ECLI:CZ:US:2000:2.US.292.99
sp. zn. II. ÚS 292/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského v právní věci navrhovatele ing. arch. V. L., zastoupeného advokátem JUDr. J. R., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 4. 1999, čj. 25 Co 129/97-155, a rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 23. 1. 1997, čj. 6 C 464/94-127, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel se svým návrhem, s odvoláním na porušení jeho vlastnického práva, domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle názoru stěžovatele závěr odvolacího soudu, kterým nepřipustil změnu žaloby, porušuje jeho vlastnické právo, neboť soud nerozhodoval o jeho vlastnickém právu k celým nemovitostem, ale pouze k ideální třetině a "de facto byl vlastnického práva ke dvěma třetinám svého původního majetku zbaven". Přitom odůvodnění tohoto závěru, tedy že dosavadní výsledky dokazování nemohly být pokladem pro řízení o změně návrhu, je dle stěžovatele chybné, neboť žádné nové důkazy nelze předložit a vše "o postupu při převodech vlastnictví bylo již v řízeních prokázáno". Stěžovatel napadá dále i závěr soudů obou stupňů, že stěžovatel není vlastníkem chaty "č.p. 34", neboť on zakoupil nemovitosti, na kterých chata byla postavena, chatu stavěl a sám ji chtěl i užívat, v čemž mu zabránila emigrace. Podle jeho názoru se rodiče chovali jako vlastníci z obavy z konfiskace majetku, což bylo dostatečně důkazně doloženo.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost stěžovatele spolu s připojeným spisem Okresního soudu v Semilech, sp zn. 6 C 464/94, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Z připojeného spisu Ústavní soud zjistil, že soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. 1. 1997, čj. 6 C 464/94-127, určil, že stěžovatel (v původním řízení žalobce) je ideálním spoluvlastníkem jedné třetiny st. p. č. 97 o výměře 133 m2, stavební parcely č. 258 o výměře 93 m2, poz. p. č. 1335 o výměře 2758 m2 v k. ú. S., obci Semily, zapsaných u Katastrálního úřadu v Semilech. V části, kterou se stěžovatel domáhal určení, že je výlučným vlastníkem chaty č. p. 34 na st. p. č. 258 v obci Semily, k. ú. S., žalobu zamítl, stejně jako zamítl žalobu proti prvnímu žalovanému a druhé žalované, R. J. a Haně J. V odůvodnění soud uvedl, že, vzhledem k výsledkům provedeného dokazování, stěžovatel nepozbyl spoluvlastnictví k id. 1/3 st. p. č. 97, st. p. č. 258 a st. p. č. 1335 v k. ú. S. a žalobě tak v této části vyhověl, to však pouze proti třetí žalované, R. F. Žaloba na určení vlastnictví musí směřovat proti tomu, kdo tvrdí, že je vlastníkem. Žalovaní 1. a 2. se vlastníky být necítili, a to ani ke dni podání žaloby, ani ke dni vydání tohoto rozhodnutí, a soud tak žalobu proti nim zamítl. Pokud jde o určení vlastnictví k chatě č. p. 34, soud vycházel ze zák. č. 280/49 Sb., o územním plánování a výstavbě obcí, a vládního nařízení č. 93/50 Sb., o výstavbě obcí, účinných v roce 1954, dle kterých je pro posouzení vlastnického práva rozhodné pouze to, kdo byl ve smyslu těchto předpisů stavebníkem, a konstatoval na základě provedených důkazů, že stavebníkem byl otec stěžovatele, když stěžovatel se na stavbě pouze podílel. V této části tak soud žalobu také zamítl.
Krajský soud v Hradci Králové, k odvolání stěžovatele i žalovaných, připustil zpětvzetí žaloby proti 1. žalovanému a 2. žalované, rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k nim zrušil a řízení vůči nim zastavil. Změnu žaloby, kterou se stěžovatel domáhal určení, že je vlastníkem st. p. č. 97 o výměře 133 m2, st. p. č. 258 o výměře 93 m2, poz. p. č. 1335 o výměře 2.758 m2 zapsaných u Katastrálního úřadu v Semilech na LV č. 999 pro obec Semily, k. ú. S., nepřipustil a rozsudek soudu prvního stupně jinak potvrdil. V odůvodnění se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně ohledně spoluvlastnictví stěžovatele k ideální 1/3 předmětných nemovitostí, stejně jako se závěry ohledně výlučného vlastnictví stěžovatele k chatě č. p. 34. I dle názoru odvolacího soudu totiž zhodnocením provedených důkazů nutno dospět k závěru, že stavebníkem dotčené chaty byl otec stěžovatele. Návrh stěžovatelův na změnu žaloby podle ustanovení §95 odst. 2 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o.s.ř), nepřipustil, neboť výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. Podle odvolacího soudu žalobce nepředložil žádné důkazy o tom, jakým způsobem by nabyl vlastnictví i ke dvěma zbývajícím třetinám, a proto v tomto směru ani dokazování prováděno nebylo.
Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí konstatoval, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, ani vrcholem soustavy obecných soudů, a proto nemůže nad jejich činností vykonávat přezkumný dohled. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.), jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují podmínky zakotvené v tomto ustanovení, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval, ledaže by došlo k porušení principů obsažených v hlavě páté Listiny, což stěžovatel v projednávaném případě netvrdí.
Uvedené se vztahuje i k projednávané věci. Obsah spisu Okresního soudu v Semilech, sp. zn. 6 C 464/94, nasvědčuje tomu, že obecné soudy při rozhodování o návrhu na určení výlučného vlastnictví k chatě č. p. 34 provedly celou řadu důkazů a při hodnocení těchto důkazů postupovaly podle ustanovení §132 o.s.ř. a svá rozhodnutí ve smyslu ustanovení §157 o.s.ř. řádně odůvodnily. Dospěly-li proto tímto způsobem k závěru, že stěžovatel nebyl stavebníkem, a tedy v souladu s tehdy platnými přepisy ani vlastníkem dotčené nemovitosti, je třeba takový závěr považovat za prvek nezávislého soudního rozhodnutí. Jinými slovy, skutečnost, že soudy nevyhověly návrhu stěžovatele a vyslovily právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě dostatečný důvod pro vyhovění ústavní stížnosti.
Toto se vztahuje i k druhé části ústavní stížnosti, kterou stěžovatel napadá rozhodnutí odvolacího soudu o zamítnutí návrhu na změnu žaloby. V předmětné věci odvolací soud dospěl k závěru, v souladu s ustanovením §95 odst. 2 o.s.ř., že změnu žalobního petitu připustit nelze, a svoje stanovisko v rozsudku odůvodnil. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že soud měl dostatek důkazů k tomu, aby mohl rozhodnout i o změněném návrhu, pak je nutno zdůraznit, že toto posouzení přísluší pouze soudu v rámci provádění a volného hodnocení důkazů (srov. nález sp.zn. I. ÚS 63/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, C.H. Beck 1997, str. 267 a násl.).
Podle své ustálené judikatury se Ústavní soud necítí být vázán odůvodněním podaného návrhu, nýbrž jen jeho petitem. Proto zkoumal, zda napadenými rozhodnutími nebyla porušena práva navrhovatele jiným způsobem, než sám navrhovatel namítal. Ústavní soud takto shledal, že odvolací soud porušil procesní ustanovení upravující postup při zamítnutí návrhu na změnu návrhu na zahájení řízení podle ustanovení §95 odst. 1 a 2 o.s.ř. O návrhu na změnu žaloby byl odvolací soud povinen rozhodnout usnesením, proti němuž není sice odvolání přípustné [§202 odst. 2 písm. f) o.s.ř.], avšak jeho písemné vyhotovení musí být doručeno účastníkům, jestliže je to třeba pro vedení řízení; to platí i tehdy, jestliže účastníci nebyli přítomni vyhlášení usnesení (§168 odst. 2 o.s.ř.). Tento postup nebyl v souzené věci zachován. Pokud by soud podle ustanovení §95 odst. 2 o.s.ř. nepřipustil změnu návrhu, mohl by pokračovat v řízení o původním návrhu teprve po právní moci usnesení, v němž by uvedl všechny skutečnosti, z nichž by bylo patrno, proč by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. Namísto toho odvolací soud rozhodl o nepřipuštění změny návrhu až v samém rozsudku ve věci.
Ústavní soud zohlednil při svém rozhodování toto procesní pochybení; dospěl nicméně k závěru, že přesto nedošlo k zásahu do základních lidských práv a svobod stěžovatele zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Jak již bylo výše uvedeno, občanský soudní řád nepřipouští odvolání proti usnesení, jímž byla nebo nebyla připuštěna změna návrhu. Proto, i když odvolací soud nerozhodl o nepřipuštění návrhu na změnu žaloby ve stanovené formě (tedy usnesením, po jehož právní moci by pokračoval v řízení), postavení účastníků řízení se nezměnilo, navrhovatel nebyl zkrácen na svých právech a všechna svá garantovaná procesní práva mohl v řízení uplatnit.
Ústavní soud tedy neshledal v napadených rozhodnutích soudů obou stupňů žádné porušení ústavních práv stěžovatele. Vzhledem k tomuto závěru Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. října 2000 JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu