ECLI:CZ:US:2000:2.US.296.98
sp. zn. II. ÚS 296/98
Usnesení
II. ÚS 296/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, v právní věci ústavní stížnosti RNDr. T.G., zastoupeného advokátkou JUDr. V.G., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26.1.1998, č.j. 28 Ca 369/97-16, ve spojení s rozhodnutím FŘ ze dne 26.10.1995, č.j. 1729/12/95, a rozhodnutím F.ú. ze dne 13.6.1994, č.j. 12839/22/Per, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, mimo ústní jednání, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 6.3.1998 se navrhovatel obrátil na Ústavní soud včas podanou ústavní stížností, kterou se domáhal, aby Ústavní soud zrušil shora citovaný rozsudek Městského soudu v Praze, ve spojení s rozhodnutím FŘ, a rozhodnutím F.ú.
Skutková a právní stránka předmětné věci spočívá v tom, že FŘ provedlo ve dnech 6.12.1993 až 28.2.1994 u navrhovatele finanční revizi účetnictví, když navrhovatel byl v té době plátcem důchodové daně podle zákona č. 12/1980 Sb. Na základě výsledků této revize, předaných F.ú., byla rozhodnutím tohoto úřadu ze dne 13.6.1994, č.j. 12839/22/1994/Per, navrhovateli uložena pokuta ve výši 200 000,- Kč s odůvodněním, že účetnictví navrhovatele za rok 1992 bylo neúplné, neprůkazné a nesprávně vedené, čímž měl navrhovatel porušit §17, 29, 18 odst. 2 a §5 odst. 3 Zásad vedení účetnictví při soukromém podnikání občanů FMF, č.j. V/7-4900/90, o účetních dokladech, a dále §12 a §34 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů. Odvolání navrhovatele, v němž namítal věcnou nepříslušnost finančních úřadů uložit uvedenou pokutu, bylo zamítnuto rozhodnutím FŘ ze dne 26.10.1995, č.j. 1729/12/95. Argumentace obou orgánů finanční správy vycházela z názoru, že pravomoc finančních orgánů uložit pokutu podle §37 odst. 1 zákona č. 563/1991 Sb., je dána. Městský soud v Praze žalobu navrhovatele zamítl
II. ÚS 296/98
s tím, že pravomoc finančních orgánů obou stupňů, které o pokutě rozhodovaly, vyplývá ze zákona č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech, ve znění pozdějších předpisů, a současně i ze samé podstaty revizní činnosti těchto orgánů, rovněž upravené tímto zákonem. Tento rozsudek Městského soudu v Praze byl na základě ústavní stížnosti navrhovatele zrušen nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 2.10.1997, sp.zn. IV. ÚS 173/97, z toho důvodu, že v projednávané věci rozhodl Městský soud v Praze bez nařízení ústního jednání. Městský soud v Praze následně nařídil ve věci jednání, a dne 26.1.1998 žalobu rozsudkem, č.j. 28 Ca 369/97-16, zamítl.
Navrhovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze a předcházejícími rozhodnutími orgánů finanční správy bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod, když mu byla uložena povinnost zaplatit pokutu ve výši 200 000,- Kč, a to protizákonně a v rozporu s čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle názoru navrhovatele mohou být povinnosti, tedy i povinnost zaplatit pokutu, ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích. Podle čl. 79 odst. 1 Ústavy ČR lze působnost ministerstev a jiných správních úřadů stanovit pouze zákonem. Podle názoru navrhovatele není finanční úřad oprávněn uložit pokutu podle §37 odst. 1 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, když v tomto zákoně je stanoveno, že pokutu mohou uložit orgány příslušné podle zvláštních předpisů. Pouze v poznámce č. 9 pod čarou je odkaz na zákon č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech. Tento odkaz však není součástí zákona a nejde proto o stanovení působnosti finančních orgánů zákonem, a ani jiný zákon působnost finančních orgánů ukládat pokutu podle zákona č. 563/1991 Sb., nestanoví. Dále navrhovatel upozorňuje na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27.11.1996, č.j. 10 Ca 402/96-27, který vychází ze zcela opačného názoru než Městský soud v Praze v jeho věci.
Ústavní soud si vyžádal spisový materiál a vyjádření účastníka řízení. Za Městský soud v Praze se vyjádřila předsedkyně senátu JUDr. E.P., která uvedla, že ústavní stížnost není důvodná, neboť navrhovatel vychází z neúplného a zužujícího výkladu kompetencí finančních úřadů daných zákonem. Soud má za to, že v napadeném rozhodnutí uvedl, a to ve všech souvislostech, dostatečně důvody pro právní závěr, že kompetence finančních úřadů k ukládání pokut podle zákona č. 563/1991 Sb., je dána ustanovením §1 odst. 1 zákona č. 531/1990 Sb., a je provedena i v následujících ustanoveních citovaného zákona, a v ustanovení §1 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. Za rozhodující pro svůj právní závěr považoval městský soud zjištění vycházející ze srovnání charakteru a znění zákonů č. 531/1990 Sb., a č. 337/1992 Sb., z něhož vyplynulo, že rozsah příjmů (tedy i pokut), odváděných do rozpočtů a fondů podle §1 odst. 1 písm. a) zákona č. 531/1990 Sb., je širší než rozsah příjmů (pokut), odváděných do rozpočtů a fondů podle §1 zákona č. 337/1992 Sb., a tedy, že kompetence finančních orgánů podle zákona č. 531/1990 Sb., nemusí nutně zahrnovat jen oprávnění k ukládání pokut, které jsou ve smyslu zákona č. 337/1992 Sb., příslušenstvím daně. To, že mezi pokuty uvedené v §1 odst. 1 zákona č. 531/1990 Sb., lze řadit i pokuty podle zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, vyplývá ze zřejmé definice těchto pokut, která je v citovaném ustanovení nevymezuje jinak než tím, že musí jít o pokuty napojené na rozpočty a fondy uvedené v citovaném ustanovení zákona. Že nemůže jít o jakékoliv pokuty v oblasti státní správy, jak namítá navrhovatel, je zřejmé z charakteru kompetence
II. ÚS 296/98
a činností finančních orgánů. Jestliže jsou tedy pokuty, které podle zákona č. 531/1990 Sb. ukládají finanční orgány, charakterizovány tím, že jde o pokuty napojené na rozpočty a fondy v oblasti vztahů upravených tímto zákonem, pak nezbývá než posoudit jen ty námitky navrhovatele, jimiž zpochybňuje vztah těchto pokut k uvedeným rozpočtům a fondům. To však navrhovatel činí pouze s odkazem na to, že zákon o účetnictví ani jiný zákon nestanoví, že pokuty podle §37 zákona o účetnictví se odvádějí do zákonem zmíněných rozpočtů nebo fondů. V tomto směru nemůže námitka navrhovatele zpochybnit věcnou působnost finančních orgánů, neboť v dané věci, jak již městský soud ve svém rozsudku uvedl, rozpočtové určení příjmů, plynoucích do zákonem stanovených rozpočtů a fondů, neřeší zákon o účetnictví, ale je stanoveno rozpočtovými právními normami (zákonem o rozpočtových pravidlech, zákonem o státním rozpočtu). Městský soud tedy neposuzoval v dané věci kompetenci finančních úřadů podle poznámky č.9, uvedené v zákoně č. 563/1991 Sb., ale za dostatečné zmocnění finančních orgánů k ukládání pokut podle §37 zákona č. 563/1991 Sb., považoval dikci §1 odst. 1 zákona č. 531/1990 Sb.
Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel oprávněný k jejímu podání byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Při sepsání ústavní stížnosti došlo k formálnímu pochybení, když navrhovatel na titulní straně nesprávně označil rozsudek Městského soudu v Praze, když rozsudek zde uvedený byl již dříve zrušen nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 2.10.1997, sp.zn. IV. ÚS 173/97. V petitu ústavní stížnosti a v jejím textu je však již napadený rozsudek Městského soudu v Praze označen správně, z čehož Ústavní soud ve své další činnosti vycházel.
Ústavní soud, vycházeje z ústavní stížnosti a po seznámení se s obsahem vyžádaného spisu Městského soudu v Praze a vyjádřením Městského soudu v Praze dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Jak Ústavní soud již ustáleně judikuje, není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a nepřísluší mu tedy zkoumat celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Ústavní soud na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad činností soudů, pokud tyto postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod, a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Podstatou ústavní stížnosti je výhradně polemika stěžovatele s právním názorem finančních orgánů na otázku zákonného základu pro ukládání pokut finančními orgány podle §37 odst. 1 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví. Posouzení této otázky bylo v působnosti Městského soudu v Praze, který věc posuzoval v řízení podle části páté o.s.ř., tedy v rámci správního soudnictví. Navrhovatel vznesl pouze námitky k závěrům městského soudu, které se týkaly výkladu ustanovení zákona o účetnictví, zákona o působnosti územních finančních orgánů a zákona o správě daní a poplatků, a které byly již plně uplatněny v žalobě podané k městskému soudu, a předtím také v odvolání podaném k FŘ. FŘ, a následně pak Městský soud v Praze, se těmito námitkami
II. ÚS 296/98
podrobně a důkladně zabývaly, a své právní závěry řádně odůvodnily ve svých rozhodnutích.
Ústavní soud nemůže přisvědčit tvrzení navrhovatele, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod tvrzenému v ústavní stížnosti, když soud řádně danou věc přezkoumal a své stanovisko v odůvodnění svého rozsudku řádně a pečlivě zdůvodnil. Ústavní soud neshledal v postupu a závěrech Městského soudu v Praze nic, co by ho opravňovalo ke zrušení napadeného rozsudku, ani důvod odklonit se od právního názoru vyjádřeného v rozsudku Městského soudu v Praze a v jeho vyjádření k ústavní stížnosti. Ke stěžovatelem uváděnému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27.11.1996, č.j. 10 Ca 402/96-27, Ústavní soud pouze uvádí, že tímto rozsudkem není Ústavní soud nijak vázán a uvedený rozsudek není předmětem řízení v dané věci.
Ústavní soud v postupu Městského soudu v Praze ani finančních orgánů neshledal namítaná porušení Listiny základních práv a svobod, a nezbylo mu, než považovat návrh ústavní stížnosti za zjevně neopodstatněný. Proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. 12. 2000
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu Ústavního soudu