ECLI:CZ:US:2000:2.US.300.2000
sp. zn. II. ÚS 300/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského v právní věci navrhovatelky Okresní nemocnice V., zastoupené advokátem JUDr. V. A., o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 3. 2000, čj. 21 Cdo 580/99-83, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelka (v původním řízení žalovaná) se včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Porušení práva na soudní ochranu spatřuje navrhovatelka zejména v tom, že napadené usnesení je "nepřesvědčivé", soud se nedostatečně zabýval skutečnostmi a důkazy, z nichž vycházel a nevypořádal se s důvody dovolání, takže došlo k porušení "zásad spravedlivého procesu".
Z připojeného spisu Okresního soudu ve V., sp. zn. 9 C 35/98, Ústavní soud zjistil, že soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. 8. 1998, čj. 9 C 35/98-52, pro nedostatek naléhavého právního zájmu [§80 písm. c) zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen o.s.ř.)] zamítl návrh žalobkyně, MUDr. A. T., aby bylo určeno, že převedení žalobkyně z práce zástupkyně vedoucího útvaru společných vyšetřovacích a léčebných složek a vedoucí oddělení patologické anatomie na práci lékařky léčebny pro dlouhodobě nemocné je neplatné. V odůvodnění uvedl zejména, že "určení neplatnosti převedení nevytvoří pevný právní základ vztahu mezi účastníky a nezamezí možnosti domáhat se právní ochrany žalobou na plnění".
Proti tomuto rozsudku se žalobkyně odvolala (dne 4. 9. 1998) a téhož dne zároveň podala návrh na změnu žalobního návrhu. Podáním ze dne 7. 10. 1998 sdělila soudu, že návrh bere zpět a navrhuje zastavení řízení ve věci samé, a dále, že trvá na nároku na náhradu nákladů řízení. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 25. 11. 1998, čj. 16 Co 385/98-71, připustil zpětvzetí žaloby, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil. V odůvodnění odvolací soud uvedl, že žalobkyně, po podaném odvolání a po změně žaloby, vzala žalobu v celém rozsahu zpět, vzhledem k tomu, že ji stěžovatel po podání odvolání převedl zpět na původní práci a pracoviště. Odvolací soud tak v souladu s ustanovením §208 o.s.ř. rozhodl o připuštění zpětvzetí (v odůvodnění poukázal na to, že stěžovatelka neměla proti tomu námitek) a rozhodl výše uvedeným způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka dovolání k Nejvyššímu soudu, ve kterém zejména uvádí, že, vzhledem k tomu, že odvolací soud nerozhodl o změně žaloby navrhované žalobkyní, nastala situace, kdy vedle sebe existovaly dvě žaloby. Původní žaloba směřovala na určení neplatnosti převedení žalobkyně na jinou práci (ze dne 5. 3. 1998) a druhá, kterou je návrh na změnu žaloby (ze dne 4. 9. 1998). Stěžovatelka se k výzvě odvolacího osudu vyjádřila pouze ke zpětvzetí žaloby ze dne 4. 9. 1998, soud tak měl správně v řízení o původní žalobě pokračovat.
Nejvyšší soud dovolání zamítl s odůvodněním, že usnesení odvolacího soudu je v mezích uplatněného dovolacího důvodu správné. Shodně s odvolacím soudem posoudil procesní úkon žalobkyně ze dne 7. 10. 1998, s ohledem na jeho obsah, jako zpětvzetí původní žaloby a následně pak potvrdil, že odvolací soud postupoval správně v souladu s ustanovením §208 o.s.ř.
Ústavní stížnost není důvodná.
Je nutné předeslat, že stěžovatelka ve stížnosti pouze polemizuje se závěry Nejvyššího soudu ohledně posouzení podání žalobkyně ze dne 7. 10. 1998, které na rozdíl od soudu odvolacího a soudu dovolacího považuje jen za částečné zpětvzetí žaloby. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Skutečnost, že soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Dospěl-li dovolací soud shodně se soudem odvolacím k závěru, že podání žalobkyně ze dne 7. 10. 1998 je s ohledem na jeho obsah zpětvzetím žaloby, potom je třeba považovat tento závěr za součást nezávislosti soudního rozhodování. Jinými slovy, skutečnost, že soudy nevyhověly návrhu stěžovatelky a vyslovily právní názor, se kterým se neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
Stejně, pokud stěžovatelka napadá rozhodnutí Nejvyššího soudu jako nedostatečně odůvodněné, nepřesvědčivé apod., nelze ani v tomto směru stížnosti vyhovět, neboť z přiloženého rozhodnutí je patrné, že dovolací soud postupoval tak, jak vyžadují příslušná ustanovení o.s.ř. (zejm. §132 a §157) a ani zde tak nelze konstatovat porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ani v této souvislosti uvedené námitce porušení čl. 90 Ústavy ČR, který stanoví, že soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, nemohl Ústavní soud vyhovět. Toto ustanovení Ústavy je ustanovením kompetenční povahy, aniž by z něj bylo možno v této souvislosti přímo dovodit konkrétní základní právo (subjektivní veřejné právo) stěžovatele (srov. nález II. ÚS 242/98 - dosud nepublikováno). Poukaz stěžovatele na porušení jeho práv zakotvených v tomto článku je tedy bezpředmětný.
Z důvodů shora uvedených a vzhledem k tomu, že nebylo zjištěno nic, co by nasvědčovalo porušení principů upravených v hlavě páté Listiny, nezbylo Ústavnímu soudu, který je toliko orgánem ochrany ústavnosti, než ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jakou zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. října 2000 JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu