ECLI:CZ:US:2000:2.US.346.99
sp. zn. II. ÚS 346/99
Usnesení
II. ÚS 346/99
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Cepla a soudců Miloše Holečka a Antonína Procházky o ústavní stížnosti D. B., zastoupeného advokátkou JUDr. I. T., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 2. 1999, sp. zn. 40 Čo 384/98, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 17. 9. 1997, sp. zn. 12 Č 333/95, takto:
Návrh se odmítá
Odůvodnění:
Navrhovatel se s odvoláním na porušení svých základních práv a svobod, chráněných čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými z důvodu promlčení nároku byla zamítnuta jeho žaloba, jíž se vůči odpůrci domáhal zaplacení Kč 382.500,- s příslušenstvím. Stěžovatel uvedl, že se zaplacení stejné částky domáhal již v řízení vedeném u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. Ro 1715/94 a u Krajského
II. ÚS 346/99
soudu v Ostravě pod sp. zn. 15 Co 257/95, tento svůj návrh však vzal na základě příslibu dlužníka o zaplacení dluhu zpět. Vzhledem k tomu, že dluh nebyl zaplacen, uplatnil svůj návrh u soudu znovu. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem soudu, dle kterého je nyní nárok promlčen, s odůvodněním, že řádně nepokračoval v řízení, neboť zákon v žádném ustanovení neříká, že když je žaloba vzata zpět, účastník v řízení řádně nepokračuje. Stěžovatel dále uvedl, že po zpětvzetí návrhu doručil soudu přípis, ve kterém požádal o přerušení řízení do 25. 6. 1995, tj. do nejzazší doby, kdy by dlužník měl závazek dobrovolně splnit. Stěžovatel si je vědom, že sice procesně pochybil, když vzal návrh zpět a potom požádal o přerušení řízení, kdy z hlediska občanskoprávního řízení takový postup není možný a řízení bylo nutno zastavit, avšak s ohledem na jeho úmysl pokračovat v řízení, nemůže takovéto jednání mít ve sféře hmotněprávní za následek, že by nedošlo ke stavení běhu promlčecí doby. Postupem soudu, který nevzal na zřetel uvedené snahy stěžovatele v původním řízení a zamítl návrh z důvodů promlčení, aniž by se jím meritorně zabýval, byl stěžovatel poškozen ve svém základním právu domáhat se ochrany u soudu.
Z připojeného spisu Okresního soudu v Přerově, sp. zn. 12 C 333/95, si ústavní soud ověřil tvrzení stěžovatele a zjistil, že rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 5. 1995, sp. zn. 15 Co 257/95, které nabylo právní moci dne 25. 7. 1995, bylo původní řízení na základě stěžovatelova zpětvzetí návrhu zastaveno.
V řízení, vedeném na základě nové žaloby podané dne 28. 6. 1995, byla ze strany odpůrce vznesena námitka promlčení nároku. Obecné soudy poté dovodily, že s ohledem na běh subjektivní dvouleté promlčecí lhůty, který započal 23. 111992 ve vztahu k dlužné částce 375.000,- Kč, a ve vztahu k dlužné částce 7.500,- Kč dne 4. 12. 1992, došlo k uplatnění
II. ÚS 346/99
stěžovatelova práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení po době stanovené §107 odst. 1 obč. zák.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem a dospěl k závěru, že není důvodná.
Z obsahu spisu je zřejmé, že soudy se návrhem stěžovatele odpovídajícím způsobem zabývaly a na danou právní situaci aplikovaly příslušné ustanovení občanského zákoníku, tj. §112, který stanoví, že promlčecí doba od uplatnění práva u soudu neběží v případě, že v řízení je řádně pokračováno. Bylo-li řízení o uplatněném právu v důsledku zpětvzetí návrhu zastaveno, nastává z pohledu citovaného §112 občanského zákoníku stav jako kdyby k řízení vůbec nedošlo. K uvedenému Ústavní soud dodává, že řádným pokračováním v řízení ve smyslu ustanovení §112 občanského zákoníku je třeba rozumět řádné pokračování v zahájeném a dosud neskončeném řízení. V takovémto řízení řádně pokračuje účastník, jestliže svými procesními úkony nebrání náležitému průběhu řízení, takže toto řízení může být meritorně ukončeno. Řádně v řízení nepokračuje např. ten účastník, který vezme se souhlasem soudu žalobu zpět, nepodá návrh na pokračování příslušného řízení popř. který jiným obdobným úkonem či nečinností přes výzvu soudu způsobil, že řízení nemohlo skončit rozsudkem (nebo soudním smírem).
Z výše uvedených skutečností je zřejmé, že stěžovatel svým vlastním dispozičním úkonem - zpětvzetím návrhu vyvolal odpovídající a zákonem předvídaný následek, tj. zastavení řízení dle §96 o.s.ř. a současně tím logicky způsobil, že v zahájeném soudním řízení nemohlo být řádně pokračováno a promlčecí doba proto skončila bez ohledu na to, že právo bylo původně u soudu uplatněno. Na nově uplatněný nárok, kterým se stěžovatel v nově zahájeném řízení domáhal zaplacení stejné
II. ÚS 346/99
částky, je pak třeba aplikovat příslušná obecně platná ustanovení včetně ustanovení, upravujících promlčení nároku. Výklad příslušného ustanovení §112 o.s.ř., tak jak jej podává stěžovatel, odporuje účelu a vlastnímu smyslu institutu promlčení, který v souladu s požadavkem právní jistoty brání existenci dlouhotrvajících subjektivních práv a jim odpovídajících povinností, které jsou, pokud jde o jejich dokazování po uplynutí delší doby, vždy spjaty s určitou sporností a pokud jde o jejich dokazování po uplynutí delší doby i případnými složitými soudními spory.
Všechny uvedené skutečnosti a závěry se jeví Ústavnímu soudu natolik zřejmé, že mu nezbylo než ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. 4. 2000 JUDr. Vojtěch Cepl
předseda senátu