ECLI:CZ:US:2000:2.US.304.2000
sp. zn. II. ÚS 304/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti E. D., zastoupená JUDr. Z.K., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 2. 2000, č. j. 28 Cdo 256/2000-101, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 9. 1999, sp. zn. 19 Co 629/98, takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti navrhovatelka uvádí, že v záhlaví usnesení uvedených rozsudcích spatřuje porušení čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 90 Ústavy.
Napadenému rozsudku Nejvyššího soudu ČR stěžovatelka vytýká nedostatečné posouzení celé věci, když podle jejího názoru Nejvyšší soud ČR nevzal v úvahu, že pro právní úkon, spočívající v odstoupení od dohody uzavřené v omylu za nápadně nevýhodných podmínek, není předepsána písemná forma a podle názoru stěžovatelky lze odstoupení od této smlouvy dovodit již z jejího konkludentního jednání.
Ze skutkových zjištění obecných soudů Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka (dříve žalobkyně) žila s žalovanou E. H., svojí dcerou, když s ohledem na svůj věk a špatný zdravotní stav s ní uzavřela dne 15. 5. 1991 dohodu o postoupení restitučního nároku na vydání nemovitého majetku, spočívajícího ve 3/4 domu č. p. 2421 s pozemkem p. č. 4371-zastavěná plocha a p. č. 4372-zahrada, vše v k. ú. P. Platnost této dohody později stěžovatelka napadla u soudu a tvrdila, že tuto dohodu uzavřela v omylu, neboť neznala její obsah a důsledky z ní vyplývající, o kterých se dozvěděla až v r. 1994. Rozsudkem soudu prvého stupně bylo návrhu stěžovatelky vyhověno, odvolací soud se však neztotožnil s právním názorem soudu prvého stupně a rozhodl tak, že žalobu, týkající se platnosti dohody uzavřené mezi tehdejším Bytovým podnikem města Prostějov a E.H. ze dne 20. 5. 1991, č. j. RE 230/91, o vydání věci a o vzájemném vypořádání nároku podle zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zamítl. Rozsudek Krajského soudu v Brně napadla stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud ČR ve smyslu ustanovení §243b odst. 1 o. s. ř. zamítl.
Součástí odůvodnění ústavní stížnosti je nesouhlas navrhovatelky s právním výkladem a skutkovými zjištěními obecných soudů, když podle jejího názoru celý případ měl být posuzován s ohledem na zvláštní charakter restitučních předpisů a dále s přihlédnutím k závažnému zdravotnímu stavu stěžovatelky v době uzavření dohody.
Z napadeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Prostějově bylo rozhodnuto tak, že dohoda uzavřená mezi Bytovým podnikem města Prostějov a E. H., týkající se práv k nemovitostem, blíže uvedeným v citovaném rozhodnutí, je neplatná. Odvolací soud změnil napadený výrok soudu prvého stupně tak, že žalobu týkající se platnosti dohody zamítl, když současně připustil zpětvzetí návrhu na určení, že vlastníkem 3/4 nemovitostí v k. ú. P. je k 3/4 stěžovatelka a k 1/4 E. H a řízení v tomto rozsahu zastavil.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, když dovolací důvody Nejvyšší soud ČR posoudil ve smyslu §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. Nejvyšší soud ČR se však neztotožnil s hmotněprávním posouzením věci stěžovatelkou a zdůraznil, že je nepochybné, že navrhovatelka byla ve smyslu zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jedinou oprávněnou osobou k uplatnění restitučního nároku, nic jí však nebránilo v tom, aby ve smyslu §63 tehdy účinného znění občanského zákoníku postoupila svoji pohledávku jinému subjektu. Takováto smlouva a její důsledky nejsou v rozporu se smyslem a účelem restitučních předpisů. Současně Nejvyšší soud ČR zdůraznil, že nebyla-li dohoda neplatná ve smyslu §39 o. z., mohla stěžovatelka, pokud, jak tvrdí, jednala v omylu, od smlouvy odstoupit podle §49 o. z., ve znění novel platných do 31. 12. 1991 nebo jí napadnout z důvodu tzv. relativní neplatnosti (§49a o. z.). Tímto způsobem však navrhovatelka nepostupovala, když omyl jako důvod relativní neplatnosti ve smyslu §49a o. z. lze zpravidla s úspěchem uplatnit jen ve lhůtě do tří let. V opačném případě se toto právo promlčuje.
Ústavní soud konstatoval, že z obsahu ústavní stížnosti lze dovodit nesouhlas navrhovatelky s napadenými rozsudky v záhlaví uvedených obecných soudů v podstatě ve dvou rovinách. Podle názoru stěžovatelky Nejvyšší soud ČR nevzal : 1) v úvahu mimo jím uváděné možnosti napadnutí platnosti či možnosti odstoupení od smlouvy i odstoupení od smlouvy pouhým konkludentním jednáním stěžovatelky; 2) oba označené soudy údajně celou věc posoudily z ryze formálních hledisek, daných mantinely občanského zákoníku, aniž by přihlédly ke smyslu a účelu zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, který jako lex specialis k občanskému zákoníku má v otázkách spojených s nápravou majetkových křivd státu v minulých obdobích vždy přednost.
Při posuzování těchto námitek stěžovatelky Ústavní soud, vědom si skutečnosti, že není nadřízeným či přezkumným orgánem v systému soudnictví ČR a nepřísluší mu tedy právo"přehodnocovat" výsledky dokazování těchto soudů, posoudil Ústavní soud ústavní stížnost s ohledem k namítaným porušením základních práv a svobod, jakož i ústavnosti ve smyslu čl. 90 Ústavy.
Ve vztahu k prvnímu shora označenému problému je Ústavní soud nucen zdůraznit, že bylo jen na vůli stěžovatelky, jakým způsobem bude disponovat s předmětem řízení, t. j. jaký procesní postup zvolí v průběhu předmětného občanskoprávního řízení, a to právě s ohledem na jeho zamýšlený výsledek. Odkaz na ustanovení §35 o. z., upravující způsob vyjádření právního úkonu a jeho výklad ve smyslu konkludentního jednání stěžovatelky ve vztahu k ustanovení §49a o. z., není možno chápat jinak než jen jako "možný" výklad předmětného právního úkonu, t. j. uzavření smlouvy stěžovatelkou, ten však nemůže být založen jen na pouhém tvrzení, ale je nutno jej posuzovat i s ohledem na dobrou víru toho, komu byl právní úkon určen.
V tomto směru Ústavní soud nezpochybňuje ani závěry Nejvyššího soudu ČR, který spatřuje v jím navrženém řešení jedinou schůdnou cestu ve smyslu žaloby stěžovatelky.
Pokud se týká posuzování celé záležitosti pouze z pohledu citovaného zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, v tomto směru obecné soudy nepochybily, pokud dovodily, že postoupení pohledávky neodporuje citovanému restitučnímu zákonu a není tedy možné takovýto úkon považovat za odporující platnému právnímu předpisu. Stěžovatelka si však neuvědomila, že úkon, spočívající v uzavření dohody o postoupení pohledávky, nelze vztáhnout k restituci jako takové, neboť zákon č. 87/1991 Sb. jasně vymezuje v preambuli rozhodné období na časový úsek od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. Platnost uzavřené dohody tedy musela být posouzena především jako občanskoprávní úkon a v tomto směru stěžovatelka důkazní břemeno neunesla.
Ústavní soud byl proto nucen podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Vojtěch Cepl
předseda senátu ÚS
V Brně dne 14. června 2000