jak jsme v R. zveřejnili dne 15. 9. 1993, a dále dne 17. 9. 1993 a 25. 9. 1993" zabývaly a na základě dokazování, provedeného v souladu s ustanovením §132 o.s.ř. dospěly ke skutkovému závěru o tom, že tvrzení "GP J.Š. nepřihlásil k povinnému zdanění příjmy, které mu plynou z pronájmu bytu v jeho vile v P., prokázalo to vyšetřování, které na základě článku R. zahájila před týdnem policie", je pravdivé. Dále, že tvrzení "nájemní smlouva je podepsána do r. 1995 a Š. podle našich zjištění přináší 1.250,- dolarů měsíčně" je zkresleno v části, kde se konstatuje měsíční příjem 1.250,- USD, avšak s tím, že tento nepřesný údaj byl uveden na pravou míru v článku z 25. 9. 1993. Dále dospěly obecné soudy ke skutkovému závěru, že tvrzení "dlužná částka může vzhledem k výši nájemného a délce trvání nájmu dosahovat statisícové výše", je nepravdivé, neboť dlužná částka dosahuje řádově desetitisíců, a poté, že tvrzení "že totiž Š. neplatil daně ze statisícových příjmů z pronájmu bytu ve své vile cizincům" je tvrzení pravdivé, když za rok 1992 byl dodatečně zdaněn příjem 141.120,- Kč a za rok 1991 94.080,- Kč, a konečně že tvrzení "podle našich propočtů, vycházejících ze současných předpisů (zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků) měl Š. z těchto svých příjmů zaplatit daně ve výši 65.340,- Kč, vzhledem k tomu, že tak - jak už jsme informovali - neučinil, měl by podle §63 téhož zákona zaplatit do dnešního dne penále ve výši 285.000,- Kč. Pokud by finanční úřad využil ustanovení §68 cit. zákona, činila by celková částka, kterou bývalý GP dluží státu na daních, 357.000,- Kč", je tvrzení zkreslené. Stran právního posouzení věci pak oba soudy zaujaly stanovisko, že podstata podávaných informací, tj. že stěžovatel nezaplatil daň z příjmů, jež mu plynuly z pronájmu jeho nemovitosti, byla pravdivá, a že omluva, přicházející v úvahu za nepravdivé, resp. zkreslující údaje, není přiměřená konkrétnímu zkreslení pravdy, neboť vyznívá tak, že se stěžovatel žádného krácení daně nedopustil, a proto žalobu zamítly. Ústavní soud má pak za to, že pominul-li stěžovatel svou daňovou povinnost, týkající se v r. 1992 částky 141.120,- Kč a v roce 1991 částky 94.080,- Kč, a uváží-li se, že částka 1.250,- USD byla uvedena na pravou míru (420,- USD), potom přijetí nikoliv zanedbatelných částek (141.120,- Kč a 94.080,- Kč) a tendence novin uvést věc do adekvátnější roviny, pokud jde o přijaté částky (420,- USD namísto původních 1.250,- USD), jsou momenty, bránící věc posunout do ústavně právní roviny. Uvedené skutečnosti považuje Ústavní soud za natolik zřejmé, že ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné JUDr. Vojtěch Cepl
V Brně dne 23. 3. 2000 předseda senátu