ECLI:CZ:US:2000:2.US.310.2000
sp. zn. II. ÚS 310/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského ve věci ústavní stížnosti 1) Ing. J. H., 2) Ing. D. S., zastoupených JUDr. B. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 11. 1999, sp. zn. 45 Ca 122/99, a rozhodnutí Okresního úřadu v Trutnově, pozemkového úřadu ze dne 28. 6. 1999, č. j. POZ/ 104/93-Erc, takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení rozhodnutí Okresního úřadu v Trutnově, pozemkového úřadu ze dne 28. 6. 1999, č. j. POZ/ 104/93-Erc, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 11. 1999, sp. zn. 45 Ca 122/99, a to pro porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), kdy oběma stížnostmi napadenými rozhodnutími mělo být zneváženo jejich ústavně zaručené právo vlastnit majetek.
Rozhodnutím ze dne 28. 6. 1999, č. j. POZ/104/93-Erc, rozhodl Okresní úřad v Trutnově, pozemkový úřad o nároku stěžovatelů na vydání původního zemědělského přídělu č. 79 v H., uplatněném ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. h) zákona č. 229/1991 Sb. tak, že nejsou vlastníky nemovitostí, tvořících tento původní zemědělský příděl, a to z důvodu nedostatku stavu tísně při pozbytí vlastnického práva k tomuto zemědělskému přídělu na straně původních vlastníků - manželů MUDr. J. a M. H., rodičů obou stěžovatelů. V přezkumném řízení podle ustanovení §250l a násl. o. s. ř. se pak místně příslušný Krajský soud v Praze ztotožnil se závěry Okresního úřadu v Trutnově, pozemkového úřadu, vyjádřenými v rozhodnutí ze dne 28. 6. 1999, a rozhodnutí pozemkového úřadu svým rozsudkem, sp. zn. 45 Ca 122/99, ze dne 18. 11. 1999 potvrdil.
Jak uvádějí ve své stížnosti navrhovatelé, nemovitosti, jichž se toto podání týká - původní zemědělský příděl č. 79 v H., kat. území H., sestávající se z původní zemědělské usedlosti čp. 79 v H. se stav. p. č. 83 - zast. plocha a pozemkových parcel č. 502-ostatní plocha a č. 311 - louka, jehož současný rozsah (číslování a výměry pozemků) je uveden v rozhodnutí pozemkového úřadu č. j. POZ/104/93-Erc ze dne 28.6. 1999 - získali do svého vlastnictví přídělovou listinou ze dne 30.12. 1950 jako původní vlastníci rodiče stěžovatelů - manž. MUDr. J. a M. H. Ještě před tím, než uvedené nemovitosti vlastnicky nabyli, dal je tehdejší MNV v H. k dispozici do užívání podniku Severočeský rudný průzkum Teplice, oblastní inspektorát Trutnov, k provádění průzkumu uranových rud v H., takže původní vlastníci převzali vlastnictví k nemovitostem s existujícím faktickým břemenem. Severočeský rudný průzkum užíval nemovitosti ke své činnosti nepřetržitě do r. 1953 a ještě další tři roky, do r. 1956 trvalo, než nemovitosti vlastníkům předal. Po celou dobu nemohli původní vlastníci nejen vykonávat své vlastnické právo, ale i plnit podmínky rozhodnutí o přídělu tak, jak vyplývaly z přídělové listiny, kromě postupného splácení přídělové ceny. Užívající organizace naopak po dobu užívání nemovitosti (zejména objekt č. 79) neudržovala, postupně je svou činností devastovala a i po r. 1953 fakticky až do r. 1956 znemožňovala původním vlastníkům jakékoli udržovací práce na nemovitostech. Pokud jde o pozemkové parcely, měli původní vlastníci povinnost, spočívající v odvádění předepsané kvóty sena z louky, tuto povinnost - byť s občasnými obtížemi - plnili. V tomto období býv. MNV v H. několikrát vyvíjel na původní vlastníky nátlak, aby se svého vlastnictví k nemovitostem zbavili, ponejvíce ve prospěch organizací, hledajících pro sebe rekreační možnosti (např. firma H. Jaroměř, pozdější K.), původní vlastníci však tomuto nátlaku odolali. Po celou dobu let 1950 - 1956 tak původní vlastníci s tehdy nezletilým synem J. H. byli nuceni bydlet po dobu svého pobytu v H. u příbuzných, v objektu č. 77, který se nacházel ve vlastnictví manželů S. (sestra a švagr původní vlastnice usedlosti č. 79 M. H.). Odtud rovněž J. H. (syn původních vlastníků, současný stěžovatel) navštěvoval ve školním roce 1957-1958 školu na P.
Po r. 1956 začali původní vlastníci postupně odstraňovat škody, způsobené užíváním ze strany Severočeského rudného průzkumu v předchozích letech a postupně také - v rozsahu svých časových i finančních možností - provádět na objektu č. 79 udržovací práce. Mezitím souběžně probíhalo soudní řízení o náhradu škody se Severočeským rudným průzkumem, výsledky tohoto řízení nejsou však pro účely uplatněného restitučního nároku a řízení o něm relevantní.
Počátkem r. 1961 opětovně vyzval býv. MNV v Malé Úpě MUDr. H. k jednání o odstoupení nemovitostí vybranému zájemci o tyto nemovitosti - ČSAD Pardubice. Za tohoto stavu, zejména když MUDr. H. výzvy MNV opakovaně odmítal, se MNV v Malé Úpě nerozpakoval využívat všech možností nátlaku na původní vlastníky, včetně neoprávněného vniknutí do objektu č. 79 v době nepřítomnosti vlastníků (toto vniknutí do objektu bylo provedeno tehdejším předsedou MNV Malá Úpa za přítomnosti pracovníků ČSAD Pardubice, zřejmě za účelem předvedení objektu stávajícímu zájemci), politického přesvědčování MUDr. H. s apelem na jeho (byť pouze řadové) členství v KSČ, zdůrazňování politických směrnic ÚV KSČ a v neposlední řadě pak i přímé výhrůžky odnětí zemědělského přídělu v případě nevyhovění předchozím výzvám k "dobrovolnému" převodu nemovitostí na představitelem státní moci předem vybraného zájemce, vesměs s použitím odůvodnění, že původní vlastníci vlastněné nemovitosti neudržují, a že se nemovitosti nacházejí ve špatném stavu.
Uvedený nátlak MNV v Malé Úpě se stupňoval v době, kdy M.H.nemohla při údržbě jakýmkoli způsobem pomáhat (v té době čekala druhé dítě), MUDr. H. pro změnu musel být v dubnu - květnu 1961 hospitalizován pro zranění, které si přivodil právě při údržbě nemovitosti. Rozhodujícího jednání s ČSAD Pardubice za účasti MNV v Malé Úpě dne 18. 5. 1961 se proto zúčastnila M. H., při jednání z převodu nemovitostí na ČSAD Pardubice sešlo. Za této situace MNV v Malé Úpě písemně navrhl dne 5. 6. 1961 ONV v Trutnově zrušení přídělu č. 79 původním vlastníkům manželům H., následoval písemný nesouhlas MUDr. H. ze dne 7. 6. 1961. Současně s tím vstoupil do jednání o nemovitostech ZV ROH při Vysoké škole stranické ÚV KSČ, který jednáním na ONV v Trutnově domohl toho, že ONV v Trutnově ustoupil od aktu zrušení přídělu manželům H. a souhlasil s tím, že si nemovitosti převezme od manželů H. ZV ROH při VŠS ÚV KSČ přímo, samostatnou listinou pouze s tou podmínkou, že bude dorovnán zbývající nedoplatek přídělové ceny, který ještě manželé H.neměli splacen. Převod nemovitostí na ZV ROH při VŠS ÚV KSČ byl realizován darovací smlouvou ze dne 1. 8. 1961, registrovanou ke dni 2. 10. 1961.
Oběma stížností napadeným rozhodnutím stěžovatelé vytýkají především vadné hodnocení existence stavu tísně. Poukazují přitom na trvalý nátlak ze strany býv. MNV v Malé Úpě, vyúsťující až v pohrůžku odebrání přídělu. Současně se dovolávají i nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS 16/93 ze dne 24. 5. 1994, podle kterého je nutno stav tísně v restitučních věcech interpretovat v souvislosti s politickým nátlakem spojeným s obdobím let 1948-1989.
Z odůvodnění rozsudku krajského soudu vyplývá, že Krajský soud v Praze se předmětným restitučním nárokem zabýval již potřetí. Prvním rozsudkem ze dne 9. 9. 1997, č. j. 44 Ca 285/96-37, potvrdil rozhodnutí odpůrce, kterým neschválil dohodu uzavřenou dne 25. 7. 1995 mezi státním statkem T., s. p., a žadateli a vrátil věc odpůrci k rozhodnutí ve věci podle §9 odst. 4 zákona o půdě. Dalším rozhodnutím Krajský soud v Praze dne 25. 2. 1999 pod č. j. 45 Ca 150/98-45, zrušil rozhodnutí odpůrce a věc vrátil odpůrci k dalšímu řízení, neboť pozemkový úřad nerozhodoval o vlastnictví k těm pozemkům, na které navrhovatelé uplatnili nárok. Krajský soud se zabýval otázkou v předchozím řízení i otázkou naplnění restitučního titulu podle §6 odst. 1 písm. h) a podle §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě a přisvědčil závěru odpůrce, že existence tísně při odevzdání nemovitostí do vlastnictví ZV ROH Vysoké školy stranické při ÚV KSČ nebyla prokázána a proto nemohlo být přiznáno naplnění ani jednoho z uvedených restitučních titulů.
Krajský soud rovněž považoval za podstatné zjištění, že původní vlastníci neplnili podmínky přídělu a že od uvolnění domku, t. j. od r. 1953 měli dostatek možnosti domek opravit.
Soud rovněž neshledal, že by původní vlastníci byli vystaveni jakémukoli psychickému tlaku při jejich rozhodnutí darovat předmětné nemovitosti ZV ROH Vysoké škole stranické při ÚV KSČ. Nový nabyvatel nejen doplatil zbytek přídělové ceny, ale zavázal se také opravit dům č. p. 79, což také učinil a hlavně zaručil původním vlastníkům možnost užívání jedné předem vyhrazené místnosti v objektu k rodinným rekreacím.
Dále soud uvádí, že pokud stěžovatelé (navrhovatelé) namítají, že nátlak býv. MNV v H. o odejmutí přídělu byl plně podřízen přijatému usnesení ÚV KSČ o umožnění rekreace kolektivům pracujících a pro svá tvrzení se odvolávají na dopis býv. MNV Malá Úpa ze dne 16. 5. 1961, adresovaný MUDr. J. H., potom je nutno uvést, že jeho dikce je plně podřízena soudružskému duchu apelace na straníka.
Ústavní soud po zvážení všech ke stížnosti připojených listin dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstata věci spočívá v hodnocení projevu vůle dárců nemovitosti ve vztahu na platnost právního úkonu. Podle ustanovení §49 o. z. účastník, který uzavřel smlouvu v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, má právo od smlouvy odstoupit. Tíseň ve smyslu občanského zákona znamená, že při uzavření právního aktu darovací smlouvy byla svobodná volba dárců podrobena psychickému tlaku natolik, že uzavřeli úkon, který by za normálních okolností neučinili. Občanskoprávní judikatura při tomto hodnocení současně vyzdvihuje tlak na existenční složku účastníka takového aktu. V daném případě nutno přisvědčit oběma orgánům, že stav tísně při uzavírání darovací smlouvy na straně dárců nebyl prokázán. Právní předchůdci stěžovatelů, pro nemožnost nutných oprav domku, co vyplývalo jako povinnost z přídělové smlouvy, měli možnost předmětné nemovitosti prodat. Prodejem by se však zbavili možnosti další rekreace. Proto MUDr. J. H. , sám straník a zaměstnanec Státního sanatoria s pracovištěm v budově Vysoké školy stranické při ÚV KSČ v Praze, trval na tom, že nemovitosti daruje výlučně ZV ROH Vysoké školy stranické při ÚV KSČ. Intervencí tohoto orgánu dosáhl zrušení odvolání přídělu, takže nakonec i býv. MNV v Malé Úpě byl nucen souhlasit s darovací nabídkou přídělu č. p. 79 na ZV ROH při Vysoké škole stranické ÚV KSČ.
Touto darovací smlouvou ze dne 1. srpna 1961 se obdarovaná organizace zavázala, že vyhradí pro rekreaci dárců a jejich dětí natrvalo jednu místnost s právem dárců používat všechna společenská a energetická zařízení, která se v domě nacházejí nebo dodatečně budou vybudována. Současně se obdarovaná organizace zavázala opravit dům a uhradit nedoplatek přídělové ceny.
Darovacímu aktu předcházelo jednání manželky MUDr. H., spoluvlastnice nemovitosti, se zástupci ČSAD Pardubice, kdy se uvažovalo o směně chalup. Tato jednání byla neúspěšná a pro postoj MUDr. H., který byl v té době nemocen a který v dopise ze dne 7. června 1961, m.j. napsal : "Neměl jsem zájem s tím podnikem jednat. Řekl jsem mu i napsal (zřejmě ČSAD), že když chatu někomu předám, že to bude Vysoká škola stranická a jiný podnik ne".
Smlouva ze dne 1. srpna 1961, i když vzhledem k jejímu obsahu nebyla výlučně smlouvou darovací, se v žádném případě nemohla dotknout existence dárců.
Stěžovatelé se dovolávají rovněž nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS 16/93. Tento nález vyslovil, že podle zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako lex specialis ve vztahu k občanskému zákoníku, nutno interpretovat pojem tísně v souvislosti s politickým nátlakem, spojeným s obdobím let 1948 - 1989, neboť jiná interpretace by zakládala nerovnost právních následků ve vztahu k jiným v tísni uzavřeným právním úkonům a tím rozpor s ústavním principem rovnosti.
Takto vyslovený právní názor, pro zachování ústavního principu rovnosti, nutno však vždy hodnotit s přihlédnutím ke vřazení příslušného účastníka právního aktu do třídní struktury totalitního státu, která sama o sobě vědomě vytvářela nerovnost a z ní, jako z principu, vycházela.
Pokud tedy stěžovatelé tvrdí, že bylo porušeno jejich ústavní právo zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny, žádné porušení ústavnosti Ústavní soud neshledal, neboť ústavní ochrana vlastnictví se týká vlastnictví již konstituovaného a nikoli domnělého.
Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a to jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu ÚS
V Brně dne 20. září 2000