ECLI:CZ:US:2000:2.US.31.98
sp. zn. II. ÚS 31/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského v právní věci navrhovatelky S.R., zastoupené advokátem JUDr. I.S., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 11. 1997, čj. 10 Ca 415/97-88, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 5 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým byla zamítnuta její žaloba na zrušení rozhodnutí FŘ, ze dne 20. 2. 1996, čj. 199/1996-1, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti prvostupňovému platebnímu výměru F.ú., ze dne 21. 9. 1995, čj. KONTR/SV/76/95.
Dále navrhuje, aby "hlavnímu účastníku" (tj. Krajskému soudu v Českých Budějovicích) byla uložena povinnost uhradit na nákladech řízení "na účet" právnímu zástupci navrhovatelky částku 2150,- Kč. Porušení čl. 11 odst. 5 spatřuje navrhovatelka v tom, že Krajský soud nezrušil rozhodnutí FŘ i přesto, že částka, za kterou prokazatelně koupila nemovitost, nebyla odečtena od daňového základu, čímž nebyla respektována zásada, že daně lze ukládat jen na základě zákona. K porušení téhož ustanovení došlo i tím, že, ačkoli navrhovatelka nemovitost "prokazatelně zhodnotila", doklady o tom byly "zatajeny či odmítnuty" krajským soudem, a konečně i tím, že krajský soud svým rozhodnutím "toleroval", že finanční úřad při výpočtu daně neodečetl "ztrátu z předchozích let". Navrhovatelce byla zdaněna i částka, kterou si navrhovatelka společně s manželem půjčila, vynaložila na opravu objektu a vrátila. Půjčka nemohla být dle navrhovatelky zdaněna jako příjem. K porušení čl. 38 odst. 2 Listiny došlo podle jejího názoru zejména tím, že byla "manipulována" výpověď svědka před F.ú., a že jednání proběhlo "za přítomnosti podezřelého úředníka" (z trestné činnosti), bez účasti navrhovatelky či jejího právního zástupce a "bez oznámení dotyčného" o vlastní podjatosti.
Z vyžádaného spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 415/97, a z dalších písemných podkladů (dodatečný platební výměr F.ú., ze dne 21. 9. 1995, čj. KONTR/SV/76/95, zpráva o výsledku daňové kontroly téhož finančního úřadu ze dne 20. 9. 1995, čj. KONTR/SV/74/95, rozhodnutí FŘ ze dne 20. 2. 1996, čj. 199/1996-1) zjistil Ústavní soud následující:
Dodatečným platebním výměrem č. 76 F.ú., ze dne 21. 9. 1995, čj. KONTR/SV/76/95, byla stěžovatelce doměřena daň z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku 1993 ve výši 1.007.209,- Kč. Podle výše uvedené zprávy o daňové kontrole byla porušena ustanovení §3 odst. 1 písm. e) a §10 odst. 1 písm. b) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, tím, že se předmětem daně z příjmu fyzických osob nestal příjem dosažený prodejem nemovitosti ve výši 2.710.000,- Kč., a ustanovení §10 odst. 2 cit. zák. tím, že nedošlo ke zdanění příjmu plynoucího z bezpodílového spoluvlastnictví manželů jen u jednoho z manželů.
Navrhovatelka zprávu podepsala s výhradou, že se domnívá, že půjčka není předmětem daně, a proto částku 2.710.000,- Kč ve svém daňovém přiznání neuvedla. Správce daně poukázal na to, že v souladu s ustanovením §2 odst. 7 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, nevycházel ze stavu formálně právně zastřeného, ale ze skutečného obsahu právního úkonu.
Odvolání navrhovatelky FŘ rozhodnutím ze dne 20. 2. 1996, čj. 199/1996-1, zamítlo. V odůvodnění rozhodnutí odvolací orgán uvedl, že, zejména s ohledem na protokol o ústním jednání (protokol ze dne 22. 12. 1995, čj. KONTR/SV/100/95) se svědkem P.H. (kupcem předmětné nemovitosti), považuje částku, splacenou kupujícím, za splátku kupní ceny a nikoli za půjčku, za niž ji vydává navrhovatelka. Odvolací orgán současně uvedl, které okolnosti svědčí ve prospěch věrohodnosti vyjádření výše uvedeného svědka. Vzhledem k tomu, že odvolací orgán dospěl k závěru, že správce daně rozhodl v souladu s platnými právními předpisy, rozhodl jak výše uvedeno.
K žalobě navrhovatelky rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích nejprve rozsudkem ze dne 22. 5. 1996, čj. 10 Ca 114/96-50 tak, že se žaloba navrhovatelky na zrušení rozhodnutí FŘ, ze dne 20. 2. 1996, čj. 199/1996-1, zamítá.
Toto rozhodnutí napadla navrhovatelka ústavní stížnosti. Ústavní soud, aniž by se jakkoli zabýval meritem věci, tento rozsudek nálezem ze dne 1. 10.1997, sp. zn. II. ÚS 195/96, zrušil, neboť shledal, že v průběhu řízení bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces, chráněné čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, tím, že bylo jednáno v nepřítomnosti jak stěžovatelky, tak i jejího právního zástupce.
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 11. 1997, čj. 10 Ca 415/97-88, pak byla žaloba znovu zamítnuta. V odůvodnění rozhodnutí soud uvedl, že z podkladů, které byly podrobeny daňové kontrole, vyplývá, že částka poukázaná P.H. není ve skutečnosti půjčkou, nýbrž splátkou kupní ceny za prodej nemovitosti. Jde tedy o příjem z prodeje nemovitosti podléhající zdanění. Postup správce daně při doměření daně považuje soud za správný, přičemž odkazuje na ustanovení §2 odst. 7 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v souladu s nimiž se v úvahu bere vždy skutečný obsah právního úkonu, pokud je zastřen stavem formálně právním a liší se od něho, a na ustanovení §2 odst. 3 cit. zák., dle něhož správce daně hodnotí při rozhodování důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom přihlíží ke všemu, co v daňovém řízení vyšlo najevo. K námitce stěžovatelky, uplatněné v průběhu jednání krajského soudu, že správce daně nezohlednil ztráty z let 1991 - 92, soud uvedl, že ve smyslu ustanovení §250 h) zák. č. 99/1963, občanský soudní řád (dále jen o.s.ř), je rozšíření žalobních důvodů omezeno lhůtou dvou měsíců. Krajský soud dále v rozhodnutí konstatoval, že svědek P.H. byl vyslechnut dne 22. 12. 1995, jednak jako svědek a jednak jako daňový subjekt, přičemž ze zákona o správě daní a poplatků nevyplývá, že by k výslechu svědka či k výslechu jiného daňového subjektu měl být přizván jiný daňový subjekt, a dodal, že právo klást otázky umožňuje pouze ustanovení §16 odst. 2 cit. zákona, během daňové kontroly, která ovšem u stěžovatelky již proběhla dříve.
Po zvážení všech uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí konstatoval, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, ani vrcholem soustavy obecných soudů. Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem za podmínky, že tyto soudy postupovaly ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy, což v projednávaném případě nebylo zjištěno.
První okruh argumentů navrhovatelky směřuje proti samotnému rozhodnutí soudu ve věci a zpochybňuje právní závěry v rozhodnutí uvedené. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.). Nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy. Tato zásada je prolomena pouze tehdy, jestliže jsou právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. To ovšem Ústavní soud v projednávaném případě nezjistil. Krajský soud potvrdil napadené správní rozhodnutí, neboť se ztotožnil s hodnocením důkazů provedeným finančním orgánem, své rozhodnutí ústavně konformním způsobem odůvodnil a uvedl, na základě jakého právního názoru a výkladu zákona bylo rozhodnuto. Takto řádně odůvodněný závěr soudu o tom, že částka přijatá navrhovatelkou od P.H. není půjčkou, ale splátkou kupní ceny za předmětnou nemovitost, je proto třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování. V důsledku toho je argument, že půjčka není předmětem daně, irelevantní.
Krajský soud dále, dle názoru navrhovatelky, pominul fakt, že při výpočtu daně nebyla z daňového základu odečtena částka, za kterou nemovitost koupila, že finanční úřad neodečetl "ztrátu" z předchozích zdaňovacích období a že nezohlednil výdaje na rekonstrukci. Obdobné námitky navrhovatelka uplatnila i v řízení před obecným soudem, nikoli ovšem v žalobě, ale až při ústním jednání. Navrhovatelka přitom měla možnost rozsah napadení správního rozhodnutí rozšířit v souladu s ustanovením §250 h) o.s.ř. jen ve lhůtě dvou měsíců od doručení správního rozhodnutí (§250b o.s.ř.). Na to ostatně poukázal i krajský soud v závěru svého rozhodnutí a poznamenal, že výdaje v daňovém přiznání byly daňovou poradkyní navrhovatelky uplatněny na podkladě dokladů poskytnutých navrhovatelkou. Čl. 36 Listiny garantuje právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. V případě, že navrhovatelka zákonem stanovený postup nedodržela (a krajský soud tak v tomto směru rozhodnutí finančních orgánů vůbec nemohl přezkoumávat), nelze v tomto spatřovat jak porušení práva na spravedlivý proces, tak ani, za daného stavu věcí, práv garantovaných čl. 11 odst. 5 Listiny.
Druhým okruhem argumentů navrhovatelka napadá údajná procesní pochybení v řízení před finančním úřadem. Pochybení soudu v této souvislosti pak navrhovatelka spatřuje v tom, že k namítaným pochybením nepřihlédl (zejména uvádí, že úředník podezřelý z trestné činnosti neučinil oznámení o vlastní podjatosti, že výpověď svědka před finančním úřadem proběhla bez přítomnosti stěžovatelky či jejího právního zástupce a že tato výpověď byla zmanipulována). Z toho vyvozuje porušení práva na spravedlivý proces, především pak čl. 38 odst. 2, dle kterého má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
Jak Ústavní soud zjistil z připojeného spisu, námitkou, že výslech svědka proběhl v řízení před finančními orgány v nepřítomnosti navrhovatelky se soud v odůvodnění rozhodnutí řádně zabýval (viz. čl. 99, resp. str. 12 napadeného rozhodnutí), když poukázal na právní úpravu obsaženou v ustanovení §8, §12 a §16 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (jak bylo již výše uvedeno). Námitku, že úředník, podezřelý z trestné činnosti, neučinil oznámení o vlastní podjatosti, mohla navrhovatelka jednak uplatnit v rámci řízení před finančními orgány (postup při vyloučení pracovníků správce daně pro podjatost upravuje ustanovení §26 zák. č. 337/1992, o správě daní a poplatků; podle odst. 3 tohoto ustanovení jsou povinni pracovník, daňový subjekt a další osoby zúčastněné na řízení oznámit neprodleně vedoucímu pracovníkovi správce daně skutečnosti nasvědčující podjatosti pracovníka správce daně). Pokud měla dojem, že takto byla zkrácena na svých právech, měla možnost tuto námitku ve lhůtě k tomu určené uplatnit i u soudu. V žalobě se ovšem navrhovatelka omezila na pouhé konstatování, že nepovažuje "za správné, i když zákon to umožňuje, aby pracovník, na kterého je důvodně podáno trestní oznámení, dále ve věci pracoval a šetřil".
Podle Ústavního soudu uvedené argumenty nesvědčí o tom, že by navrhovatelce bylo odepřeno právo na soudní ochranu. Jak již konstatoval Evropský soud pro lidská práva ve věci L.C. (1983, A-58, §29), postačí, jestliže rozhodnutí správního orgánu, které samo o sobě neodpovídá požadavkům ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podléhá následné kontrole soudního orgánu s plnou jurisdikcí. Obdobné stanovisko zaujal i Ústavní soud ČR (usnesení sp. zn. II. ÚS 3/95, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 5, C.H.B., 1996, str. 565 a násl.), když uvedl, že "je postačující, když rozhodnutí správního orgánu, který sám o sobě podmínkám čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nevyhovuje, podléhá následné kontrole justičního orgánu, který může tomuto správnímu orgánu vnutit svůj názor."
Jinak řečeno, i kdyby snad Ústavní soud dospěl k závěru, že právo na spravedlivý proces bylo porušeno v řízení před finančními orgány, nemůže to být důvodem ke zrušení rozhodnutí krajského soudu, za předpokladu, že stěžovatelka mohla svá práva realizovat v řízení před tímto soudem, jak tomu bylo i v projednávaném případě.
Ani námitka, že krajskému soudu byly poskytnuty podklady, prokazující zhodnocení nemovitosti, které tento soud odmítl bez uvedení do protokolu, není důvodná. Podle ustanovení §40 o.s.ř. se o úkonech, při nichž soud jedná s účastníky, nebo provádí dokazování, sepisuje protokol. V něm se zejména, vedle označení věci a uvedení přítomných, vylíčí průběh dokazování a uvede se obsah přednesů a výroky rozhodnutí. Za správnost protokolu přitom odpovídá předseda senátu (samosoudce) a účastník řízení či jeho právní zástupce mohou navrhnout, aby protokol byl doplněn, nebo aby bylo opraveno jeho znění; tyto návrhy na doplnění či námitky proti znění protokolu je třeba v protokolu uvést. V projednávané věci proběhlo jednání před soudem dne 26. 11. 1997 (protokol o jednání na čl. 70-74 spisu), tomuto jednání byli osobně přítomni jak navrhovatelka, tak i její právní zástupce.
Z protokolu o tomto jednání nevyplývá, že by proti správnosti protokolu vznášeli jakékoli námitky. Ani žádný jiný argument, uplatněný navrhovatelkou, neshledal Ústavní soud natolik závažným, aby zakládal porušení práv v ústavněprávní rovině.
Navrhovatelka se dále domáhá uhrazení nákladů řízení ve výši 2.150,-Kč. Podle ustanovení §62 odst. 3 a 4 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, náklady řízení, které vzniknou účastníkovi, hradí účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. V odůvodněných případech podle výsledku řízení může Ústavní soud uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. S ohledem na rozhodnutí v dané věci Ústavní soud ani v této části ústavní stížnosti nevyhověl.
Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2000 JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu