ECLI:CZ:US:2000:2.US.311.98
sp. zn. II. ÚS 311/98
Usnesení
II. ÚS 311/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Vojtěcha Cepla, ve věci ústavní stížnosti, kterou podala stěžovatelka I.H., zastoupená advokátem JUDr. L.Z., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 1998, č.j. 38 Ca 395/96-36, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka napadla ústavní stížností rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 1998, č.j. 38 Ca 395/96-36, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí O.Ú J., pozemkového úřadu, ze dne 1. 7. 1996, zn. PÚ 9055/95-2964/6126/94-96/SMO, podle něhož stěžovatelka a P.R.V. nejsou vlastníky nemovitostí specifikovaných ve výroku tohoto rozhodnutí v katastrálním území B.
Stěžovatelka tvrdí, že napadený rozsudek Městského soudu v Praze porušuje princip rovnosti, právní jistoty a ochrany důvěry občanů v právo, tj. čl. 1 Ústavy ČR. Dále porušuje povinnosti obecných soudů ve smyslu č. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a že také porušuje petiční právo vyslovené v §3 občanského soudního řádu. Soud také neposkytl zákonem stanoveným způsobem ochranu právům stěžovatelky, tj. došlo k porušení čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy ČR, když soud se nevázal zákonem, ale přihlížel neprávem k rozhodnutí jiného orgánu, tj. Ministerstva zemědělství. Ve svých důsledcích pak soud způsobil to, že porušil čl. 11 Listiny. Stěžovatelka zejména namítá, že městský soud sice došel nakonec k závěru, že v době, kdy došlo k odnětí vlastnického práva (r. 1959), byly předmětné stavby, jakož i pozemky, užívány k zemědělským účelům, když sám konstatuje, že takto byly využívány již od roku 1953. Soud však učinil nesprávný právní závěr. Stěžovatelka současně odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 8. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1867/96.
Ústavní soud si, s ohledem na ustanovení §42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyžádal vyjádření účastníka a vedlejších účastníků řízení a spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 38 Ca 395/96.
II. ÚS 311/98
Ze spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 38 Ca 395/96, vyplývá, že stěžovatelka podala k tomuto soudu návrh na přezkoumání rozhodnutí O.Ú. J., pozemkového úřadu, ze dne 1. 7. 1996, zn. PÚ 9055/95-2964/6126/94-96/SMO, neboť nesouhlasila se závěry uvedenými v tomto rozhodnutí, tj. že P.R.V. a stěžovatelka nejsou vlastníky nemovitostí v katastrálním území B.: parcely č. kat. 106 zast. plocha se slévárnou a skladem parcely č. katastrální 275/2 ost. pl. Pozemkový úřad své rozhodnutí odůvodnil skutečnostmi, že původní vlastníci předmětných nemovitostí J.S. a R.V. prodali tyto nemovitosti JD B kupní smlouvou, která byla uzavřena dne 24. 4. 1959. Pozemkový úřad podal dne 17. 6. 1993 žádost na Ministerstvo zemědělství ČR, ÚPÚ, o rozhodnutí podle §17 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen zákon o půdě), zda dotčené nemovitosti jsou nemovitostmi, které náleží do rozsahu působnosti zákona o půdě. Ministerstvo zemědělství vydalo dne 2. 11. 1993 rozhodnutí, zn. 2415/93-550, podle kterého nemovitosti, uvedené ve výroku tohoto rozhodnutí, jsou nemovitostmi, na které se vztahuje zákon o půdě. Proti tomuto rozhodnutí podalo rozklad ZD P. s odůvodněním, že původní vlastníci neprovozovali žádnou zemědělskou ani lesní výrobu, a že neexistuje žádná původní usedlost, ke které by předmětné stavby mohly patřit a s níž by tvořily funkční celek. Místopředseda vlády a ministr zemědělství ČR Ing. J.L. vydal dne 9. 9. 1994 pod čj. 4514/94-10 rozhodnutí o rozkladu, podle kterého předmětné nemovitosti nejsou nemovitostmi, na které se vztahuje zákon o půdě. Stěžovatelka uplatnila u Vrchního soudu v Praze žalobu proti rozhodnutí o rozkladu Ministerstva zemědělství ČR ze dne 9. 9. 1994, čj. 4514/94-10. Vrchní soud v Praze usnesením, č.j. A 172/94-13, řízení zastavil z důvodu, že rozhodnutí o rozkladu řeší nikoliv věc samu, ale pouze předběžnou otázku, je rozhodnutím předběžné povahy a je vyloučeno ze soudního přezkumu. Na základě uvedených skutečností pak pozemkový úřad rozhodl jak výše uvedeno.
Městský soud v Praze jako účastník řízení ve svém písemném vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že po zhodnocení výsledků správního řízení dospěl k závěru, že v daném případě se nejedná o nemovitosti sloužící k zemědělské výrobě, když původní vlastníci stavbu vybudovali a užívali jako slévárnu, a že tedy správní orgán napadené rozhodnutí vydal v souladu se zákonem. Tento právní závěr je obsažen v napadeném rozhodnutí, na jehož odůvodnění městský soud odkazuje. Tvrzení stěžovatelky, že soud neposkytl zákonem stanoveným způsobem ochranu jejím právům, není důvodné. Na rozhodnutí ministra zemědělství ze dne 9. 9. 1994, čj. 4514/94-10, je odkazováno z toho důvodu, že hodnocení věci tímto rozhodnutím je totožné s výsledky přezkoumání napadeného rozhodnutí soudem, a že z tohoto rozhodnutí vycházel pozemkový úřad při vydávání rozhodnutí o uplatněném restitučním nároku. Stěžovatelka nebyla omezena ve svém právu domáhat se svého práva u soudu, věc byla projednána v přítomnosti její a jejího právního zástupce, byla jim dána možnost se k věci vyjádřit. Stěžovatelka v podstatě nesouhlasí s právním názorem vysloveným v napadeném rozsudku a hodnocením skutečností provedeným soudem. Čl. 11 Listiny v daném případě nemohl být soudem porušen, když stěžovatelka není vlastnicí předmětných nemovitostí a řízení se týkalo teprve případného vzniku jejího vlastnického práva. Odkaz na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. 6 Co 177/93-44, byl v napadeném rozsudku učiněn oprávněně, neboť o stejných nemovitostech bylo soudem rozhodováno podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, aniž by soudy obou stupňů dospěly k závěru, že dané nemovitosti je třeba podřadit pod režim zákona o půdě. Ze všech uvedených důvodů má městský soud za to, že ústavní stížnost není důvodná.
II. ÚS 311/98
O.Ú. J., pozemkový úřad, jako vedlejší účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že rozhodl-li příslušný orgán státní správy, tj. ministr zemědělství ČR, o předběžné otázce, pak pozemkový úřad byl takovým rozhodnutím podle §40 odst. 1 správního řádu vázán. Proto při rozhodování o nároku stěžovatelky musel pozemkový úřad dbát rozhodnutí o rozkladu, že nemovitosti nejsou zemědělským majetkem. Nejsou-li dané nemovitosti zemědělským majetkem, pak se na ně nevztahoval režim zákona o půdě a pozemkový úřad nemohl nemovitosti do vlastnictví stěžovatelky vydat.
PF ČR se podle ustanovení §28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vzdal svého postavení vedlejšího účastníka řízení.
Další vedlejší účastníci řízení ZD P., a R.V. se k ústavní stížnosti nevyjádřili.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že okolnosti, uvedené v ústavní stížnosti, nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadeného rozsudku zásadním způsobem zpochybnit a ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud vzal v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných právních předpisů zastávaný stěžovatelkou, tak výklad zastávaný v dosavadních řízeních ve věci rozhodujících orgánů veřejné moci, a to při respektování skutečnosti, že Ústavní soud není další soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Ústavní soud neshledal v souzené věci extrémní nesoulad mezi právními závěry vyslovenými v napadeném rozhodnutí a vykonanými skutkovými zjištěními. Za těchto okolností je proto rozhodnutí o přezkoumání rozhodnutí správního orgánu věcí posouzení obecným soudem, na jehož argumenty, uváděné v odůvodnění napadeného rozhodnutí, Ústavní soud odkazuje.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka v podstatě opakuje námitky již uplatněné v řádném soudním řízení a polemizuje s právními závěry, které přijal obecný soud. V tomto směru vývody ústavní stížnosti nepřinášejí do posuzované věci nic nového, neboť uvedené námitky byly vesměs předmětem úvah rozhodování v předchozích řízeních, a Městský soud v Praze se s nimi řádně a obsáhle vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí. Námitky stěžovatelky uvedené v ústavní stížnosti tak představují pouze polemiku s napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze, a neberou na zřetel skutečnost, že smyslem restitučních předpisů je snaha zmírnit následky některých majetkových křivd, k nimž došlo v období let 1948 - 1989. Podstata je v tom, že jde o zmírnění (ne odstranění) některých (ne všech) majetkových křivd. Úplná náprava není možná a žádné řešení nepostihne všechny případy, přičemž není žádného Ústavou ČR zaručeného práva na restituci majetku.
Pravomoc Ústavního soudu je vázána na zjištění, zda zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno ústavně zaručené právo nebo svoboda [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Ústavní stížnost napadá rozhodnutí obecného soudu s tvrzením, že bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Právo na spravedlivý proces ve smyslu citovaného článku Listiny znamená zajištění práva na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Právo na spravedlivý proces však není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, tj. že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotně právním poměrům. Není úkolem Ústavního soudu napravovat situaci, kdy stěžovatelka v řízení neunesla důkazní břemeno.
II. ÚS 311/98
Pokud se týká namítaného porušení čl. 1, 90 a 95 odst. 1 Ústavy ČR, tato ustanovení Ústavy ČR určují základní principy jednání soudu v právním státě. Poukaz stěžovatelky na porušení jejich práv zakotvených v těchto článcích Ústavy ČR je v dané věci zcela bezpředmětný.
Pokud se týká namítaného porušení čl. 11 odst. 1 Listiny, nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že dle ustálené judikatury Ústavního soudu při ochraně vlastnického práva musí jít o vlastnické právo již konstituované, a tedy již existující a nikoli pouze o tvrzený nárok na ně. Pouhý spor o vlastnictví, v němž existence vlastnického práva in concreto má být teprve zjištěna nebo takové právo má být konstituováno, ústavně chráněn není. Proto ani ústavní ochranu účastníků restitučního řízení nelze vnímat jako ochranu vlastnického práva v úvahu přicházejících oprávněných osob. Z uvedeného důvodu nelze akceptovat stěžovatelčinu námitku, že v daném případě došlo k porušení čl. 11 Listiny.
Stěžovatelka současně namítá porušení svého petičního práva vysloveného v ustanovení §3 občanského soudního řádu. Podle tohoto ustanovení občanské soudní řízení je jednou ze záruk zákonnosti a slouží jejímu upevňování a rozvíjení. Každý má právo domáhat se u soudu ochrany práva, které bylo ohroženo nebo porušeno. Ústavní soud neshledal ani v tomto bodě porušení tohoto práva stěžovatelky.
Je tedy zřejmé, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze nedošlo k zásahu do namítaných základních práv a svobod stěžovatelky, které jsou zaručeny ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR.
Za tohoto stavu věci Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Ze shora uvedeného důvodu se proto Ústavnímu soudu nejevilo nutné vést stěžovatelku k odstranění vady ve vykázané plné moci ze dne 6. 3. 1998, a to pokud se týká nepřípustné substituční doložky.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 27. 9. 2000
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu Ústavního soudu