ECLI:CZ:US:2000:2.US.304.99
sp. zn. II. ÚS 304/99
Usnesení
II. ÚS 304/99
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Cepla a soudců Miloše Holečka a Antonína Procházky v právní věci navrhovatele J.P., zastoupeného JUDr. I.H., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského sudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, čj. 30 Co 569/98-100, ze dne 18. 3. 1999, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel se s odvoláním na porušení čl. 30, 31 a 36 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým byl ve vztahu k žalovanému DL potvrzen rozsudek Okresního soudu v Liberci čj. 8 C 987/91-82 ze dne 9. 4. 1998. Navrhovatel uvedl, že napadeným rozhodnutím mu byla odňata možnost domáhat se zákonných nároků, které plynou z podstaty pracovního úrazu a tvrdil, že výrok soudu, že jeho nárok není opodstatněný, není správný nejen po věcné, ale i formální stránce a měl být jako nepřezkoumatelný krajským soudem zrušen a nikoliv potvrzen.
Ústavní soud ve věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 8 C 98 7/91 zjistil, že se navrhovatel vůči DL domáhal náhrady škody na zdraví způsobené při výkonu práce. Soudy na základě provedeného dokazování výslechem svědků manželů H. a svědka J.D. zjistily, že navrhovatel, který pracoval jako průvodčí, se choval nevhodně a vulgárně vůči cestujícím a vyprovokoval potyčku, při níž utrpěl úraz způsobený jedním z cestujících. Toto jednání bylo přestupkovou komisí tehdejšího MNV projednáno a v rozhodnutí kvalifikováno jako přestupek proti občanskému soužití. Na základě zjištěných skutečností s přihlédnutím k §135 odst. 1 občanského soudního řádu soudy dospěly k závěru, že ze strany navrhovatele došlo k vybočení z plnění pracovních úkolů a proto zaměstnavatel za úraz, který navrhovatel utrpěl, nemůže odpovídat podle §190 zákoníku práce.
Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí konstatoval, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do jejich pravomocí zasahovat pouze za předpokladu, že soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obecnými soudy. Pokud soudy postupují v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, zejména §132 a 157, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy.
Podstatou stížnosti je nesouhlas s právními závěry, ke kterým soudy dospěly po provedeném dokazovaní. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojenými rozsudky soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Ústavní soud zjistil, že obecné soudy rozhodly na základě řízení provedeného v souladu s občanským soudním řádem. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedly, o které důkazy opřely svá skutková zjištění a podle jakých předpisů posoudily zjištěný skutkový stav, přičemž když dospěly k závěru, že navrhovatelovo chování je nutno kvalifikovat jako vybočení (exces) z plnění pracovních úkolů, dovodily, že k jeho úrazu nedošlo za podmínek uvedených v §190 odst. 1 zákoníku práce a zaměstnavatel proto nemůže nést odpovědnost za škodu, která navrhovateli úrazem vznikla.
Vzhledem k tomu, že nebylo zjištěno nic, co by nasvědčovalo porušení principů obsažených v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, nezbylo Ústavnímu soudu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti stížnost dle §4 3 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů odmítnout mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný.
r. Voj těch Cepl edseda senátu
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. 4. 2000