ECLI:CZ:US:2000:2.US.307.2000
sp. zn. II. ÚS 307/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti P. A., právně zastoupeného JUDr. J. H., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 20. 10. 1999, č. j. 12 Co 89/98-74, a proti rozsudku Okresního v Olomouci ze dne 23. 9. 1997, č. j. 18 C 259/96-54, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Senát Ústavního soudu mimo ústní jednání návrh bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 18. 5. 2000, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 20. 10. 1999, č. j. 12 Co 89/98-74, a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 23. 9. 1997, č. j. 18 C 259/96-54, a to pro porušení čl. 11 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 20. 10. 1999, č. j. 12 Co 89/98-74, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 23. 9. 1997, č. j. 18 C 259/96-54, kterým byla stěžovateli (prvnímu odpůrci) P. A. a dále druhému odpůrci M. A. uložena povinnost do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku společně a nerozdílně vydat vedlejší účastnici (navrhovatelce) klíč od vstupních vchodových dveří bytu č. 1 v prvním podlaží domu č. 23, H. ulice v Olomouci. Dále byla oběma odpůrcům uložena povinnost v téže lhůtě společně a nerozdílně umožnit navrhovatelce nerušené užívání tohoto bytu. Oběma odpůrcům byla rovněž uložena povinnost v téže lhůtě společně a nerozdílně zdržet se bránění navrhovatelce v přístupu do tohoto shora uvedeného jejího bytu.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů nevyplývá srozumitelně a zřetelně vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, když tyto závěry jsou v nesouladu se skutkovými zjištěními. Stěžovatel dále uvádí, že odvolací soud považuje poznatky jím navržených svědků (ač se jedná o svědectví, která tvrzení vedlejší účastnice buď vyvracejí nebo zpochybňují), za dílčí v tom, že jsou omezeny na jejich osobní zkušenost a nevyvracejí tvrzení vedlejší účastnice o vedení společné domácnosti a ovšem stejnou důkazní hodnotu omezené osobní zkušenosti mají podle názoru stěžovatele i poznatky svědků navržených vedlejší účastnicí, kteří se k otázce trvalého společného soužití v domácnosti rovněž přesně nevyjadřují, avšak takovou váhu jejich svědectví jim odvolací soud nepřiznává.
Stěžovatel je přesvědčen, že na vedlejší účastnici právo nájmu k předmětnému bytu nepřešlo ve smyslu ust. §706 odst. 1 o. z., protože se zemřelou babičkou ke dni jejího úmrtí nevedla společnou domácnost.
Při shrnutí výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel napadá hodnocení důkazů soudem. K tomu je třeba uvést, že v souladu s ust. §132 o. s. ř. hodnotí soud důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší právo přehodnocovat důkazy obecného soudu, ani právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoli. Správností hodnocení se může Ústavní soud zabývat jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení byly porušeny ústavní procesní principy. Hodnotit důkazy přísluší Ústavnímu soudu dále tehdy, kdyby je sám prováděl.
Ústavní soud ve své judikatuře zaujal stanovisko, podle kterého z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Jestliže obecné soudy respektují kautely, dané ustanoveními o. s. ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.
Uvedené konstatování se plně vztahuje na posuzovanou věc. Při hodnocení důkazů se obecné soudy nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu.
Ústavní soud dospěl při shrnutí výše uvedených skutečností k závěru, že soudy prvního a druhého stupně v projednávané věci správně zjistily skutkový stav věci, a tento stav rovněž správně právně posoudily.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod.
Ústavní soud při shrnutí výše uvedených skutečností neshledal, že by ze strany jednajících soudů byl porušen čl. 11 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny.
Na základě výše uvedených skutečností byl nucen Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Vojtěch Cepl
předseda senátu ÚS
V Brně dne 14. června 2000