ECLI:CZ:US:2000:2.US.280.98
sp. zn. II. ÚS 280/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavních stížností P.S., zastoupeného JUDr. R.J., proti usnesení Krajského soudu v Praze, sp. zn. 14 To 259/98, a postupu vyšetřovatele ÚV ČR, KSZ, takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t i s e o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Ve včas podaných ústavních stížnostech proti shora uvedenému rozhodnutí obecného soudu a proti postupu vyšetřovatele ÚV ČR, KSZ, stěžovatel namítá, že v trestním řízení proti němu byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst 2 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"), dále v čl. 8 odst. 2, 3, 4, čl. 14 odst. 1, 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Stěžovatel tvrdí, že k omezení jeho svobody došlo způsobem extra legem a proti němu vznesená obvinění neobsahují podstatné náležitosti dle ustanovení §160 trestního řádu. Navíc o výslechu před soudcem nebyl vyrozuměn jeho obhájce a tím došlo k porušení stěžovatelova práva na obhajobu. Žádný z vazebních důvodů není také podložen konkrétními skutečnostmi odůvodňujícími obavu z jednání uvedeného v ustanovení §67 písm. a), b), c) trestního řádu.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že sdělením obvinění podle ustanovení §160 odst. 1 trestního řádu bylo zahájeno proti stěžovateli trestní stíhání jako obviněného ze spáchání trestných činů zneužívání informací v obchodním styku podle ustanovení §128 odst. 2, 4 trestního zákona a spolupachatelství pokusu trestného činu poškozování věřitele podle ustanovení §9 odst. 2, §8 odst. 1 ve spojení s ustanovením §256 odst. 2 písm. a) a odst. 4 trestního zákona. Trestná činnost se týkala uzavření stovek smluv o postoupení pohledávek, převodu cenných papírů na cizí i tuzemské společnosti, které mnohamilionově poškodily společnost H., a K., to vše v úmyslu zmařit uspokojení pohledávek věřitelů těchto společností, avšak postupem soudu v konkurzním řízení na majetek společnosti P., bylo dokonání činu znemožněno. Dále stěžovatel jako zplnomocněný jednatel společnosti H., uzavřel smlouvu o poradenství s J.V., předsedou představenstva P. za průběžnou pevnou odměnu, aniž bylo jakékoliv poradenství poskytnuto, a smlouvu o prodeji hutního materiálu vzájemným započtením pohledávek, čímž vznikla společnosti H. značná škoda.
Stěžovatel se v době vznesení obvinění dne 5. 3. 1998 zdržoval mimo území České republiky, proto bylo trestní stíhání proti němu zahájeno jako proti uprchlému podle ustanovení §302 trestního řádu. Stěžovateli byl dne 14. 4. 1998 ustanoven obhájce a tomu doručen opis obvinění. Na stěžovatele byl vydán zatýkací rozkaz Okresním soudem Praha-východ dne 15. 4. 1998, sp. zn. Nt 595/98. Dne 20. 4. 1998 byl stěžovatel na území SRN pro dopravní nehodu v opilosti zadržen a s ohledem na vydaný zatýkací rozkaz v souladu s Evropskou úmluvou o vyjednávání sjednanou ve Š., dne 13. 2. 1992, vyhlášenou ve Sbírce zákonů pod č. 549/92, byl vydán do České republiky. K zadržení stěžovatele došlo dne 20. 4. 1998 ve 3:45 h. Téhož dne v 15:30 h byl podle ustanovení §14 odst. 1 písm. e) zákona č. 283/91 Sb., o Policii ČR, zajištěn orgány OŘ Policie ČR, jimž byl předán policejními orgány SRN. Jelikož dne 9. 3. 1998 bylo po stěžovateli vyhlášeno celostátní pátrání, převzali stěžovatele dne 20. 4. 1998 ve 23:25 h pracovníci Policie a na základě požadavku vyšetřovatele ho dne 21. 4. 1998 v 1:35 h předvedli k vyšetřovateli ÚV pro ČR v P.
Dne 21. 4. 1998 v 1:35 h mu bylo vyšetřovatelem oznámeno, že je zadržen a na návrh krajského státního zástupce byl po výslechu dne 22. 4. 1998 v 9:00 h vzat Okresním soudem Praha-východ do vazby na základě důvodů §67 písm. a), b), c) trestního řádu. Obhájce stěžovatele se dostavil po vyrozumění vyšetřovatelem v 9:25 h.
Proti usnesení o vzetí do vazby podal stěžovatel hned po jeho vyhlášení do protokolu stížnost, kterou následně odůvodnil jeho obhájce. Ve stížnosti namítal, že v obou sděleních obvinění chybí podstatná náležitost, neboť u trestného činu poškozování věřitele není uveden žádný z věřitelů a dokonce ani to, že by společnost H., a K., měly nějaké dluhy a u trestného činu zneužívání informací v obchodním styku není doloženo, že v případě prvého obchodu byl stěžovatel osobou podílející se na podnikání společnosti P., a také to, že by smlouvy nebyly naplněny. Stěžovatel dále namítal, že nebyly dodrženy závazné lhůty stanovené trestním řádem pro omezení svobody před rozhodnutím o vazbě. Stěžovatel poukazoval také na to, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu, neboť obhájce nebyl vyrozuměn o konání výslechu před soudem při rozhodování o vazbě, ačkoli požádal, aby vyrozuměn byl. Stěžovatel ve stížnosti rovněž namítal, že nebyl dán žádný z důvodů vazby uvedených v ustanovení §67 písm. a), b), c) trestního řádu.
O stížnosti stěžovatele proti usnesení o vazbě rozhodl Krajský soud v Praze dne 13. 5. 1998 usnesením, sp. zn. 14 To 259/98, s tím, že stížnost je částečně důvodná a důvody vazby jsou dány pouze podle §67 písm. a) trestního řádu. V odůvodnění svého rozhodnutí Krajský soud v Praze mimo jiné uvedl, že dosud provedené důkazy jsou dostatečným podkladem pro důvodné podezření, že se stěžovatel uvedené trestné činnosti dopustil. Podle názoru krajského soudu nemohla obstát ani námitka stěžovatele, že jeho svoboda byla omezena nezákonně: postup orgánů Policie ČR byl v souladu se zákonem a byla dodržena ustanovení trestního řádu o zadržení. Námitka stěžovatele, že při výslechu vedeném soudkyní před rozhodnutím o vazbě bylo porušeno jeho právo na obhajobu, uznal okresní soud jako oprávněnou. Soudkyně se sice pokusila vyrozumět obhájce o konání výslechu zprávou odeslanou předchozího dne faxem, ale omylem ve zprávě uvedla nesprávné datum, takže obhájce nebyl o konání výslechu vyrozuměn, ač o to předem výslovně požádal. Toto porušení zákona však nebylo dle názoru krajského soudu natolik závažné, aby nemohlo být napraveno.
Zčásti byla shledána důvodnou také námitka stěžovatele, že nejsou dány důvody vazby podle ustanovení §67 písm. b), c) trestního řádu, oprávněnou však byla krajským soudem shledána obava, že obviněný uprchne nebo se bude skrývat, neboť stěžovatel se velmi často zdržuje mimo své bydliště, přičemž jeho příbuzní nemohou nebo nechtějí podat přesnější informaci o jeho pobytu, je stíhán pro závažnou trestnou činnost, hrozí mu trest odnětí svobody v rozpětí od pěti do dvanácti roků a je obava, že by se trestnímu stíhání vyhýbal, zejména pobytem v cizině, což by mu jeho pracovní kontakty a materiální podmínky mohly umožnit.
Ústavní soud přezkoumal výše uvedená fakta z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a z hlediska mezinárodních smluv o lidských právech, kterými je Česká republika vázána, a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ke stěžovatelovým námitkám, že byl porušen čl. 2 odst. 2 Listiny, tzn. že státní moc nebyla uplatněna vůči stěžovateli způsobem a v mezích stanovených zákonem a způsobem, který zákon stanoví, Ústavní soud dodává, že trestní právo musí ze samé podstaty věci nutně obsahovat prvky represe, které v menší či větší míře zasahují do základních práv a svobod občana. Úkolem Ústavního soudu v tomto případě je posoudit intenzitu a přiměřenost takovéhoto zásahu do základních práv a svobod a v této souvislosti zjistit, zda se jedná o zásah, který zřetelně vedl k omezení, respektive k odepření základních práv a svobod, aniž by byla respektována příslušná zákonná ustanovení - v tomto případě ustanovení trestního řádu. Jedním z esenciálních znaků právního státu je princip přiměřenosti, který předpokládá, že opatření, omezující základní lidská práva a svobody, nesmějí svými negativními důsledky přesahovat pozitiva, která představuje veřejný zájem na těchto opatřeních (viz Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 12, s. 227 - nález č. 128, III. ÚS 153/97). Dle názoru Ústavního soudu v daném případě byla státní moc uplatněna přiměřeným způsobem a v mezích stanovených zákonem a nedošlo k porušení ustanovení ústavních předpisů trestního řádu.
Ke stěžovatelově námitce porušení čl. 8 odst. 2, 3, 4, tedy stíhání a zbavení svobody pouze z důvodů a způsobem stanoveným zákonem, podmínky zatčení a vzetí do vazby, Ústavní soud poukazuje na ustanovení §160 odst. 1 věta první trestního řádu, kdy ke sdělení obvinění dochází tehdy, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba. Obvinění není tedy rozhodnutím o vině, ale pouze prostředek k zahájení zákonného procesu. Z těchto důvodů je argumentace stížnosti, že jednání nenaplnilo zákonné znaky trestných činů, pro něž bylo trestní stíhání zahájeno, předčasná. V době sdělení obvinění se stěžovatel nacházel v cizině a z charakteru trestné činnosti bylo možné usoudit, že se tak trestnímu stíhání vyhýbá. Ostatně ani použití ustanovení §302 trestního řádu o řízení proti uprchlému, není pro orgány činné v trestním řízení zavazující pro celý průběh řízení. Jakmile totiž odpadnou důvody, pokračuje se v řízení podle obecných zásad, aniž je nutno předchozí část opakovat nebo doplnit jen z důvodu nepřítomnosti obviněného.
Stěžovatel tvrdí, že tím, že Česká republika nepožádala o jeho vydání SRN, a přesto byl předán českým orgánům, došlo k tomuto předání v rozporu s mezinárodní smlouvou (Evropskou úmluvou o vydávání z r. 1957) a k omezení jeho osobní svobody extra, resp. contra legem. Evropská úmluva o vydávání, která pro ČSFR vstoupila v platnost 14. 7. 1992 a cestou sukcese se stala závaznou i pro Českou republiku, není předně mezinárodní smlouvou o lidských právech a základních svobodách ve smyslu čl. 10 Ústavy ČR. Není o lidských právech, ale upravuje spolupráci mezi státy při vydávání stíhaných a odsouzených osob. Z povahy institutu vydávání je podstatný postup žádaného státu, který primárně omezí osobní svobodu vydávané osoby a poté ji předá jinému státu. V daném případě se jedná o SRN, která stěžovatele zadržela a poté předala na hranicích policejním orgánům ČR. Zda se při tom orgány SRN dopustily svým jednáním případného porušení práva na osobní svobodu stěžovatele, nemůže být předmětem zkoumání Ústavního soudu České republiky. Ústavní soud ČR může zkoumat pouze chování českých orgánů, a to poté, kdy jim byl stěžovatel - coby osoba, jejíž svoboda byla omezena - předán.
Filosofii Evropské úmluvy o vydávání odhaluje její čl. 1, který stanoví povinnost státu vydávat příslušné osoby jinému, dožadujícímu státu. Úmluva tedy byla uzavřena hlavně proto, aby napříště nedovolila státu, který byl formálně o vydání požádán jiným státem, na tuto žádost nereagovat. Omezuje tak politickou svobodu postupu státu žádaného o vydání, v daném případě tedy SRN, nikoli ČR. Evropská úmluva o vydávání naopak nikde nespecifikuje povinnost státu o vydání požádat a přirozeně nevylučuje jiné formy spolupráce států při předávání osob, pokud takové formy neznamenají zásah do lidských práv osob, jež jsou předmětem tohoto jiného typu mezistátní spolupráce (např. nelze osobu předat do státu, v němž jí hrozí důvodné nebezpečí politicky či jinak motivované perzekuce atd.). Z uvedeného vyplývá, že orgány ČR svým postupem Evropskou úmluvu o vydávání neporušily (nejednalo se tedy o jejich postup contra legem) a že - postupovaly-li mimo rámec Evropské úmluvy o vydávání (tedy extra legem) - neznamená to samo o sobě porušení jiných platných závazků.
Poté Ústavní soud přikročil k posouzení postupu českých orgánů po předání stěžovatele na hraničním přechodu S., kde ho převzali pracovníci Policie dne 20. 4. 1998 ve 23:25 h a dne 21. 4. 1998 v 1:35 h ho předvedli k vyšetřovateli ÚV pro ČR v P. Vyšetřovatelem mu bylo ve stejnou dobu oznámeno, že je zadržen. Na návrh krajského státního zástupce byl dne 22. 4. 1998 v 9:00 h vyslechnut soudem a byla na něj uvalena vazba. O výslechu byl jeho obhájce uvědomen s hodinovým předstihem telefonicky. Došlo tedy k zachování zákonných lhůt. Stěžovatel byl vzat do vazby na základě ustanovení §67 písm. a), b), c) trestního řádu. Soud druhého stupně však následně z podnětu stěžovatelovy stížnosti omezil důvody vazby pouze na ustanovení §67 písm a) trestního řádu, což dle názoru Ústavního soudu dostatečně konkretizoval.
Ke stěžovatelově námitce porušení čl. 14 odst. 1 a 4 Listiny, svobody pohybu a pobytu a práva na svobodný vstup na území České republiky, Ústavní soud uvádí, že tato stěžovatelova svoboda byla omezena zákonným způsobem v souladu s Listinou, jak již bylo ostatně uvedeno výše.
Stěžovatelem namítané porušení čl. 36 odst. 1 Listiny - způsobu domáhání se práva - nebylo s ohledem na výše uvedené rovněž porušeno. Ke stěžovatelovým námitkám na porušení jeho práva a na právní pomoc od počátku řízení a porušení procesní rovnosti účastníků (čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny) Ústavní soud jen dodává, že s ohledem na způsob řízení podle ustanovení §302 trestního řádu byl stěžovateli ustanoven obhájce již dne 14. 4. 1998, takže se stěžovateli dostávalo právní pomoci od samého počátku řízení. Stejně tak ke stěžovatelově stížnosti na průtahy v řízení (čl. 38 odst. 2 Listiny) Ústavní soud dodává, že porušení stěžovatelových práv v tomto směru nepřichází v úvahu, neboť celá věc ani nedospěla do stádia veřejného projednání. Ústavní soud naopak shledal usilovnou snahu orgánů činných v trestním řízení o rychlost a plynulost jednání.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. července 2000 Vojtěch Cepl
předseda senátu