ECLI:CZ:US:2000:2.US.274.2000
sp. zn. II. ÚS 274/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského ve věci ústavní stížnosti Ing. I. H., zastoupeného R. G., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1.2.2000, čj. 28 Co718/99-77, a rozsudku Okresního soudu v Nymburku ze dne 9.6.1999, sp. zn. 7 C 998/93, ve znění doplňujících rozsudků ze dne 4. 10. 1999, takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Dne 3.5.2000 obdržel Ústavní soud návrh stěžovatele proti v záhlaví usnesení uvedeným rozsudkům obecných soudů s odůvodněním, že oba shora označené soudy ve svých rozhodnutích nerespektovaly vlastnické právo stěžovatele, pokud zamítly jeho žalobu na vyklizení částí pozemků p.č.216 zast. plocha a p.č. 217 obec a kat. území T. zapsaných v evidenci nemovitostí u Katastrálního úřadu Nymburk.
Vzhledem k tomu, že podání vykazovalo vady ve smyslu příslušných ustanovení z.č.182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, byl stěžovatel ve stanovené lhůtě požádán o jejich odstranění. Na základě písemné žádosti navrhovatele byla původně stanovená lhůta k odstranění vad návrhu prodloužena. Dne 6.6.2000 obdržel Ústavní soud doplněné podání, ve kterém navrhovatel uvádí, že se na základě řádně registrovaných kupních smluv, uzavřených dne 15.11.1985 a 23.10.1991, stal vlastníkem rodinného domku čp. 151 se stavební parcelou č. 216 a zahradou p. č.217 v k.ú. T.. Jedním z důležitých důvodů jeho rozhodnutí koupit shora označené nemovitosti byla výměra pozemků, která podle kupních smluv měla činit téměř 700 m2. Přeměřením pozemků však stěžovatel zjistil, že jím užívaná výměra pozemků, ohraničená oplocením, je menší než by odpovídalo výkazům evidence nemovitostí a kupním smlouvám. Z tohoto důvodu podal proti J. a H. D., svým sousedům, žalobu na vyklizení částí sporných parcel.
Ze znaleckého posudku Ing. S. H. vzal soud I. stupně za prokázané, že při kancelářském zpracování technicko-hospodářského mapování v roce 1966 byly u předmětných pozemkových parcel chybně vyznačeny výměry a zobrazení tvaru hranic, které však podle vyjádření znalce nepřesahovaly povolené odchylky. Výsledek znaleckého posouzení byl podle názoru stěžovatele důvodem k zamítavému výroku obou obecných soudů.
Navrhovatel především zdůrazňuje, že nesouhlasí s právními závěry obou soudů o vlastnictví ke sporným částem pozemků, když jak tvrdí, rozhodující skutečností je obsah obou kupních smluv, neboť s ohledem na výměru pozemků byla též stanovena a zaplacena kupní cena .
Z napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze Ústavní soud zjistil, že tento soud potvrdil výrok rozsudku prvoinstančního, pokud tento rozhodl o zamítnutí žaloby stěžovatele na vyklizení částí předmětných pozemků žalovanými. Ze znaleckého posudku vypracovaného znalcem v průběhu řízení před soudem I. stupně vzal odvolací soud za prokázané, že současný průběh hranic (tvořící zeď domu č.p. 151 a zděného plotu) odpovídá stavu, jaký byl zapsán v pozemkové knize podle geometrického plánu ze dne 4.7.1941 a odpovídal stavu do roku 1964, kdy proběhlo místní šetření o průběhu vlastnických hranic, v rámci něhož došlo k přečíslování parcel. S náčrtem hranic dle místního šetření vyslovil tehdejší vlastník souhlas. K chybám došlo v roce 1966, kdy byly takto převzaty do operátu evidence nemovitostí.
Odvolací soud v návaznosti na tato skutková zjištění konstatoval, že nikdy nedošlo k uzavření smlouvy, kterou by se část pozemku p.č. 215, nyní součást pozemků p.č. 216 a 217 k.ú. T., dostala do vlastnictví právních předchůdců stěžovatele, ani nebylo ohledně části těchto pozemků vydáno rozhodnutí, kterým by právní předchůdci nebo stěžovatel nabyli k této nemovitosti vlastnictví či tuto část pozemků užívali nebo drželi jako vlastní. Nelze proto prokázat ani vydržení sporné části pozemků, a to jak právními předchůdci stěžovatele, tak ani jím samotným.
Ústavní soud z návrhu zjistil, že stěžovatel opírá důvodnost ústavní stížnosti o údajné porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen"Listina"). Podstatou ústavní stížnosti je přesvědčení navrhovatele, že jeho vlastnické právo ke sporným částem nemovitostí bylo založeno řádně registrovanými kupními smlouvami bez ohledu na skutková zjištění obecných soudů.
Je třeba zdůraznit, že tato argumentace stěžovatele je chybná. Jak již zdůraznil odvolací soud, zásadou každého právního státu je nejen ochrana existujících vlastnických práv, ale i pravidla na ně úzce navazující, že vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a požívá tedy i rovnocennou ochranu. Jak bylo tedy obecnými soudy zjištěno, právní předchůdci navrhovatele sporné části pozemků nikdy nevlastnili, neužívali ani nedrželi jako vlastní. Nemohli k nim tedy na stěžovatele převést tato práva, když zásada, že nikdo nemůže převést na jiného více práv než skutečně má, je obecně platná. Žalovat na ochranu vlastnictví ve smyslu ust.§126 odst.1, odst.2 o. z. lze však s úspěchem jen v případě, že vlastnické právo, jehož ochrany se žalobce dovolává, je nepochybné. V tomto směru však stěžovatel neunesl důkazní břemeno a obecné soudy tak zcela správně žalobu stěžovatele zamítly.
V souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu je nutné rovněž zdůraznit, že ústavní stížnost opírající se o údajné porušení čl. 11 Listiny, musí respektovat již obecně známý právní názor tohoto soudu, že se lze dovolávat ochrany cit. čl. Listiny pouze v případě vlastnického práva již konstituovaného a nikoli jen tvrzeného nároku na ně. V dané právní věci vlastnické právo, jak již bylo shora řečeno, k předmětným částem nemovitostí nevzniklo, a to ani vydržením, což znamená faktickou nemožnost porušení čl. 11 Listiny napadenými rozsudky obou obecných soudů.
Senát Ústavního soudu byl proto nucen návrh podle ust.§43 odst.2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu ÚS
V Brně dne 20. září 2000