ECLI:CZ:US:2000:2.US.308.2000
sp. zn. II. ÚS 308/2000
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr.Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. M. K., 2. J. P., a 3. M. V., všech zastoupených JUDr. J. O., advokátem, směřující proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 22. 3. 2000, č. j. 14 To 60/2000-560, a rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 5. 1. 2000, č. j. 9 T 352/99-501, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 18. 5. 2000 doručena ústavní stížnost stěžovatelů, která směřovala proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 5. 1. 2000, č. j. 9 T 352/99-501, a proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 22. 3. 2000, č. j. 14 To 60/2000-560, které bylo stěžovatelům doručeno dne 29. 3. a 30. 3. 2000.
V návrhu ústavní stížnosti stěžovatelé uvedli, že napadeným rozsudkem soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu byli stěžovatelé pro trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) a odst. 2 trestního zákona a poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 trestního zákona odsouzeni k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců nepodmíněně se zařazením do věznice s dozorem v případě stěžovatele č. 3 a k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 18 měsíců v případě stěžovatelů č. 1 a 2. Současně byla všem stěžovatelům uložena povinnost uhradit poškozeným škodu způsobem a v rozsahu v rozsudku uvedeným.
Stěžovatelé tvrdí, že v řízení, které vydání napadených rozhodnutí předcházelo, i jimi samotnými, bylo porušeno jejich právo na obhajobu a na spravedlivý proces. Stěžovateli č. 1 nebyla dána příležitost doplnit svou výpověď řádným procesním postupem, stěžovatelům č. 1 a 3 nebyla dána podle §92 odst. 2 trestního řádu možnost uvést okolnosti, které obvinění zeslabují nebo vyvracejí, a nabídnout o nich důkazy. Nebylo provedeno ani ztotožnění míst trestné činnosti jednotlivými obviněnými. Okresní státní zástupce zabránil obhájci stěžovatelů nahlédnout do vyšetřovacího spisu a odkazoval jej na soud. Stěžovatelé dále namítají, že v průběhu celého trestního řízení došlo k řadě pochybení ze strany orgánů činných v trestním řízení a vzniklá pochybení ani důsledky nesprávného postupu pak neodstranil ani soud prvního stupně ani soud odvolací.
Stěžovatelé mají za to, že oba obecné soudy i vyšetřující orgány svými rozhodnutími porušily právo stěžovatelů na obhajobu a vybočily z mezí a zásad nestranného a spravedlivého procesu. Došlo tak k porušení čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a početných judikátů Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku.
Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost po doplnění odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na obsah ústavní stížnosti si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 13. 7. 2000 uvedl, že stěžovatelé nesouhlasí toliko se skutkovými zjištěními a hodnocením důkazů. Na výhradách k obhajobě více obžalovaných jedním obhájcem v téže věci při zjevném střetu zájmů, jenž je naprosto zjevný z různých postupů stěžovatelů k předmětu trestního stíhání, nutno trvat, jakkoli je stěžovateli namítáno cokoliv. Nelze rozhodně tolerovat stav, kdy při společné obhajobě jedním obhájcem je současně tvrzena nevěrohodnost výpovědi a současně napomáhání při objasnění věci doznáním u téhož klienta. K námitce nevyhotovení písemného usnesení, jímž byla odvolacím soudem zamítnuta žádost stěžovatele č. 3 o propuštění z vazby se uvádí, že šlo o rozhodnutí odvolacího soudu, který o vzetí tohoto stěžovatele do vazby nerozhodoval. Usnesení, jež je obsaženo v protokolu o veřejném zasedání o odvolání, bylo vyhlášeno v přítomnosti toho, jehož se dotýká, a ježto proti němu není řádný opravný prostředek přípustný (§141 odst. 2trestního řádu), není třeba je zvlášť písemně vyhotovovat. To tím spíše, že stěžovatel č. 3 byl ve vazbě a po zamítnutí jeho odvolání byl současně nařízen výkon trestu odnětí svobody, jak odpovídá ustanovení §321 odst. 1 věta druhá trestního řádu a §57 odst. l věta třetí Instrukce ministerstva spravedlnosti, kterou se vydává vnitřní kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy.
Okresní soud v Táboře, jako účastník řízení, ve svém vyjádření ze dne 11. 7. 2000 uvedl, že ústavní stížnost považuje za neopodstatněnou a v plném rozsahu odkázal na svůj rozsudek, ve kterém je náležitým způsobem uvedeno, jaké závěry vedly k rozhodnutí o vině a o ukládaných trestech.
Krajské státní zastupitelství v Českých Budějovicích - pobočka Tábor, jako vedlejší účastník řízení, ve svém vyjádření ze dne 14. 7. 2000 uvedlo, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo zcela v souladu se závěrečným návrhem státního zástupce a současně se vzdalo postavení vedlejšího účastníka řízení podle ustanovení §28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Okresní státní zastupitelství Tábor, jako vedlejší účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 3. 8. 2000 uvedlo, že po obsahové stránce nelze považovat ústavní stížnost za důvodnou. V trestním řízení proti stěžovatelům nebyla způsobem ve stížnosti popsaným porušena práva obviněných na obhajobu a spravedlivý proces. Kromě porušení práva zvolit si obhájce jsou v podané stížnosti vznášeny i další námitky proti napadeným rozhodnutím a postupu, který jim předcházel. Ani v tomto směru však nelze s podanou stížností souhlasit. Vyšetřovatel má v přípravném řízení postupovat samostatně a z vlastní iniciativy tak, aby byly co nejrychleji objasněny všechny okolnosti potřebné pro posouzení případu. Není jeho povinností vyhovět každému návrhu obviněných nebo jejich obhájce, tím spíše nemusí vyhovět nepřijatelným návrhům advokáta, který jako obhájce neoprávněně vystupuje. Opakovaný výslech obviněných v přípravném řízení je na místě v odůvodněných případech, rozhodně však odporuje smyslu trestního řízení obviněné k celé trestné činnosti vyslechnout a poté, co dostanou možnost porovnat své výpovědi a vyhodnotit další okolnosti případu, protokolovat ještě v přípravném řízení jejich účelově změněné výpovědi a těmto přikládat podstatný význam. Protože všichni tři stěžovatelé měli možnost vyjádřit se před vyšetřovatelem k celé trestní věci a poté měli stejnou možnost u okresního soudu i u soudu odvolacího, nebylo žádné jejich právo porušeno tím, že je vyšetřovatel odmítl vyslýchat opakovaně. Je pravdou, že vyšetřovatel se v přípravném řízení dopustil několika nesprávných formulací, jednalo se však o zanedbatelné dílčí nepřesnosti, které neměly vliv na další průběh trestního řízení. Přípravné řízení nebylo v posuzované trestní věci zcela v pořádku, vzhledem ke skutečnosti, že v něm vystupoval jako obhájce advokát, který obhájcem všech tří obviněných být neměl a nemohl, neboť zastupoval všechny tři obviněné, jejichž zájmy si odporovaly a porušoval tak ustanovení §19 písm. a) a §20 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů. Pro trestní řízení samotné, i pro posouzení dané věci, je významné ustanovení §9 trestního řádu, kde je mimo jiné stanoveno, že orgány činné v trestním řízení posuzují předběžné otázky, které se v řízení vyskytnou, samostatně. Proto státní zástupce vyrozuměl všechny tři stěžovatele i advokáta JUDr. O. o podstatě a existenci shora uvedeného problému, přičemž stěžovatelé byli opětovně poučeni o svých právech, včetně práva zvolit si obhájce, práva nahlížet do spisu a možnosti činit návrhy na doplnění dokazování. Aby bylo stěžovatelům umožněno fakticky realizovat zvláště jejich posledně uvedená práva, bylo podání obžaloby odloženo do určitého termínu a stěžovatelé byli písemně vyrozuměni o tom, že do tohoto data se bude vyšetřovací spis nacházet na státním zastupitelství. Poté se dva ze stěžovatelů na státní zastupitelství dostavili a na jejich žádost jim bylo umožněno nahlédnout do spisu po dobu, kterou oni sami považovali za dostatečnou a bylo jim umožněno činit si ze spisu poznámky a výpisky. Advokátu JUDr. O. bylo přitom nahlédnutí do spisu odepřeno z důvodů, které jsou specifikovány výše. Pokud byl jmenovaný advokát upozorněn na možnost uplatnit svůj požadavek opětovně u soudu, nebylo takto postupováno v mylném domnění, že soud tuto otázku přezkoumá jakožto orgán k posouzení věci více kvalifikovaný nebo snad státnímu zastupitelství nadřízený, nýbrž bylo vycházeno z faktu, že po podání obžaloby je trestní řízení vedeno před soudem, který musí sám nezávisle a objektivně posoudit celou věc včetně nezbytných předběžných otázek. Při podání obžaloby a přijímání shora uvedených opatření byla státním zástupcem vzata v úvahu též skutečnost, že v přípravném řízení nebyl ani u jednoho z obviněných dán důvod nutné obhajoby, a proto nebylo na újmu trestnímu řízení ani žádnému ze stěžovatelů, když si nového obhájce nezvolili. V posuzované trestní věci soudy obou stupňů rozhodovaly po řádném zhodnocení všech dostupných důkazů v souladu se zásadou v pochybnostech ve prospěch obviněného. Rozhodnutí o vině a trestu nebylo ovlivněno ve stížnosti tvrzeným porušením základních práv a svobod stěžovatelů, k němuž v posuzované věci nedošlo.
Pokud jde o základ rozhodnutí, přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V prvé řadě je třeba v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu konstatovat, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a že proto nepřehodnocuje závěry obecných soudů, pokud jimi nedošlo k porušení ústavních zákonů a mezinárodních smluv podle čl. 10 Ústavy ČR. Tento princip Ústavní soud respektoval i v posuzované věci. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního případu, jsou tak záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy ČR.
Podstatou ústavní stížnosti je opakování námitek, které stěžovatelé uplatnili v řízení před obecnými soudy a se kterými se tyto soudy řádně vypořádaly v napadených rozhodnutích.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítli porušení čl. 40 odst. 3 Listiny, porušení čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. b) Úmluvy a též porušení blíže nespecifikovaných početných judikátů Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku.
Podle čl. 40 odst. 3 Listiny má mimo jiné obviněný právo, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby a aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce.
Podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy má každý právo, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích, nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Podle odst. 3 písm. b) téhož článku každý, kdo je obviněn z trestné činnosti, má mimo jiných minimálních práv, mít právo na přiměřený čas a možnosti k přípravě své obhajoby.
Ústavní soud proto zkoumal, zda v souzené věci bylo respektováno právo stěžovatelů na spravedlivý proces jako celek ve vztahu k porušení namítaných ústavně zaručených práv a svobod a konstatuje, že řízení před obecnými soudy proběhlo řádně a pečlivě, s uvážením všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a bylo vedeno způsobem, zajišťujícím správný výsledek. Provedené dokazování včetně jeho rozsahu odpovídalo právním závěrům z něj soudy vyvozených a stěžovateli namítaný nesoulad nebyl extrémně výrazný a nezaložil tak porušení trestně právních předpisů ani nedosáhl úrovně představující postup soudu, který by bylo možno označit za protiústavní. Pokud stěžovatelé namítají porušení zákona v průběhu trestního řízení, měli ostatně možnost podat podnět ministru spravedlnosti k podání stížnosti pro porušení zákona.
Podle čl. 87 odst.1 písm. d) Ústavy ČR rozhoduje Ústavní soud proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod. V daném případě takové porušení namítaných ústavně zaručených základních práv a svobod nebylo shledáno.
Stěžovatelé ve svém doplnění ústavní stížnosti ze dne 2. 6. 2000 současně vznesli návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle ustanovení §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem byl podaný návrh posouzen jako zjevně neopodstatněný, nepřipadá navrhovaný odklad vykonatelnosti v úvahu a Ústavní soud se touto otázkou nezabýval.
Za daného stavu Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
JUDr. Antonín Procházka
předseda II. senátu Ústavního soudu
V Brně dne 7. 11. 2000