ECLI:CZ:US:2000:2.US.273.2000
sp. zn. II. ÚS 273/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatele C. T., zastoupeného JUDr. M. V., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, čj. 17 Co 155/99 - 40, ze dne 19. 5. 1999, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým se mění rozsudek Okresního soudu ve Svitavách, čj. 10 C 927/98-19, ze dne 15. 12. 1998 tak, že stěžovatel (dříve žalovaný) je povinen zaplatit žalobci 12.000,- Kč s příslušenstvím.
Z připojeného spisu Ústavní soud zjistil, že proti stěžovateli (dříve žalovanému) byla podána žaloba na zaplacení částky 12.000,- Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která žalobci vznikla tím, že stěžovatel nedodržel sjednanou výpovědní lhůtu šesti měsíců k podání výpovědi na ukončení smlouvy o nájmu nebytových prostor. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. 12. 1998, čj. 10 C 927/98-19, žalobu zamítl, neboť smlouvu považoval pro nedostatečnou specifikaci účelu nájmu a způsobu platby nájemného za neplatnou. K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem čj. 17 Co 155/99-40 ze dne 19. 5. 1999 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl. Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně předmětnou smlouvu nesprávně právně posoudil, neboť tato má předepsané náležitosti uvedené v ustanovení §3 odst. 3 zák. č. 116/1990 Sb. Smlouva je tedy platná, a jelikož stěžovatel porušil ustanovení smlouvy o formě a lhůtě k výpovědi, je žaloba i důvodná.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soud České republiky, neboť podle jeho názoru byla smlouva o nájmu absolutně neplatná, nemohlo tedy dojít k porušení právní povinnosti a žalobci nemohla vzniknout škoda. Nejvyšší soud ČR usnesením čj. 30 Cdo 2667/99-52, ze dne 8. 3. 2000, dovolání pro nepřípustnost odmítl. V odůvodnění odkázal na ustanovení §238 odst. 1 a) zák. č. 99/1963 Sb, občanský soudní řád (dále jen o.s.ř.), dle kterého je sice dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, to však neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč [§238 odst. 2 písm. a) o.s.ř.]. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal ani jiné předpoklady, které by vedly k závěru o přípustnosti dovolání, rozhodl výše uvedeným způsobem.
Podle názoru stěžovatele byla výše uvedeným postupem odvolacího soudu porušena jeho ústavní práva zakotvená v čl. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 95 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny. V ústavní stížnosti zejména poukazuje na skutečnosti, pro které považuje dotčenou smlouvu o nájmu za absolutně neplatnou.
Po přezkoumání všech skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost byla podána po lhůtě stanovené pro její podání.
Již v několika rozhodnutích Ústavního soudu byl vysloven právní názor, že v případech, kdy zákon dovolání nepřipouští, není možno dovolání považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje (viz. např. I. ÚS 22/93, III. ÚS 40/93, I. ÚS 129/97). Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze v případech, kdy to zákon připouští (§237 až §239 o.s.ř.). Z toho je třeba dovodit závěr, že pokud zákon dovolání nepřipouští, není možno je považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody poskytuje. Na znalosti mezí práva na dovolání musí Ústavní soud trvat již proto, že při podání ústavní stížnosti je stěžovatel povinně zastoupen osobou znalou práva - advokátem. V takových případech proto lhůta pro podání ústavní stížnosti plyne ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Usnesení soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva - v daném případě podat dovolání.
Podle cit. ustanovení §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb, o Ústavním soudu, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Napadený rozsudek Krajského soudu, čj. 17 Co 155/99-40, ze dne 19. 5. 1999 byl doručen právnímu zástupci stěžovatele dne 7. 7. 1999, přičemž je nutno jej pokládat za rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla podána k přepravě dne 28. 4. 2000, je z uvedeného zřejmé, že návrh byl podán po lhůtě uvedené v ustanovení §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Na základě uvedených skutečností nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako návrh podaný po lhůtě, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. července 2000 JUDr. Jiří Malenovský
soudce zpravodaj