ECLI:CZ:US:2000:2.US.293.2000
sp. zn. II. ÚS 293/2000
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Vojtěcha Cepla, o ústavní stížnosti stěžovatele F. B., zastoupeného JUDr. K. Ch., advokátem, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 3. 2000, sp. zn. 3 To 12/2000, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 1. 2000, sp. zn. 39 T 4/97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 12. 5. 2000 doručena ústavní stížnost stěžovatele, která směřovala proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 3. 2000, sp. zn. 3 To 12/2000, kterým byla zamítnuta podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu stížnost stěžovatele proti rovněž napadenému usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 1. 2000, sp. zn. 39 T 4/97, jímž bylo rozhodnuto, že se stěžovateli do trestu odnětí svobody v trvání osmi roků nezapočítává vazba v trvání od 8. 6. 1992 do 8. 6. 1993.
V návrhu ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že dobu od 8. 6. 1992 do 8. 6. 1993 strávil ve vazbě, když bylo v té době pro němu vedeno trestní řízení v trestní věci vedené Policií ČR - Městským úřadem vyšetřování Brno, pod sp. zn. ČVS: MVV-2069/50-92. Trestní stíhání v této věci bylo proti stěžovateli pak zastaveno usnesením vyšetřovatele ze dne 11. 6. 1997, sp. zn. ČVS: MVV-2069/50-92, podle §172 odst. 2 písm. a) trestního řádu z důvodu, že trestní stíhání, k němuž může trestní stíhání vést, je zcela bez významu k trestu, který měl stěžovatele podle očekávání postihnout. Z tohoto usnesení o zastavení trestního stíhání je zřejmé, že trestní stíhání bylo v této věci zastaveno právě v souvislosti se zjištěním, že se měl dopustit dalšího trestného činu podle §222 odst. 1 a 3 trestního zákona, pro který byl stěžovatel následně odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 17. 7. 1997, pod č. j. 39 T 4/97-269, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 11. 1997, sp. zn. 3 To 156/97, k trestu odnětí svobody v trvání 8 roků. Stěžovatel proto požádal ve smyslu §38 trestního zákona o započtení vazby, ve které se nacházel v době od 8. 6. 1992 do 8. 6. 1993, do trestu mu uloženému shora uvedeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 11. 1997, sp. zn. 3 To 156/97
Stěžovatel má za to, že napadenými rozhodnutími obou obecných soudů bylo porušeno jeho základní ústavní právo na osobní svobodu garantovanou v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále právo na spravedlivý proces a na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a v nezákonném postupu obecných soudů spatřuje stěžovatel i porušení podmínek plynoucích z čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.
Stěžovatel současně odkázal na publikovaný judikát - rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 10. 1997, sp. zn. 2 Tzn 84/97, uveřejněný pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4, ročník 1998.
Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na obsah ústavní stížnosti si vyžádal vyjádření Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně.
Vrchní soud v Olomouci ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 17. 7. 2000 odkázal na odůvodnění svého usnesení ze dne 8. 3. 2000, sp. zn. 3 To 12/2000, a uvedl, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou. K porušení namítaných práv stěžovatele rozhodnutím tohoto soudu nedošlo. Pokud stěžovatel odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, publikované pod č. 21/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podotýká, že toto rozhodnutí má na mysli jinou procesní situaci, kde na rozdíl od nyní posuzovaného případu, došlo k odsouzení, tedy uznání pachatele na vinu, byť bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu.
Krajský soud v Brně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 13. 7. 2000 uvedl, že úhrnný a souhrnný trest jsou dva z řady případů postihu mnohosti trestné činnosti téhož pachatele. Jde o trestání souběhu, tzv. případů, kdy pachatel spáchá více trestných činů předtím, než je za spáchání kteréhokoliv z těchto trestných činů vyhlášen odsuzující rozsudek soudem prvního stupně. Úhrnný trest přichází v úvahu v případě souběhu jednočinného i vícečinného a nezáleží ani na tom, zda jde o souběh stejnorodý či nestejnorodý. Ukládá se pouze za podmínky, že o všech spáchaných činech téhož pachatele se rozhoduje ve společném řízení a rozsudku. Souhrnný trest je možný pouze v případě více činného souběhu. Vícečinný souběh je z časového hlediska dán tehdy, jestliže v mezidobí mezi okamžikem spáchání prvního z nich a okamžikem spáchání posledního z nich nedošlo k vyhlášení odsuzujícího rozsudku za nějaký trestný čin téhož pachatele, a to v takovém rozsudku, který byl jak první odsuzující rozsudek v trestním stíhání pro onen trestný čin vyhlášen, a který již nabyl právní moci, a k němuž lze dosud přihlížet. Stěžovatel se nacházel, ve věci vedené Policií ČR - Městským úřadem vyšetřování Brno, pod sp. zn. ČVS: MVV-2069/50-92, ve vazbě od 8. 6. 1992 a bylo mu tudíž kladeno za vinu spáchání trestných činů před tímto datem. Poté byl pravomocně odsouzen za jinou trestnou činnost rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 27. 6. 1996, sp. zn. 8 T 32/96, rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 12. 2. 1996, sp. zn. 8 T 253/95, rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 5. 10. 1994, sp. zn. 6 T 26/94, a rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 4. 3. 1996, sp. zn. 4 T 44/95. Dne 15. 8. 1996 se stěžovatel dopustil trestného činu, kterým byl uznán vinným v této věci rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 17. 7. 1997, pod č. j. 39 T 4/97-269, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 11. 1997, sp. zn. 3 To 156/97, takže mezi trestným činem, kterým byl uznán vinným, nemohlo jít o více činný souběh, nepřicházelo do úvahy ukládání úhrnného, ani souhrnného trestu a nešlo proto o řízení ve smyslu ustanovení §38 odst. 1 trestního zákona. Závěrem svého vyjádření Krajský soud v Brně odkázal na odůvodnění usnesení soudů obou stupňů a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti pro její nedůvodnost.
Pokud jde o základ rozhodnutí, přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V prvé řadě je třeba v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu konstatovat, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a že proto nepřehodnocuje závěry obecných soudů, pokud jimi nedošlo k porušení ústavních zákonů a mezinárodních smluv podle čl. 10 Ústavy ČR. Tento princip Ústavní soud respektoval i v posuzované věci. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního případu, jsou tak záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy ČR.
Podstatou ústavní stížnosti je opakování námitek, které stěžovatel uplatnil již v řízení před obecnými soudy a se kterými se tyto soudy řádně vypořádaly v odůvodnění napadených rozhodnutí. Závěry obecných soudů plně respektují ustanovení §38 trestního zákona a z námitek stěžovatele nevyplývá nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavně právní roviny.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení čl. 8 odst. 2 věty první Listiny, podle kterého nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, dále porušení práva na spravedlivý proces a na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a porušení podmínek plynoucích z čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.
Ústavní soud proto zkoumal, zda v souzené věci bylo respektováno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces jako celek ve vztahu k porušení namítaných ústavně zaručených práv a svobod a uzavírá, že řízení před obecnými soudy proběhlo zcela v intencích zákona, řádně a pečlivě, s uvážením všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a bylo vedeno způsobem zajišťujícím správný výsledek. Ústavní soud nezjistil porušení ústavně právních principů z titulu námitek uplatněných stěžovatelem a další šetření ve věci mu proto nepřísluší.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu Ústavního soudu
V Brně dne 23. 8. 2000