ECLI:CZ:US:2000:2.US.326.99
sp. zn. II. ÚS 326/99
Usnesení
II. ÚS 326/99
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti navrhovatelky Dipl.ing. et Dipl.ing. O. B., zastoupené JUDr. J. M., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, č.j. 2 Cdon 704/96-53, ze dne l. 9. 1998, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 11. 1994, č.j. 14 Co 367/94-24, a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2, čj. 21 C 188/93-12, ze dne 5. 5. 1994, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení a Ministerstva zdravotnictví České republiky jako vedlejšího účastníka řízení, mimo ústní jednání, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatelka podala dne 29. 6. 1999 k poštovní přepravě ústavní stížnost, kterou napadla rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne l. 9. 1998, č.j. 2 Cdon 704/96-53 a spolu s ním předchozí rozsudky prvostupňového a odvolacího soudu. Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 2, sp.zn. 21 C 188/93 a z něj zjistil, že navrhovatelka se žalobou u obvodního soudu domáhala zrušení rozsudků soudů obou stupňů v právní věci vedené pod sp. zn. 8 C 50/82 a dále vystavení doplňku lékařské zprávy podle dotazů a požadavků anglické pojišt'ovny za období ošetřování akutních zánětů v nemocnici v Praze, Karlovo nám., oddělení péče o cizince od 6.2.1980 do 28.5.1980 a dále do 10.6.1980 (doba rekonvalescence), a aby bylo vedlejším účastníkům uloženo zaplatit jí 71,30 liber sterlingů. Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl žalobu vůči vedlejšímu účastníku a vůči druhému vedlejšímu účastníku, Všeobecné fakultní nemocnici v Praze (ten se účasti v řízení o ústavní činnosti vzdal), bylo řízení zastaveno. O odvolání rozhodl Městský soud v Praze tak, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. 5. 1994, sp. zn. 21 C 188/93-12, byl ve vztahu proti žalovanému Ministerstvu zdravotnictví ČR zrušen v té části, pokud jím byla zamítnuta i žaloba domáhající se zrušení pravomocného soudního rozsudku (blíže specifikovaného) a řízení o této žalobě bylo zastaveno, a v ostatním byl potvrzen. Rozsudkem Nejvyššího soudu bylo zamítnuto dovolání stěžovatelky proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 11. 1994, č.j. 14 Co 367/94-24, jímž byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. 4. 1994, sp. zn. 21 C 188/93-12, ve vztahu proti žalovanému Ministerstvu zdravotnictví ČR zrušen, a dále v té části, pokud jím byla zamítnuta i žaloba domáhající se zrušení pravomocného soudního rozsudku a řízení o této žalobě bylo zastaveno. V ostatním bylo dovolání odmítnuto.
II. ÚS 326/99
Proti tomuto rozhodnutí podala navrhovatelka včas (viz odůvodnění níže) ústavní stížnost, v níž uvádí, že uvedeným postupem obecných soudů bylo zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva na bezplatnou zdravotní péči podle čl. 31 Listiny základních práv a svobod. Má dvojí státní občanství a platby za zdravotní péči na ní byly nezákonným postupem vynuceny, nebot' na základě "Dohody mezi vládou ČSSR a vládou Spojeného království Velké Británie a Severního Irska" (vyhláška MZV č. 105/1976 Sb.) jí měla být poskytnuta bezplatná zdravotní péče. Bezdůvodně a svévolně jí bylo odepřeno vydání doplňující lékařské zprávy, které se od roku 1982 marně domáhá, takže nemohla náhradu za dobu pracovní neschopnosti uplatnit u své pojišt'ovny. Pojistná smlouva byla následně navrhovatelce jednostranně vypovězena. Stěžovatelka je toho názoru, že se jednalo o politickou perzekuci komunistického režimu, kterou se žádný ze soudů nezabýval, takže nemohl správně posoudit její případ. Nevyhověním její žalobě je naopak v perzekuci fakticky pokračováno, ač jsou všechna předcházející rozhodnutí nesprávná a vzhledem k uvedené mezistátní dohodě nezákonná. V tomto přesvědčení ji utvrzuje rozsudek Nejvyššího soudu ČR, podle kterého byla v řízení o dovolání zastoupena Mgr. A. A., což je v rozporu se skutečným stavem věci, nebot' nebyla zastoupena nikým, i když předmětný rozsudek byl doručen několika advokátům.
Ústavní soud si vyžádal soudní spis a vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení. Za Obvodní soud pro Prahu 2 se vyjádřila předsedkyně jeho senátu Mgr. V. V., která uvedla, že obdobných sporů vede stěžovatelka více. Soud prvního stupně nemůže rušit rozsudky jiných soudů, jinak k návrhu nemá co dodat, nebot' byl projednán ve více instancích. Za Nejvyšší soud se vyjádřil předseda jeho senátu JUDr. M. P., který nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou. Poukázal na důvody zamítnutí dovolání v jeho přípustné části a na usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 z 11. 9. 1995 ohledně zastoupení stěžovatelky. Za Ministerstvo zdravotnictví ČR se vyjádřilo prostřednictvím JUDr. B. P., která poukázala na skutečnost, že ministerstvo jako ústřední orgán státní správy žádnou zdravotní péči neposkytuje. Proto nemůže nést odpovědnost za poškození zdraví stěžovatelky. Nebylo tak pasivně legitimováno v daném sporu. 1 v ostatním se ztotožnilo se závěry odvolacího a dovolacího soudu a navrhlo zamítnutí stížnosti. Druhý vedlejší účastník, původně Fakultní nemocnice v Praze 2 s fakultní poliklinikou v Praze 2, nyní Všeobecná fakultní nemocnice v Praze, se vzdal svého postavení. Jinak poukázal na čl. 5 zmíněné mezistátní dohody, jakož i na skutečnost, že stěžovatelka byla léčena pouze ambulantně, bez potvrzení o pracovní neschopnosti. Městský soud v Praze se k výzvě nevyjádřil.
Na základě obsahu soudního spisu, sp. zn. 21 C 188/98, je Ústavní soud nucen zopakovat své stanovisko, které ve stejné věci vyjádřil v usnesení ze dne 28. 4. 1999, pod sp. zn. II. ÚS 544/98.
Dle ustanovení §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb. lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje.
Z obsahu připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 21 C 188/93, ústavní soud opakovaně zjistil, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 2 Cdon 704/96, ze dne l. 9. 1998, bylo doručeno jak oběma žalovaným, tak přímo stěžovatelce, avšak nikoli prokazatelně soudem ustanovenému nebo stěžovatelkou zplnomocněnému advokátovi.
Ze spisu bylo zjištěno, že dne l. 6. 1995 bylo dovolání Vrchním soudem Obvodnímu soudu pro Prahu 2 vráceno (č.l. 32), nebot' nebyla splněna podmínka právního zastoupení
II. ÚS 326/99
podle 5 241 odst. 1 o. s. ř. Ministerstvo a zdravotnictví ve svém vyjádření k dovolání ze dne 2. 6. 1996 (č.l. 49) rovněž poukazuje na to, že v dovolání chybí podstatná náležitost podle §241 o.s.ř., tj. obligatorní zastoupení advokátem nebo komerčním právníkem. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 9. 1995, č.j. 21 C 188/93-30, byla ustanovena Mgr. A. A. právní zástupkyní stěžovatelky k zastupování v řízení a dovolání podle §30 odst. 2' o.s.ř.. Proti tomuto usnesení nebylo podáno odvolání, které by bylo ve spise založeno. Plyne to i z dopisu ustanovené advokátky Obvodnímu soudu ze dne 15. 4. 1996 (č.l. 40 - naopak na č.l. 60 v dalším dopise Nejvyššímu soudu ze dne 31. 5. 1999 tvrdí, že stěžovatelka odvolání proti jejímu ustanovení podala), ve kterém dále uvádí, že marně vysvětlovala stěžovatelce, že v jejím případě nejsou dány důvody pro dovolání, a že nebude dovolání podávat, ani podané dovolání (podala sama stěžovatelka 28. 2. 1995) opravovat. Naopak, součástí spisu je žádost stěžovatelky o ustanovení "advokáta ex offo" (č.l. 33). Ustanovená advokátka, které měl být dovolací rozsudek doručeni 19. 5. 1999 (ve spise nevykázáno), ovšem tvrdí (bez ohledu na ustanovení §31 o.s.ř.), že v jejím případě k dohodě o zastupování se stěžovatelkou nedošlo. Obvodní soud při předložení spisu Nejvyššímu soudu (č.l. 50) ovšem konstatuje zastoupení advokátem na základě soudního usnesení. Dne 22. 9. 1998 udělila stěžovatelka plnou moc pro řízení o dovolání JUDr. J. F., která to sdělila Nejvyššímu soudu dne l. 10. 1998 (č.l. 51, 51 a soudního spisu). Pokyn k odeslání rozsudku o dovolání byl soudní kanceláři dán dne 3. 11. 1998.
Dle ustanovení §241 o.s.ř. musí být dovolatel, pokud sám nemá právnické vzdělání, zastoupen advokátem.
Dle §49 o.s.ř., má-li účastník zástupce s plnou mocí pro celé řízení, doručuje se písemnost pouze tomuto zástupci.
Vzhledem k tomu, že povinné zastoupení je v dovolacím řízení zvláštní podmínkou, bez jejíhož splnění nelze vydat rozhodnutí, a toto rozhodnutí je nutno doručit právnímu zástupci dovolatele, je doručení rozsudku Nejvyššího soudu ČR o dovolání přímo stěžovatelce, a nikoliv její zástupkyni neúčinné. To je i rozhodným dnem pro počítání lhůty podle §72 odst. 2 zákona o č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb. Ústavní stížností tak bylo v rozporu s §72 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb. napadeno dosud nepravomocné rozhodnutí. Doručení právnímu zástupci, který by splňoval výše uvedené podmínky, tak není v soudním spise, přes tvrzení stěžovatelky v ústavní stížnosti. stále doloženo.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout dle §43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb.
P o 'u č e n í: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
Vojtěch Cepl
V Brně dne 3. 8. 2000 soudce Ústavního soudu