ECLI:CZ:US:2000:2.US.32.99
sp. zn. II. ÚS 32/99
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě o ústavní stížnosti J. M. a E. O., zastoupených JUDr. V. L., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 11. 1998, čj. 16 Ca 209/98-12, ve věci vydání nemovitostí podle zákona č. 229/1991 Sb., takto:
Ústavní stížnosti se zcela vyhovuje a rozsudek Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 11. 1998, čj. 16 Ca 209/98-12,
se zrušuje.
Odůvodnění:
Stěžovatelé podali dne 21. 1. 1999 k Ústavnímu soudu ústavní
stížnost proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad
Labem, doručenému jim dne 30. 11. 1998. Tímto rozsudkem soud
potvrdil rozhodnutí Okresního úřadu - pozemkového úřadu
v Lounech. Okresní úřad rozhodl, že stěžovatelé nejsou vlastníky
nemovitostí v kat. území B., které získali do svého vlastnictví
jejich zemřelí rodiče na základě přídělové listiny. Stěžovatelé
podali stížnost včas a opřeli ji o ust. §72 odst. 1 písm. a)
zákona o Ústavním soudu.
Z ústavní stížnosti vyplývá, že rodiče obou stěžovatelů se
stali podílovými spoluvlastníky předmětných nemovitostí v kat. úz.
B. na základě přídělové listiny Národního pozemkového fondu při
ministerstvu zemědělství ze dne 28. 5. 1948, čj. K 2221/48-I.
Stěžovatelé též uvádějí, že majetek jejich rodičů-přídělců
přešel posléze na stát, a to na základě výměru rady ONV v Žatci ze
dne 19. 1. 1957, zn. zem. 8-57/Jel. Tvrdí, že sice rodiče přestali
na tzv. usedlosti hospodařit, nikoli však dobrovolně. Otec byl
vzat do vazby pro skutek, jenž měl negativní dopad na zakládající
schůzi JZD, stroje rodičům byly odňaty a tzv. živý inventář matka
odevzdala družstvu, neboť nevěděla, kdy se otec stěžovatelů vrátí.
Po propuštění z vazby bylo jejich otci řečeno, že je v obci
nežádoucí.
Vycházejíce z toho, že je dán důvod k vydání nemovitostí
podle ust. §6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. (dále jen zákon),
uplatnili stěžovatelé, jako oprávněné osoby podle ust. §4 odst.
2 písm. c) zákona, řádně a včas svůj nárok na vydání těchto
nemovitostí.
Ve správním řízení před Okresním úřadem - okresním pozemkovým
úřadem v Lounech bylo podle ust. §9 odst. 2 zákona č. 229/1991
Sb. rozhodnuto v podstatě v souladu s jimi uplatněným nárokem,
když byly tímto úřadem schváleny dohody stěžovatelů s povinnými
osobami. Posléze však dal sám okresní pozemkový úřad podnět
k přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení, a to Ústředním
pozemkovým úřadem. Po rozhodnutí Ústředního pozemkového úřadu
z roku 1996, učiněném podle ust. §65 zákona č. 71/1967 Sb., bylo
Okresním úřadem v Lounech dne 5. 5. 1998, pod čj. 572/98
- R/2019/92/Ver, podle ust. §9 odst. 4 zákona rozhodnuto tak, že
stěžovatelé "nejsou vlastníky" nemovitostí, jež byly předmětem
přídělu v Blažimi a jejichž vydání se dožadují. Pozemkový úřad
tentokrát shledal, že přechod nemovitostí na stát nelze subsumovat
pod ust. §6 zákona a že rodiče stěžovatelů nabyli další příděl
v kat. úz. T. (rovněž v okrese Louny).
Krajský soud o opravném prostředku stěžovatelů rozhodl dne
18. 11. 1998, pod čj. 16 Ca 209/98-12. Rozsudkem potvrdil posledně
uvedené rozhodnutí Okresního úřadu v Lounech ze dne 5. 5. 1998,
když v podstatě přisvědčil právnímu názoru pozemkového úřadu. Soud
argumentoval zejména tím, že není dán restituční důvod podle ust.
§6 odst. 1 písm. r) zákona, že rodiče stěžovatelů opustili
přidělenou usedlost v B. dobrovolně, že obdrželi v roce 1951 další
příděl v T. Uvedl též, že příděl předmětných nemovitostí
v Blažimi, které označuje za usedlost č.p. 50/51, byl "zrušen" F.
O. a V. O. rozhodnutím zem. odboru rady ONV v Žatci z 19. 1.
1957, zn. zem. 8-57/Jel.
Právě rozsudek Krajského soudu ze dne 18. 11. 1998
stěžovatelé ústavní stížností napadají. Vytýkají krajskému soudu
zejména procesní pochybení. Soud rozhodl meritorně, ač přisvědčil
námitce, že pozemkový úřad vyslechl svědky S. a T. bez účasti
stěžovatelů. Procesní opatření tomuto zjištění odpovídající však
soud neučinil. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí v této
souvislosti pouze uvedl, že "lze předpokládat, že by (svědkové)
neuvedli nic jiného ani při účasti navrhovatelů" (čj. 16 Ca
209/98-13 versa Kraj. soudu v Ústí nad Labem). Takový postup soudu
pokládají stěžovatelé za právně nepřípustný. Podle stěžovatelů
shora označeným pravomocným rozhodnutím Krajského soudu byla
porušena Listina základních práv a svobod (dále jen Listina),
a sice ustanovení čl. 38 odst. 2. Došlo tím podle nich
k porušení práva na soudní ochranu.
Ústavní soud ze spisu Okresního úřadu v Lounech, okresního
pozemkového úřadu, zjistil, že přídělci předmětné nemovitosti
(příděl č. 27) řádně nabyli. Vlastnictví k přidělené půdě nabyli
dnem převzetí držby (§5 odst. 2 dekretu prezidenta republiky č.
28/1945 Sb.), a to každý z nich "na polovici". Došlo k vkladu
práva vlastnického do vložky č. 331 pozemkové knihy pro kat. úz.
B. před 1. 1. 1951. Ústavní soud dále zjistil, že výslech svědků
T. a S., zmíněných v ústavní stížnosti i v rozsudku krajského
soudu, stejně jako výslech svědků H., M. a M., byl okresním
pozemkovým úřadem vykonán v nepřítomnosti stěžovatelů.
Ústavní soud po důsledném zvážení všech okolností se
přiklonil k závěru, že Krajský soud v Ústí nad Labem měl
přezkoumat zákonnost správního řízení, měl rozhodnutí pozemkového
úřadu z 5. 5. 1998 zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Jestliže tak neučinil, pak stěžovateli vytýkaným postupem bylo
porušeno ze strany krajského soudu jejich právo na "jinou právní
ochranu" ve smyslu hlavy páté Listiny. Nebylo respektováno právo,
aby věc byla projednána v jejich přítomnosti ve smyslu ust. čl.
38 odst. 2 Listiny. Tento právní názor Ústavního soudu, že totiž
postulát přítomnosti při provádění všech důkazů se vztahuje i na
jiná než soudní řízení, je sdílen i literaturou (Pavlíček, V.,
Hřebejk, J., Knapp, V. a Sovák, Z. in Ústava a ústavní řád České
republiky, 2. díl, Linde Praha a.s., 1995, na straně 279, obdobně
Filip, J., in Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva, MU Brno,
1997, str. 135).
Ústavní soud, jda nad rámec toho, co bylo stížností napadeno,
zjistil, že soud pochybil rovněž, pokud potvrdil výrok rozhodnutí
okresního pozemkového úřadu, podle něhož stěžovatelé "nejsou
vlastníky" k nemovitostem v kat. úz. B. (jejich úplný výčet ve
výroku rozhodnutí pozemkového úřadu následuje). Po právu totiž
každý z obou stěžovatelů, jestliže se prezentovali jako oprávněné
osoby podle ust. §4 odst. 2 písm. c) zákona, mohl nabýt pouze
1/2 ideální. Výrok mohl proto znít jen "nejsou podílovými
spoluvlastníky.".
Ústavní soud rovněž zjistil, že dne 11. 2. 1957 byl Lidovému
soudu v Žatci, vedoucímu pozemkovou knihu, napsán zemědělským
odborem rady ONV v Žatci dopis, v němž soud byl žádán o provedení
a vydání knihovního usnesení:
"Soud povoluje ve vložce číslo 331 pozemkové knihy kat. úz.
B. na zemědělský příděl usedlost v B. tento zápis:
Podle výměru zemědělského odboru rady Okresního národního
výboru v Žatci ze dne 19. ledna 1957, zn. zem 8-57/Jel., se vkládá
vlastnické právo Československému státu, zemědělskému odboru rady
ONV v Žatci.
Dosavadní knihovní vlastníci, jejichž příděl byl svrchu
uvedeným výměrem zrušen: O. F. a V."
Tento vklad byl dne 12. 2. 1957 do pozemkové knihy učiněn.
Ústavní soud v této souvislosti zjistil, že výměr, jímž došlo
ke zrušení přídělu a s nímž pozemkový úřad i soud spojují zánik
vlastnického práva přídělců k předmětu přídělu, není ve spisu
založen, a to ani ve fotokopii. Podle písemnosti pozemkového úřadu
z 15. 1. 1996, zn. R 2019/92, "výměr zem. odb. ONV v Žatci, zn.
zem. 8-57 Jel. ze dne 19. 1. 1957 ve spisové dokumentaci není.
výměr se nenachází ani v Archivu Okresního úřadu Louny, ani ve
sbírce listin Katastrálního úřadu Louny". Okolnost, že výměr není
k dispozici, nelze přičítat k tíži oprávněných osob.
Připomíná se, že v r. 1957 již zápisy do pozemkové knihy
postrádaly konstitutivního účinku. Pak ovšem, není-li výměru,
klade se otázka, zda je tu doklad o právně relevantním
individuálním právním aktu konstitutivní povahy, tedy o titulu
způsobujícím zánik spoluvlastnického práva ve vztahu k celku
(zánik vlastnického práva každého z přídělců k podílu na přídělu).
Pro případ, že by nebylo pochyb o samotné existenci takového
aktu, resp. alespoň projevu vůle státního orgánu, jsou
nezodpovězeny otázky, zda přídělci byli správním orgánem
vyslechnuti, zda rozhodnutí mělo obligatorní náležitosti podle
vládního nařízení č. 20/1955 Sb., zda bylo přídělcům řádně
doručeno etc. U písemnosti ONV z 19. 1. 1957, splňovala-li jinak
všechny náležitosti rozhodnutí, je rovněž otázkou, zda byla
v potřebné míře určitá, jestliže v přípisu ONV ze dne 11. 2.
1957, v němž se žádá o provedení a vydání knihovního usnesení,
nemovitosti nejsou specifikovány náležitě, nýbrž pouze jako
"usedlost č.p. 50/51".
Z výše uvedeného lze také důvodně usuzovat, že ve výměru ze
dne 19. 1. 1957, jestliže existoval, byla užita rovněž dikce
"zrušuje se", namísto řádné dikce "příděl se odnímá".
Ústavní soud dospěl, po důsledném zvážení všech okolností
případu, k názoru, že přísluší ústavní stížnosti vyhovět, a podle
ust. §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, o Ústavním soudu, zrušil stížností napadené
rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 27. června 2000