ECLI:CZ:US:2000:2.US.322.99
sp. zn. II. ÚS 322/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského ve věci ústavní stížnosti P. L., zastoupeného JUDr. J. Š., advokátkou, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 1999, sp. zn. Nt 319/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti výše citovanému usnesení Městského soudu v Praze, kterým byl stěžovatel vzat do vydávací vazby v souladu s ust. §381 odst. 1 trestního řádu, stěžovatel namítá, že byla porušena jeho základní práva zakotvená Listinou základních práv a svobod v čl. 8 odst. 4, v čl. 40 odst. 2 ve spojení s ust. §2 odst. 2 trestního řádu, a dále měla být porušena ustanovení čl.16 odst. 2 v návaznosti na čl.12 odst. 1 písm. a) Evropské úmluvy o vydávání, publikované pod č. 549/1992 Sb. (dále jen "Úmluva"). K zásahu do uvedených práv a svobod mělo dle tvrzení stěžovatele dojít zejména tím, že soudce Městského soudu v Praze rozhodl o vzetí P. L. do vydávací vazby dle ust. §381 odst. 1 trestního řádu i přesto, že nebyla dodržena čtyřiadvacetihodinová lhůta pro předání zatčené osoby soudci. Další skutečností vedoucí k neoprávněnému zásahu do stěžovatelových práv, měla být absence řádného zatýkacího rozkazu či obdobného příkazu vydaného podle právního řádu dožadující strany, v době rozhodování o předběžné (vydávací) vazbě. V souvislosti se vzetím do vydávací vazby je v ústavní stížnosti namítáno, že stěžovatel nebyl seznámen s důvody zatčení a zahájení vydávacího řízení a nebyla mu dána možnost se k věci vyjádřit, i když mu tato možnost, jako v případě rozhodování o běžném vzetí do vazby, být dána měla. Stěžovatelem je rovněž poukazováno na fakt, že návrh státního zástupce na vzetí do vydávací vazby ze dne 8. 6. 1999 nerespektuje zásadu presumpce neviny, když v něm má být uváděno, že stěžovatel zavraždil G. G., aniž by to bylo jakkoli prokázáno.
Z vyžádaného spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. Nt 319/99, Ústavní soud zjistil, že P. L., nar. 28. 6. 1958 v Neapoli, je státním příslušníkem Italské republiky, který byl v Praze dne 7. 6. 1999 ve 22.20 h zatčen s cestovními doklady znějícími na jméno G. B., a to na základě zatýkacího rozkazu čj. 3056/98 R.G.I.P., vydaného soudem v Neapoli dne 11. 6. 1998. Dne 8. 6. 1999 v 15.15 h byl příslušným státním zástupcem podán u Městského soudu v Praze návrh na vzetí P. L. do vydávací vazby. Dne 9. 6. 1999 v 10.00 h se dostavil do cely předběžného zadržení předseda senátu Městského soudu v Praze, který ve 12.40 h vyhlásil usnesení, kterým byl stěžovatel vzat do vydávací vazby dle ust. §381 odst.1 trestního řádu. Protože proti usnesení o vzetí do vydávací vazby není stížnost přípustná, nabylo toto rozhodnutí právní moci vyhlášením. Následně byla dne 14. 7. 1999 diplomatickou cestou doručena Ministerstvu spravedlnosti ČR oficiální žádost o vydání P. L. do Italské republiky, včetně dokladů specifikovaných v čl. 12 Úmluvy. Česká republika obdržela do dnešního dne vedle výše uvedeného zatýkacího rozkazu i zatýkací rozkaz soudu v Neapoli ze dne 14. 10. 1998 a ze dne 31. 5. 1999. Ze všech těchto materiálů vyplývá, že stěžovatel je v Italské republice stíhán pro podezření ze spáchání závažné trestné činnosti, zejména pro spolčování ve zločinecké organizaci typu mafie, účasti na vraždě G., zorganizování atentátu na P., nelegálního nošení střelné zbraně atd., za něž mu podle italského právního řádu hrozí trest odnětí svobody až na doživotí. Přípisem italského velvyslanectví bylo dne 15. 5. 2000 Ministerstvu spravedlnosti ČR sděleno, že zatýkací rozkaz soudu v Neapoli ze dne 31. 5. 1999 na P. L. byl v bodech e,f,g,h,i,l,m,s,t,u zrušen. Státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze provedl v souladu s ust. §379 trestního řádu předběžné šetření, zatčenou osobu vyslechl a seznámil ji s obsahem žádosti o vydání. Stěžovatel se k věci v průběhu předběžného šetření nevyjadřoval, ani nenavrhoval provádění žádných důkazů. Na základě tohoto předběžného šetření bylo zjištěno, že v případě P. L. nejde o občana ČR, uvedené trestné činy, pro něž byl zatýkací rozkaz soudem v Neapoli vydán, jsou trestné podle práva obou států, jejich trestnost nezanikla, nejedná se ani o případy nepřípustnosti vydání dle čl. 3 a násl. Úmluvy, a jsou tudíž splněny všechny podmínky pro vydání. Stěžovatel sice před soudem dne 9. 6. 1999 výslovně prohlásil, že souhlasí se svým vydáním do Italské republiky, ale vzhledem k tomu, že v této době nebyly k dispozici materiály od dožadující strany specifikující důvody vydání a později již stěžovatel tento souhlas s vydáním odmítl dát, nebylo užito zkráceného vydávacího řízení dle ust. §382a trestního řádu. Proto dne 6. 3. 2000 podal státní zástupce u Městského soudu v Praze návrh na přípustnost vydání P. L. justičním orgánům Italské republiky, a to pro extradiční trestné činy uvedené v dožadující stranou doručených a nezrušených zatýkacích rozkazech čj. 2501/98 P.M., 3056/98 G.I.P., 178/98 R.O.O.C. ze dne 11. 6. 1998, čj. 2504/97 R.G.P.M., 6067/98 R.G.G.I.P., 346/98 R.O.O.C. ze dne 14. 10. 1998 a čj. 213/99 R.O.O.C. ze dne 31. 5. 1999. O přípustnosti vydání stěžovatele ve smyslu ust. §380 trestního řádu nebylo dosud pravomocně rozhodnuto.
Stěžovatel se tedy stále nachází ve vydávací vazbě, neboť o jeho žádosti o propuštění podané dne 17. 2. 2000 prostřednictvím jeho obhájkyně soud vůbec nerozhodoval, neboť mu to trestní řád ani neumožňuje.
Ústavní soud přezkoumal výše uvedené z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod, stejně tak jako z hlediska mezinárodních smluv o lidských právech podle čl. 10 Ústavy, jimiž je Česká republika vázána, a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
První námitkou stěžovatele je porušení ustanovení čl. 8 odst. 4 Listiny, dle kterého je možno zatknout obviněného jen na písemný a odůvodněný příkaz soudce, a to za podmínky, že bude zatčená osoba do 24 hodin odevzdána soudu a soudce musí zatčenou osobu do 24 hodin od převzetí vyslechnout a rozhodnout o jejím vzetí do vazby, nebo ji propustit na svobodu.
Ústavní soud dospěl k závěru, že k uvedenému porušení čl.8 odst. 4 Listiny nedošlo. V souladu s právním názorem Nejvyššího soudu ČR se Ústavní soud domnívá, že k porušení tohoto ustanovení ani dojít nemohlo, neboť na případ omezení osobní svobody stěžovatele za účelem vydání do ciziny nelze čl. 8 odst. 4 Listiny aplikovat. Vzhledem k tomu, že z pohledu českých orgánů činných v trestním řízení jde u osoby stěžovatele spíše o podezřelého, nežli o obviněného, bude nutno při posuzování zachování jeho základních práv a svobod použít úpravu obsaženou v ustanovení čl. 8 odst. 3 Listiny a korespondující ust. §§76 a 77 trestního řádu. Práva takto zadržené osoby upravuje také čl. 5 odst. 2, 3, 4, a 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, kde se předmětná práva přiznávají jakékoli zatčené (zadržené) osobě, a to na rozdíl od Listiny, která v ust. čl. 8 odst. 4 hovoří pouze o obviněném a v ust. čl. 8 odst. 3 o obviněném nebo podezřelém. Podstatné však je, že článek 8 odst. 3 Listiny, který je v daném případě nutno použít, stanoví pro předání zadržené osoby soudu lhůtu 48 hodin, na rozdíl od čtyřiadvacetihodinového limitu, uváděného stěžovatelem. Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod pak pro specifikaci časového úseku pro předání zatčeného soudu používá výrazu "ihned" (rozhodná znění používají slova "aussitôt" ve francouzštině a "promptly" v angličtině). Evropský soud pro lidská práva posuzuje takto neurčitě stanovenou lhůtu individuálně, v závislosti na konkrétních okolnostech každého případu, nicméně analýza jeho judikatury vede k jednoznačnému závěru, že osmačtyřicetihodinový limit je s výkladem slova "ihned" Evropský soudem pro lidská práva v souladu. Ze spisového materiálu přitom vyplývá, že lhůta 48 hodin pro předání zadrženého soudu byla zachována.
Stěžovatel byl zatčen dne 7. 6. 1999 ve 22.20 h a dne 8. 6. 1999 v 15.15 h byl státním zástupcem podán návrh na vzetí P. L. do vydávací vazby. Dne 9. 6. 1999 v 10.00 h byl započat výslech a téhož dne ve 12.40 h bylo předsedou senátu rozhodnuto o vzetí stěžovatele do vydávací vazby podle ust. §381 odst.1 trestního řádu.
Není možno souhlasit s výkladem stěžovatele, dle něhož došlo k předání jeho osoby soudu až fyzickou přítomností soudce při započetí výslechu dne 9. 6. 1999 v 10.00 h. Je evidentní, že k předání zadrženého dle ust. čl. 8 odst. 3 Listiny, i zatčeného ve smyslu ust. čl. 8 odst. 4 Listiny, dochází nikoli až jeho skutečným setkáním se soudcem rozhodujícím o jeho vazbě, ale již momentem doručení návrhu státního zástupce na vzetí osoby do vazby příslušnému soudu. Této interpretaci přisvědčuje i znění analogicky použitelného ustanovení §77 trestního řádu, které výslovně uvádí, že státní zástupce je povinen zadrženou osobu ve lhůtě 48 hodin odevzdat soudu s návrhem na vzetí do vazby a dále, že soudce je povinen do 24 hodin od doručení návrhu státního zástupce rozhodnout o jejím propuštění na svobodu, anebo rozhodnout, že ji bere do vazby. Vzhledem k tomu, že v tomto případě došlo k "odevzdání stěžovatele soudu" po cca 17 hodinách od zadržení, nemohlo nejen dojít k porušení čl. 8 odst. 3 Listiny, ale dokonce ani navrhovatelem uplatňovaného čl. 8 odst. 4 Listiny, který stanoví pro předání zatčeného soudu lhůtu 24 hodin od omezení osobní svobody.
Pokud se jedná o námitku porušení zásady presumpce neviny zakotvené v článku 40 odst. 2 Listiny, ani tato nebyla shledána důvodnou. Uvedené ustanovení Listiny říká, že každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, je považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina prokázána.
I když návrh státního zástupce na vzetí stěžovatele do vydávací vazby ze dne 8. 6. 1999 obsahuje větu "Dále L. dne 18. 9. 1997 zavraždil G. G.", nelze tento výrok považovat ze porušení zásady presumpce neviny zakotvené čl. 40 odst. 2 Listiny a v ust. §2 odst. 2 trestního řádu. Především nelze presumpci neviny spojovat se subjektivním přesvědčením orgánů činných v trestním řízení, jejichž posláním je trestní řízení zahajovat, vést, či podávat obžalobu apod. V tomto případě se jedná o formulaci vycházející z přípisu národní ústředny Interpolu v Praze ze dne 26. 3. 1999. Dále je zapotřebí hodnotit uvedený výrok v kontextu celého návrhu na vzetí do vydávací vazby, v němž se mimo jiné těsně před spornou větou uvádí, že P. L. je obviněn z účasti ve zločinecké organizaci typu mafie atd. Ze spisového materiálu rovněž neplyne, že by došlo v tomto trestním řízení vedeném proti stěžovateli k porušení pravidel, která na presumpci neviny bezprostředně navazují (jedná se zejména o nestranný postup orgánů činných v trestním řízení, objasňování i skutečností ve prospěch obviněného, zásadu vyhledávací, zásadu in dubio pro reo atd.).
I když Ústavní soud připouští, že státní zástupce užil v návrhu na vzetí do vydávací vazby ze dne 8. 6. 1999 nevhodný výraz k vyjádření stupně reálnosti trestné činnosti, pro niž je stěžovatel v Italské republice stíhán, nebylo shledáno porušení práva stěžovatele zakotveného v čl. 40 odst. 2 Listiny.
Poslední námitka stěžovatele se týká vad řízení, které předcházelo rozhodnutí o vzetí stěžovatele do vydávací vazby.
Stěžovatel se cítí být poškozen na svých ústavně zaručených právech tím, že při rozhodování o vydávací vazbě podle ust. §381 odst. 1 trestního řádu mu nebyla dána možnost se k věci vyjádřit. Stěžovatel ovšem v ústavní stížnosti neuvádí, jaké konkrétní ústavně zaručené právo tímto postupem mělo být porušeno. Ústavním soudem bylo zjištěno, že stěžovateli byla dána možnost se k věci vyjádřit, což vyplývá z předposledního odstavce strany druhé protokolu o výslechu P. L. ze dne 9. 6. 1999, kde stěžovatel uvádí, že "není představitelem a poradcem mafie v Neapoli" atd. Toto vyjádření stěžovatele vyvrací i další z námitek obsažených v ústavní stížnosti, brojící proti tomu, že stěžovatel byl vzat do předběžné vazby, aniž by věděl, z jakého důvodu byl předveden před soudce a z jakého důvodu má být vydán.
Stěžovatel poukazuje také na skutečnost, že o vzetí jeho osoby do předběžné (vydávací) vazby bylo rozhodováno v době, kdy ani předseda senátu, ani státní zástupce neměli k dispozici doklady požadované ustanovením článku 16 odst. 2 v návaznosti na článek 12 odst. 1 písm a) Evropské úmluvy o vydávání, publikované pod č. 549/1992 Sb. (dále jen "Úmluva"), čímž měla být porušena práva stěžovatele touto Úmluvou zaručená.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud přezkoumává v souladu s ust. §72 odst. 1 zák. č.182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci jen z hlediska porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou o lidských právech podle čl. 10 Ústavy, musel se Ústavní soud zabývat otázkou, zda Evropská úmluva o vydávání takovouto smlouvou o lidských právech je, či není. Dospěl k závěru, že Evropská úmluva o vydávání smlouvou o lidských právech ve smyslu čl. 10 Ústavy není. Smyslem této Úmluvy totiž není definování a ochrana práv a svobod jednotlivce v rámci extradičního řízení, nýbrž úprava postupu a spolupráce států zúčastněných na vydání. Primární účel této mezinárodněprávní úpravy vydávacího řízení je patrný již z obsahu čl. 1 Úmluvy, kde je stanovena povinnost státu vydávat příslušné osoby jinému, dožadujícímu státu. Úmluva byla tedy uzavřena hlavně proto, aby napříště nedovolila státu, který byl formálně požádán jiným státem, na tuto žádost nereagovat. Obsahuje-li tato Úmluva ustanovení, která upravují formální podmínky či lhůty související s vydávacím řízením, nemůže se jich tedy vydávaná osoba, jakožto svých lidských práv, přímo dovolávat, jelikož tato úmluva není ve smyslu Ústavy "bezprostředně závaznou".
Faktem však zůstává, že na základě ustanovení §375 trestního řádu (které uvádí, že ustanovení této hlavy se použije jen tehdy, nestanoví-li vyhlášená mezinárodní smlouva postup jiný), je Úmluva inkorporována do českého právního řádu. Protože, jak výše uvedeno, se nejedná o smlouvu o lidských právech ve smyslu čl. 10 Ústavy, bude mít Úmluva pouze právní sílu zákona. Nezávisle na tom se v daném případě použije ustanovení Úmluvy přednostně, zatímco ustanovení trestního řádu pouze tehdy, pokud tento předpis českého práva obsahuje stejné pravidlo jako úmluva, nebo ve věcech úmluvou neupravených. Úpravy obsažené ve dvoustranné Smlouvě mezi ČSSR a Italskou republikou o právní pomoci ve věcech občanských a trestních publikované pod č. 508/1990 Sb., se s odkazem na ust. čl. 28 odst. 1 Úmluvy, nepoužije.
Přestože to stěžovatel ve své ústavní stížnosti výslovně nenamítá, zkoumal Ústavní soud, zda tvrzeným porušením článků 16 odst. 2 a případně 12 odst. 1 písm. a) Úmluvy, nebylo zasaženo do práv a svobod zaručených stěžovateli čl. 2 odst. 2 resp. čl. 8 odst. 2 Listiny, neboť z výše uvedeného je patrno, že přímo, bez návaznosti na jiné ústavně zakotvené právo či svobodu, by se stěžovatel porušení uvedených článků Úmluvy v řízení před Ústavním soudem ČR, nedovolal.
Ústavní soud však nemohl než konstatovat, že státní moc byla v případě stěžovatelova extradičního řízení použita v mezích a způsobem, který stanoví zákon. Stěžovatel byl zbaven svobody pouze z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Porušení článků 2 odst. 2 ani 8 odst. 2 Listiny, nebylo Ústavním soudem shledáno. K tomuto závěru dospěl Ústavní soud na základě podrobného studia vyžádaného spisového materiálu, a to zejména se zaměřením na dodržení zákonnosti v počátečních fázích vydávacího řízení.
Stěžovatelovo tvrzení, dle které pro absenci dokladů uvedených v čl. 16 odst. 2 a 12 odst. 1 písm. a) Úmluvy, nemohlo být rozhodnuto o vzetí stěžovatele do předběžné (vydávací) vazby, neobstojí. Z obsahu ustanovení článku 16 Úmluvy totiž vyplývá, že pro vzetí osoby do předběžné vazby dožádaným státem není obdržení zatýkacího rozkazu ani obdobných listin zapotřebí a prakticky ani možné. Přítomnost uvedených dokladů na straně dožádaného státu by znamenala popření samotné podstaty institutu předběžné vazby, jejímž smyslem je upravit podmínky omezení svobody osob, o jejichž vydání jde, a to v období před doručením oficiální žádosti o vydání, včetně dokladů uvedených v čl. 12 Úmluvy. Tomuto výkladu nasvědčuje i doslovné znění čl. 16 odst. 2 Úmluvy, kde je stanoveno, že "v žádosti o předběžnou vazbu bude uvedeno, že je k dispozici jeden z dokladů uvedených v čl. 12 odst. 1 písm. a), a že se míní zaslat žádost o vydání". Je zde evidentně míněno, že takový doklad existuje na straně dožadujícího státu, na což logicky navazuje i ust. čl. 12 odst. 2, kde se říká, že "k žádosti (o vydání) bude přiložen...". Závěrem lze tedy shrnout, že pro vzetí do předběžné vazby podle čl. 16 Úmluvy není doručení zatýkacího rozkazu či obdobných dokladů podmínkou. Naopak, tyto doklady a listiny další se doručují dožádanému státu až současně s oficiální žádostí o vydání, kterou je potřeba doručit nejpozději do 40 dnů od vzetí osoby do předběžné vazby. I tato podmínka však v případě P. L. splněna byla, když Italská republika žádost o vydání s náležitými listinami doručila České republice dne 14. 7. 1999, tedy 38. den lhůty stanovené čl. 16 odst. 4 Úmluvy. Od běžné vydávací vazby je tedy nutno odlišovat vazbu předběžnou upravenou čl. 16 Úmluvy, která předpokládá jen neformální žádost státu (např. skrze I.), s označením zatýkacího rozkazu a trestných činů, pro něž je osoba stíhána, a tato vazba je rovněž časově limitována doručením žádosti o vydání s příslušnými doklady, a to nejpozději uplynutím 40 dnů od zatčení (vzetí do vazby). Naproti tomu vazba vydávací je upravena pouze zák. č. 141/1961 Sb., trestním řádem a rozlišuje fakultativní vazbu před rozhodnutím o přípustnosti vydání dle ust. §381 odst.1 a obligatorní vazbu po rozhodnutí o přípustnosti vydání dle ust. §381odst. 2 trestního řádu. Uvedená fakultativní vydávací vazba dle ust. §381 odst.1 trestního řádu v sobě zahrnuje nepochybně jak předběžnou vazbu dle čl.16 Úmluvy, tak i časově neomezenou vydávací vazbu v období po doručení žádosti o vydání s příslušnými listinami, avšak před vyslovením přípustnosti vydání ve smyslu ust. §380 odst. 1 trestního řádu. Po vyslovení přípustnosti vydání by již vazba podle §381 odst. 2 trestního řádu musela být uvalena obligatorně. Bylo tedy v souladu se zákonem, rozhodoval-li předseda senátu před doručením žádosti o vydání, o vzetí do předběžné vazby jako o vzetí do vazby vydávací dle ust. §381 odst.1 trestního řádu, neboť dle článku 22 Úmluvy se řízení o vydávání a o předběžné vazbě bude řídit právním řádem dožádané strany, nestanoví-li Úmluva jinak.
Ústavní soud po přezkoumání všech stěžovatelem uváděných námitek dospěl k závěru, že v průběhu předmětného vydávacího řízení, vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. Nt 319/99, nedošlo k porušení žádného stěžovatelova práva či svobody mu zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou o lidských právech.
Ze všech výše uvedených důvodů, nezbylo Ústavnímu soudu, než ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. září 2000 JUDr. Antonín Procházka předseda senátu